26 Cdo 3382/2014
Datum rozhodnutí: 20.01.2015
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák., § 451 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 3382/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně V. H. , zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Plzeň, Šafaříkovy sady 2455/5, proti žalované VŠE ZA 39 Kč s.r.o. , se sídlem Kyšice, Nová 101, IČO 26510472, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, o zaplacení částky 159.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 108 C 27/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 19 Co 62/2014-172, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. 19 Co 62/2014-172, se ve výroku I. a ve výroku II., pokud jím byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 108 C 27/2012-127, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se změněnou (resp. o částku 16.800,- Kč s úrokem z prodlení rozšířenou) žalobou domáhala zaplacení částky 159.600,- Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že se jedná o bezdůvodné obohacení, které žalovaná získala tím, že v době od 28. 7. 2008 do 30. 9. 2011 užívala nebytové prostory v domě postaveném na pozemku p. č. st. 103 v katastrálním území N. (dále jen předmětné prostory a předmětný dům , resp. dům ), aniž za jejich užívání cokoli hradila.

Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 108 C 27/2012-127, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 18.200,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení (zbývající) částky 141.400,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Vzal především za zjištěno, že kupní smlouvou ze dne 18. 4. 2003 (dále jen Kupní smlouva ) otec žalobkyně převedl předmětný dům na V. J., jenž následně písemnou smlouvou (dále jen Smlouva o nájmu nebytových prostor ) pronajal předmětné prostory s účinností od 6. 6. 2005 společnosti Středočeská obchodní společnost Group, a.s. (právní předchůdkyni žalované, která se ke dni 1. 8. 2008 stala nájemkyní předmětných prostor), že rozsudkem ze dne 28. 7. 2008, č. j. 19 C 42/2007-87 (dále jen Rozsudek ), Okresní soud Plzeň jih určil, že otec žalobkyně je i nadále vlastníkem předmětného domu (Kupní smlouva byla shledána absolutně neplatnou, neboť otec žalobkyně nebyl v době jejího uzavření způsobilý k právním úkonům), a že žalobkyně nabyla předmětný dům spolu s pohledávkou za žalovanou ve výši 145.000,- Kč (představující neuhrazené nájemné za užívání předmětných prostor) děděním po svém otci ke dni jeho smrti, tj. ke dni 23. 3. 2011. Rovněž zjistil, že žalovaná poskytovala úhradu za užívání předmětných prostor v době od 1. 8. 2008 do jejich vyklizení dne 30. 9. 2011 V. J., o němž se z dopisu žalobkyně, který obdržela dne 1. 6. 2011, dozvěděla, že není vlastníkem předmětného domu, a že srovnatelné nebytové prostory se v daném místě a čase obvykle pronajímaly za částku 4.200,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém podkladě (poté, co dovodil, že Smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná) dospěl k závěru, že minimálně počínaje dnem právní moci Rozsudku se V. J. na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacoval (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák. ). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že ačkoli jmenovaný věděl, že není vlastníkem předmětného domu, nadále přijímal platby za užívání předmětných prostor od žalované. V této souvislosti především poukázal na právní názor, zastávaný v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, podle něhož se na úkor vlastníka nemovitosti neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání. Za této situace žalobu o zaplacení bezdůvodného obohacení za období od 28. 7. 2008 do 30. 5. 2011 (tj. ohledně částky 141.400,- Kč) zamítl. Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně částky 18.200,- Kč) však žalobě vyhověl s odůvodněním, že v době od 1. 6. 2011 do 30. 9. 2011 se již na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacovala žalovaná, neboť za užívání předmětných prostor jí ničeho nehradila přes to, že nejméně od 1. 6. 2011 jí bylo známo, že úhradu za jejich užívání poskytuje subjektu, jenž k jejímu přijetí není oprávněn.

K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 19 Co 62/2014-172, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. ohledně částky 18.200,- Kč (výrok II., část věty za středníkem) a změnil ho v zamítavém výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku (další) částku 86.800,- Kč (výrok I.); jinak ho zrušil (výrok II., část věty před středníkem). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že na danou věc nelze aplikovat právní názor vyjádřený v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 1056/2010), jež soud prvního stupně citoval (tj. názor, že na úkor vlastníka nemovitosti se neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání); podle jeho přesvědčení se totiž týká odlišného případu, při němž za trvání nájemního vztahu došlo ke změně vlastníka předmětu nájmu, avšak nájemné stále inkasoval původní vlastník. Konstatoval, že pro souzenou věc nejsou využitelné ani závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 33 Odo 49/2006, sp. zn. 33 Odo 654/2005, sp. zn. 33 Odo 793/2005 a sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, neboť se typově týkají situace, kdy žalovaný užíval nemovitost na základě neplatné nájemní smlouvy a podnájemní smlouvou ji přenechal do užívání další osobě. Uzavřel, že žalovaná tudíž je v souzené věci pasivně legitimována, neboť pronajímal-li jí V. J. vědomě cizí nemovitost na základě neplatné Smlouvy o nájmu nebytových prostor, musí svoji restituční povinnost splnit (analogicky jako při koupi cizí věci) tak, že místo V. J. (s nímž by si jinak měla vrátit vzájemně poskytnutá plnění ve smyslu § 457 obč. zák.) vydá peněžitou náhradu za užívání předmětných prostor vlastníku věci (předmětného domu), tj. žalobkyni. Nepovažoval přitom za podstatné, který subjekt způsobil, že žalovaná užívala neoprávněně předmětné prostory ve vlastnictví žalobkyně, resp. jejího otce (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3612/2010 a sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Zaujal rovněž názor, že jelikož nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy je majetkovým právem, které přechází na dědice, má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení již od 1. 8. 2008, neboť nárok na peněžitou náhradu za užívání předmětných prostor žalovanou v době před úmrtím svého otce od něj nabyla děděním. Na základě toho vyhověl požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 9. 2009 do 30. 9. 2011, tj. co do částky celkem 105.000,- Kč. Protože soud prvního stupně výrokem I. svého rozsudku vyhověl žalobě pouze ohledně částky 18.200,- Kč, změnil jeho rozhodnutí (v zamítavém výroku II.) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni ještě částku 86.800,- Kč; jinak (tj. ohledně částky 54.600,- Kč a požadovaného příslušenství) ho zrušil a v tomto (zbývajícím) rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné s tím, že ve vztahu k částce 54.600,- Kč se má zabývat vznesenou námitkou promlčení této části uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu ( jako celku ) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 o. s. ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v souzené věci není pasivně věcně legitimována, neboť pro přerušení dobré víry nájemce v původní stav, resp. v oprávněnost plateb nájemného ve prospěch pronajímatele není změna vlastníka nemovitosti (v pozici pronajímatele) rozhodující skutečností; zde poukazuje na právní názory vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, sp. zn. 28 Cdo 3345/2009 (správně zřejmě sp. zn. 28 Cdo 3545/2009), sp. zn. 33 Odo 653/2005 (správně zřejmě sp. zn. 33 Odo 654/2005), sp. zn. 33 Odo 793/2005 a zejména ve věci sp. zn. 28 Cdo 1056/2010. V této souvislosti uvádí, že Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že rozhodující je naproti tomu právní dispozice s nemovitostí, která může být dána i přijímáním plateb nájemného. Pro souzenou věc je proto určující pouze to, že V. J. přijímáním plateb od žalované s předmětnými prostory v právním smyslu disponoval a bezdůvodně se tak obohacoval na úkor žalobkyně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1056/2010). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že je nedůvodné a nepřípustné, a že judikatura citovaná žalovanou řeší zcela odlišnou situaci. Vyvracela dovolací námitky, ztotožnila se s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 a 9 zákona č. 293/2013 Sb.) dále o. s. ř. a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu jako celku . Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že dovolání ve skutečnosti nesměřuje proti výroku II., části před středníkem napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně (a věc mu vrátil k dalšímu řízení) ohledně úroků z prodlení (včetně kapitalizovaných) a závislých (nákladových) výroků.

V souzené věci byl předmětem řízení nárok na dělitelné plnění, přičemž soud prvního stupně žalobě vyhověl jen zčásti (tj. ohledně částky 18.200,- Kč) a ve zbytku (tj. ohledně částky 141.400,- Kč) ji zamítl. Odvolací soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, částečně změnil jeho zamítavý výrok tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 86.800,- Kč a jinak jej zrušil (tj. ohledně částky 54.600,- Kč). Rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k rozštěpení uplatněného práva na tři práva se samostatným skutkovým základem (ve vztahu k částkám 18.200,- Kč, 86.800,- Kč a 54.600,- Kč). Přípustnost dovolání je třeba v takových případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 818/2012).

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (výrok II., část za středníkem), není přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (šlo o částku 18.200,- Kč) a současně nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztahy (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky pasivní věcné legitimace žalované), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen podle věty druhé citovaného ustanovení přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Přitom bezdůvodným obohacením je ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo rozsudek ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009). Přitom dlouhodobě ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že vůči vlastníku nemovitosti je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě obdrženého nájemného povinna osoba domnělého pronajímatele (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006 a ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008). Jinými slovy konstantní judikatura Nejvyššího soudu obecně stanoví, že se na úkor vlastníka nemovitosti neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010 a usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 460/2014/).

Vzhledem k uvedenému tak neobstojí úvaha odvolacího soudu, že posléze citovaný názor se týká (od souzené věci) odlišného případu, při němž za trvání nájemního vztahu došlo ke změně vlastníka předmětu nájmu, avšak nájemné stále inkasoval původní vlastník. Dovolací soud naopak zastává názor, že předestřené judikatorní závěry se prosadí i v poměrech souzené věci.

Lze uzavřít, že v závěru o pasivní věcné legitimaci žalované podle § 451 odst. 1 obč. zák. spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v rozsahu specifikovaném ve výroku tohoto rozsudku zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř. a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). Jinak dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu