26 Cdo 3395/2007
Datum rozhodnutí: 18.11.2008
Dotčené předpisy: § 712a předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 3395/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce MVDr. F. Š., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátky, o určení změny bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 7 C 51/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2007, č.j. 26 Co 61/2007-71, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č.j. 7 C 51/2005-42, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaného daná rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006, č.j. 26 Co 583/2005-189, vyklidit byt sestávající z kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, se vstupem vlevo, v I. nadzemním podlaží domu č.p. 13 v D. B. (dále jen předmětný byt nebo byt a předmětný dům ) není nadále vázána na zajištění bytového náhrady; současně rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, č.j. 26 Co 61/2007-71, rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ve výroku

o náhradě nákladů řízení, ve věci samé jej potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006, č.j. 26 Co 583/2005-189, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2006, bylo žalovanému uloženo předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, že žalovaný užíval byt od roku 1972 bez platného právního titulu, že poté, co se vlastníkem předmětného domu stal žalobce, uzavřeli účastníci dne 18. 10. 1998 smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou (do 31. 10. 1998), přičemž nájemné bylo sjednáno ve výši 800,- Kč měsíčně, že v důsledku podání žaloby na vyklizení došlo k ukončení nájmu ke dni 31. 10. 2004, že v době rozhodování soudu o žalobě na vyklizení žalovaný platil za užívání bytu částku 800,- Kč měsíčně, tj. ve výši naposledy určeného nájemného, v čemž pokračoval i po pravomocném skončení řízení, a že mezi účastníky je spor o výši platby za užívání bytu, neboť žalobce požaduje, aby žalovaný platil za jeho užívání částku odpovídající nájemnému v místě a čase obvyklému (v řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp.zn. 11 C 155/2003 a sp.zn. 5 C 212/2004, která nebyla v době rozhodování odvolacího soudu pravomocně skončena). Dospěl k závěru, že žalovaný předmětný byt neužívá jako nájemce, ale na základě práva založeného pravomocným rozsudkem, jehož změny se žalobce domáhá, a jímž bylo omezeno jeho vlastnické právo tak, že povinnost žalovaného předmětný byt vyklidit byla s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), vázána na zajištění náhradního bytu. Vzhledem k tomuto svému postavení je žalovaný povinen nejméně od 1. 2. 2006 platit za užívání bytu cenu v místě a čase obvyklou. Přesto však dospěl k závěru, že po vydání rozhodnutí o povinnosti k vyklizení nedošlo ke změně poměrů. Konstatoval, že za změnu poměrů by sice bylo možno považovat neplacení nesporně určené ceny za užívání bytu po dobu delší než tři měsíce (viz § 711 odst. 1 obč.zák.), v dané věci však mezi účastníky k dohodě o ceně nedošlo, a spor, ve kterém je tato otázka řešena, nebyl dosud pravomocně skončen; za tohoto stavu nelze dospět k závěru, že výkon práva žalovaného v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). Odvolací soud dále uvedl, že i kdyby v řízení v dané věci sám rozhodl o ceně za užívání bytu, nebylo by možno považovat jednání žalovaného, který vyčkává na výsledek sporu o určení výše úhrady, za jednání v rozporu s dobrými mravy, a to i přesto, že byl soudem poučen o své obecné povinnosti platit tzv. tržní nájemné .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (správně § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že žádný právní předpis nestanoví, že dlužné nájemné, popřípadě dlužný poplatek za užívání bytu se stává dlužným až na základě pravomocného rozhodnutí soudu , a namítá, že tato otázka je dovolacím soudem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 501/2004) řešena tak, že posouzení dluhu je otázkou předběžnou. Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je však s tímto právním názorem v rozporu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 229/2005, dovozuje dále, že je v daném případě nižší, neb není ani nájemcem , a jeho právo v bytě bydlet mu bylo nově konstituováno za použití ust. § 3 odst. 1 o.z. . Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež cituje, a uvádí, že při posuzování změny poměrů na straně žalovaného jako vyklizované osoby, je nutno vzít v úvahu, že řádné neplacení úhrady za užívání bytu za dobu delší než tři měsíce je důvodem pro výpověď z nájmu bytu dle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. (přičemž v takovém případě v zásadě stačí poskytnutí bytové náhrady ve formě přístřeší); tím spíše musí být v podobné situaci postižitelné i právo na bydlení. V této souvislosti je třeba rovněž přihlédnout ke skutečnosti, zda ten komu, svědčí právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, plní povinnosti s realizací tohoto práva spojené (§ 712a obč.zák.), případně zda jeho chování není ve srovnání se situací, která zde byla v době vyhlášení rozsudku ukládajícího povinnost k vyklizení pokračujícím porušováním těchto povinností. Opačný závěr by vedl k tomu, že žalovaný, jemuž svědčí pouze časově omezené právo v bytě bydlet, by pro obdobné protiprávní jednání nebyl na rozdíl od nájemce nijak postižitelný. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil se zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu, namítl, že dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, resp. v případě, že soud shledá důvody k jeho projednání, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel neformuluje výslovně otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se však podává, že zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v dané věci nedošlo ke změně poměrů, jež by měla za následek, že výkon práva žalovaného bydlet v předmětném bytě do zajištění náhradního bytu by byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). Tento závěr odvolacího soudu je založen na právním názoru, že žalovaný užívající byt do zajištění bytové náhrady přiznané mu pravomocným rozhodnutím soudu za použití ustanovení

§ 3 odst. 1 obč.zák. je povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši v místě a čase obvyklé. Protože tento názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Právní poměry účastníků řízení se řídí ustanovením § 712a obč.zák., podle kterého v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva

a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až § 699 a přiměřeně § 700 až

§ 702 odst. 1.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20 v časopise Soudní judikatura 2/2003 a pod C 1503 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 3. 9. 2003, sp.zn. 26 Cdo 939/2003, rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp.zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2792, a rozsudek ze dne 22. 6. 2004, sp.zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) vyjádřil právní názor, podle kterého osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp.zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněném pod C 1112 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyjádřil právní názor, že právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem

a nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady. K posléze uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých rozsudcích ze dne 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2179/2007, a ze dne 24. 7. 2008, sp.zn. 33 Odo 1304/2006.

Výše uvedená rozhodnutí jsou v souladu i s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 9. 2005, sp.zn. IV. ÚS 113/05, v němž se uvádí, že ustanovení

§ 712a obč.zák. je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídí ust. § 712a obč.zák. Po tomto okamžiku vzniká vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.

Pokud tedy odvolací soud dospěl v konečném důsledku k závěru, že v dané věci nedošlo ke změně poměrů, jež by měla za následek, že výkon práva žalovaného na zajištění určené bytové náhrady by byl v rozporu s dobrými mravy, je jeho rozhodnutí věcně správné.

Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm. d/, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. listopadu 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu