26 Cdo 336/2007
Datum rozhodnutí: 15.05.2008
Dotčené předpisy: § 705 předpisu č. 40/1964Sb., § 712 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 336/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Mgr. S. N., zastoupené advokátkou, proti žalovanému MUDr. A. N., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 7 C 9/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2006, č.j. 51 Co 58/2006-151, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

16. června 2006, č.j. 51 Co 58/2006-151, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. června 2005, č.j. 7 C 9/2003-104, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost vyklidit družstevní byt I. kategorie, sestávající ze 3 pokojů, kuchyně, předsíně a příslušenství, ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 453 v P. 10, v ulici M. do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, se zamítá.

II. Jinak se dovolání žalovaného odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.927,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 6. 2005, č.j. 7 C 9/2003-104 (poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 1. 12. 2003, č.j. 7 C 9/2003-41, byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2004, č.j. 51 Co 272, 322/2004-82, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu

I. kategorie, sestávajícímu ze 3 pokojů, kuchyně, předsíně a příslušenství, ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 453 v P. 10, v ulici M. (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), určil, že další nájemkyní bytu bude žalobkyně jako členka družstva, a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 6. 2006, č.j. 51 Co 58/2006-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že účastníci uzavřeli manželství dne 25. 9. 1993, že každý z nich měl před sňatkem vlastní byt, že v roce 1994 vyměnili oba tyto byty za předmětný byt (v té době šlo o byt obecní), že se po té stali členy Bytového družstva M. 452-454 (dále družstvo ), které nabylo předmětný dům do vlastnictví, že zaplatili ze společných prostředků členský podíl v družstvu ve výši 70.000,- Kč, že žalobkyně v bytě bydlela do 8. 2. 2002, kdy byla napadena žalovaným a odstěhovala se do azylového domu i s nezletilým synem účastníků, že se do bytu nevrátila z obav před žalovaným, že nyní žije v ubytovacím zařízení městské části P. 11 v jedné místnosti se synem, že od svého odchodu hradí jednu polovinu nájemného a úhrad za služby, a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 2. 1. 2003, přičemž jejich nezletilý syn byl svěřen do výchovy žalobkyně; hlavní příčina rozvratu jejich manželství byla shledána v přátelství žalovaného s jinou ženou, které vedlo k hádkám a nakonec vyústilo ve fyzické napadení žalobkyně. V předmětném bytě bydlí žalovaný se svými rodiči, kteří se do něho nastěhovali proti vůli žalobkyně a dále jeho nová manželka se svojí dcerou. Odvolací soud vzal rovněž za prokázáno, že žalovaný byl pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 9. 2002, sp.zn. 2 T 96/2002, pro trestný čin úmyslného ublížení na zdraví a vyhrožování usmrcením, jehož se dopustil vůči žalobkyni dne 8. 2. 2002, a rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 5. 2004, sp.zn. 29 T 63/2003, pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu nebo bytu, kterého se dopustil tím, že v době od 10. 4. 2002 do 7. 5. 2003 opakovaně neoprávněně bránil žalobkyni ve vstupu do předmětného bytu, měnil zámky a odmítal jí vydat klíče od bytu, a dále pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti způsobeného své pacientce. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníkům vzniklo k předmětnému (nyní družstevnímu) bytu právo společného nájmu i jejich společné členství v družstvu, a protože se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu, jsou dány zákonné předpoklady (§ 705 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč.zák. ) pro zrušení tohoto práva a pro určení, který z rozvedených manželů bude byt dále užívat. Shledal správným postup soudu prvního stupně, který při rozhodování o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 3 obč.zák.) vzal v úvahu především zákonné hledisko zájmu nezletilého syna účastníků, který byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy žalobkyně, když další zákonné hledisko (stanovisko pronajímatele) nepřicházelo v dané věci v úvahu, neboť pronajímatel se k osobě dalšího nájemce bytu nevyjádřil. V této souvislosti poukázal též na to, že pro nezletilého syna účastníků i pro žalobkyni je nadále neúnosný stav, kdy již několik let bydlí v provizorních podmínkách. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, pokud přihlédl i k příčinám rozvratu manželství účastníků, kdy hlavním důvodem bylo přátelství žalovaného s jinou ženou, s níž uzavřel v průběhu řízení v dané věci manželství, a která s ním v bytě bydlí i se svojí dcerou; správným shledal i zohlednění chování žalovaného k žalobkyni, jež bylo z její strany důvodem, pro který z bytu odešla a má obavy se do něho vrátit. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem je správné jeho rozhodnutí, že dalším nájemcem bytu bude žalobkyně jako členka družstva. S odkazem na ustanovení § 712 odst. 3 větu druhou obč.zák. se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalovaného k vyklizení bytu byla vázána na zajištění náhradního ubytování; tyto důvody spočívají především v protiprávním chování žalovaného k žalobkyni, za něž byl dvakrát pravomocně odsouzen. Neshledal opodstatněnou jeho námitku, že závěry obsažené v pravomocných trestních rozhodnutích nejsou natolik jednoznačné, aby k nim bylo možno přihlížet, neboť podle § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Poukázal rovněž na to, že žalovaný má dostatek finančních prostředků (uváděných 800.000,- Kč na byt pro žalobkyni), aby si mohl zajistit vlastní bydlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas s určením žalobkyně další nájemkyní bytu, i s tím, že jeho povinnost k vyklizení je vázána toliko na zajištění náhradního ubytování. Připouští, že o získání předmětného bytu se oba účastníci zasloužili rovným dílem, a že žalobkyně z bytu po jejich hádce odešla a nevrátila se ani po rozvodu. Poukazuje na to, že mu žalobkyně neumožnila styk se synem, který musel být upraven rozhodnutím soudu, a že ze znaleckého posudku vypracovaného v opatrovnickém řízení vyplývá, že u žalobkyně může docházet ke zkreslování informací v situacích, v nichž je emočně angažována; soudy obou stupňů se však bezvýhradně ztotožnily s jejími tvrzeními a neprověřily námitky, které proti nim vznášel. V této souvislosti uvádí, že žalobkyně od něho nepřijala peníze na získání bytu, které si opatřil za pomoci úvěru z toho důvodu, že nepřistoupil na její stále se zvyšující požadavky, a že nic nenamítala proti tomu, aby se do bytu nastěhovali jeho rodiče. Uvádí, že přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování nezohledňuje jeho sociální situaci, neboť je nezaměstnaný, splátky úvěru hradí za pomoci svých rodičů, o které se musí starat, a rovněž tak musí pečovat o svoji manželku a její studující dceru; nepřiznání náhradního bytu má tak negativní důsledky i pro osoby, které jsou na něho odkázány. Napadené rozhodnutí nezohledňuje ani jeho nepříznivý zdravotní stav, resp. zdravotní stav dcery jeho manželky. Závěrem vyjadřuje přesvědčení, že je odůvodněno, aby byl určen dalším nájemcem bytu a aby žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit po zajištění adekvátního náhradního bytu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.



Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, namítla, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., poukázala na rozhodnutí vydaná v trestních řízeních vedených vůči žalovanému, na to, že jeho chování mělo negativní vliv na nezletilého syna účastníků, jakož i na dlouhodobou neutěšenou bytovou situaci, kterou s ní sdílí. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Otázku přípustnosti dovolání Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku (týkajícímu se určení, že byt bude dále jako nájemkyně a členka družstva užívat žalobkyně) a zvlášť ve vztahu k jeho potvrzujícímu výroku (o povinnosti žalovaného byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování). Přitom je třeba poznamenat, že potvrzující výrok týkající se zrušení práva společného nájmu bytu dovoláním nebyl napaden a dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 /dále též R 27/1999/ ).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se určení budoucího nájemce bytu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozhodnutí, zrušeném usnesením odvolacího soudu, tj. určil, že nájemkyní bytu bude žalobkyně jako členka družstva.

Přípustnost dovolání proti uvedenému výroku lze posoudit toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o.s.ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, který z účastníků (rozvedených manželů) má byt určen dalším nájemcem předmětného bytu (§ 705 odst. 3 obč.zák.).

Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. R 27/1999) je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům např. k širším okolnostem rozvratu manželství,

k sociálním (jmenovitě s přihlédnutím k možnosti nového uspořádání bytových poměrů) a zdravotním poměrům rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, apod. Mají-li rozvedení manželé nezletilé dítě, je nutno další hlediska významná pro rozhodnutí o dalším nájmu bytu hodnotit ve spojitosti s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp.zn. 2 Cdon 278/96, ze dne 27. 3. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1064/97, ze dne 26. 6. 2002, sp.zn. 26 Cdo 914/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné pod č. 6 v časopisu Soudní judikatura 1/2001).

V projednávané věci odvolací soud hodnotil a přihlédl vedle zákonného hlediska zájmu nezletilého dítěte účastníků (když druhé zákonné hledisko nebylo využitelné) též k příčinám rozvratu manželství účastníků, a k důvodům, pro které žalobkyně předmětný byt neužívá. Odvolací soud tedy vymezil hypotézu ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák.

v souladu s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy která ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu věci za převažující), na zásadní právní význam rozhodnutí usuzovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 20 Cdo 1735/99, a usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2001, pod pořadovým číslem 6, jakož i usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19).



Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se určení nájemce bytu, není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle § 243b odst. 5 věty první

a § 218 písm. c) odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se povinnosti žalovaného k vyklizení bytu po zajištění náhradního ubytování je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve výroku dřívějšího rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (na výklad ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák.), který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k vadám dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč.zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč.zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.

Za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998 sp.zn. 2 Cdon 1260/97), chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1185/99). Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. přihlíží soud také k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1083/99, uveřejněný pod C 552 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek ).

V projednávané věci shledal odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. zejména v chování žalovaného vůči žalobkyni, který se vůči ní dopustil úmyslných trestných činů, za které byl pravomocně odsouzen; jeho jednání bylo rovněž důvodem, který znemožnil žalobkyni a nezletilému synovi účastníků po řadu let předmětný byt užívat, a je tedy nepochybně v zájmu nezletilého, aby mohl konečně vyrůstat ve stabilním a klidném prostředí. Za této situace nelze shledat opodstatněnou námitku žalovaného, že rozhodnutí o bytové náhradě ve formě náhradního ubytování nezohledňuje jeho sociální poměry, disponuje-li částkou (byť získanou prostřednictvím úvěru), kterou může použít na řešení své bytové situace. Pokud dovolatel poukazuje na svoje současné rodinné poměry, je třeba uvést, že na žalobkyni nelze přenášet řešení bytové situace osob, jež s ním v bytě bydlí.

Se zřetelem k uvedenému nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při vymezení okolností, jež jsou v dané věci z hlediska ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. podstatné. Protože potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o bytové náhradě správný, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení

§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 19%, tj. 627,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. května 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu