26 Cdo 3358/2009
Datum rozhodnutí: 12.05.2011
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák., § 151n obč. zák., § 35 odst. 2 obč. zák.





26 Cdo 3358/2009



ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců
a) B. K.
,
b) M. K.
, obou zastoupených Mgr. Davidem Zdeňkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dlouhá 103, proti žalované
Krijcos CS, a. s.
, se sídlem Všenory, K. Mašity 409, zastoupené Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem se sídlem Všenory, K. Mašity 409, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 188/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2009, č. j. 21 Co 680/2008-185, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2009, č. j. 21 Co 680/2008-194, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám Mgr. Ivo Kroužka, advokáta se sídlem ve Všenorách, K. Mašity 409, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 14 C 188/2006-93, vyhověl žalobě a uložil žalované vyklidit nebytové prostory o podlahové ploše 200 m2 v budově č. p. 537 na pozemku označeném p.p.č. 852/1, zapsané na listu vlastnictví číslo 9717 pro obec Hradec Králové a katastrální území T., u Katastrálního úřadu Královéhradeckého kraje, Katastrální pracoviště Hradec Králové (dále jen nebytový prostor , popř. předmětný nebytový prostor ) a vyklizené předat žalobcům do tří měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o nákladech státu.


Po provedeném dokazování zjistil, že L. K. a M. K. (děti žalobců) jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci budovy č. p. 537 občanská vybavenost v katastrálním území T., v obci Hradec Králové (dále jen předmětná nemovitost , popř. objekt ), že notářským zápisem ze dne 22. 7. 1997 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí k témuž datu) zřídili ve prospěch žalobců věcné břemeno spočívající v právu doživotního výlučného a bezúplatného užívání předmětné nemovitosti (dále též jen Smlouva ), že dne 2. 5. 2003 uzavřela žalovaná s L. K. smlouvu o nájmu nebytového prostoru (dále jen nájemní smlouva , kterou měla následně podepsat i M. K., což však neučinila - podpis na nájemní smlouvě není jejím podpisem). Uzavřel, že žalobci jako oprávnění z věcného břemene jsou aktivně legitimováni k podání žaloby, že není-li nájemní smlouva (jež musí být písemná) podepsána jednající osobou, je neplatná a že žalovaný užívajíc nebytový prostor bez právního důvodu je povinen jej vyklidit.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č. j. 21 Co 680/2008-185, ve znění usnesení ze dne 5. 5. 2009, č. j. 21 Co 680/2008-194, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu.


Odvolací soud doplnil dokazování a dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene je neurčitá a je proto neplatná (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále též jen obč. zák. ); žalobci tak nejsou ve sporu aktivně legitimováni. Smlouva byla součástí listiny obsahující smlouvu o darování předmětné nemovitosti uzavřenou mezi žalobci jako dárci a L. K. a M. K. jako obdarovanými, její platnost však lze posoudit samostatně, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že šlo o neoddělitelné právní úkony. Ve Smlouvě bylo věcné břemeno sjednáno jako právo doživotního výlučného a bezúplatného užívání nemovitosti při plném respektování stávajících nájemních smluv a byly vyjmenovány prodejny a pivnice umístěné v objektu. Smlouva připouští různý výklad rozsahu věcného břemene, a to jak výklad zastávaný žalovaným, že věcné břemeno bylo zřízeno jen k těm nebytovým prostorům, k nimž nebyly v té době uzavřeny nájemní smlouvy, ale i výklad žalobců, že bylo zřízeno k celé nemovitosti, včetně prostor k nimž existovaly nájemní smlouvy ve prospěch třetích subjektů; je tak neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Žalobci proto nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na vyklizení předmětného bytového prostoru; pro nadbytečnost se již nezabýval platností uzavřené nájemní smlouvy a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Nesouhlasili se závěrem o neurčitosti a tedy neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Mají za to, že Smlouvu lze vyložit jen tak, že právo bylo zřízeno k celé budově č. p. 537, neboť v ní není uvedeno žádné omezení. Ujednání, že budou respektovány stávající nájemní smlouvy se třetími osobami , je třeba vykládat tak, že tyto nájemní smlouvy doběhnou a nové smlouvy již budou uzavírat jen oprávnění z věcného břemene, tj. žalobci. Výčet nebytových prostor v předmětné nemovitosti uvedený ve Smlouvě je taxativní, nejedná se jen o prostory zatížené nájemním vztahem. Nesouhlasili ani se závěrem odvolacího soudu, že k prostoru, k němuž je uzavřena platná nájemní smlouva, nelze zřídit věcné břemeno užívání. V řízení nebyla prokázána existence nájemních smluv ke dni uzavření Smlouvy, a i kdyby byly uzavřeny, tak by práva nájemce přešla z vlastníka na oprávněného z věcného břemene. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. 3. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelé dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. sice formálně uplatnili, nijak jej však obsahově nekonkretizovali (s přihlédnutím k obsahu dovolání). Existence vad nevyplynula ani z obsahu spisu.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.) pro neurčitost vymezení předmětu věcného břemene. Dovolatelé správnost tohoto právního názoru zpochybnili.


Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.


Podle § 37 odst. 1 obč.zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce absolutní neplatnosti právního úkonu pro neurčitost se váže k případům, kdy ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč.zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.


Judikatura Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněný pod C 593 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 704/21), vycházející ze závěrů vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp.zn. 3 Cdon 227/96, publikovaném pod č. 88 v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997] je ustálena v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to zřejmé z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat. V podstatě stejný názor vyplývá i z řady dalších rozhodnutí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 2. 10. 2002, sp.zn. 22 Cdo 507/2001 a ze dne 13. 08. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Věcné břemeno užívání lze zřídit, jak k části domu (bytu, nebytovému prostoru, jednotlivé místnosti), tak i k celému domu. Občanský zákoník upravuje obecná pravidla pro výkon věcných břemen a záleží na obsahu konkrétní smlouvy, jak vymezí prostory, které bude oprávněný užívat. Věcné břemeno užívání lze sjednat i tak široce, že se blíží obsahu vlastnického práva, smlouvou lze sjednat i možnost oprávněného pronajmout užívaný prostor třetí osobě (srovnej Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 - 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 914 s.). Rozsah věcného břemene užívání nemovitosti vyplývá tedy vždy z konkrétně uzavřené (písemné) smlouvy.


Věcné břemeno bylo ve smlouvě sjednáno jako právo doživotního výlučného a bezúplatného užívání nemovitosti při plném respektování stávajících nájemních smluv , s tím, že nemovitost je objekt s nebytovými prostorami, aniž by zároveň z obsahu smlouvy bylo zřejmé, zda se právo výlučného užívání nemovitosti vztahuje i na prostory, které byly v době uzavření smlouvy pronajaty třetím osobám a jak by tyto (již obsazené) prostory oprávnění z věcného břemene užívali. Z obsahu smlouvy není zřejmé, co se míní respektováním stávajících nájemních smluv . Z tohoto ujednání nelze také bez dalšího dovodit, že žalobci jako oprávnění z věcného břemene vstoupili (po uzavření smlouvy) do právního postavení pronajímatele; nic takového ostatně nevyplývá ani z § 151n - § 151p obč. zák. upravující věcná břemena. Ostatně ve Smlouvě nebylo sjednáno ani oprávnění žalobců pronajmout prostory v objektu třetím osobám, toto právo bylo pro žalobce b) sjednáno až notářským zápisem ze dne 6. 3. 1999, který však nebyl vložen do katastru nemovitostí (§ 151o odst. 1 obč. zák.).


Formulace obsahu zřízeného věcného břemene ve Smlouvě tedy vykazuje nedostatky, které nelze překlenout ani výkladem obsahu smlouvy tak, jak je zachycen v písemné formě. Vymezení rozsahu věcného břemene je natolik neurčité, že to má za následek neplatnost Smlouvy. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dovodil, že Smlouva je neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.).


Dovolatelé dále zpochybnili závěr odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene užívání věci, která je již předmětem práva nájmu třetí osoby (práva stejného obsahu), je neplatná podle § 39 obč. zák., neboť svým obsahem (účelem) odporuje zákonu. Na tomto právním závěru však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že platnost nájemních smluv uzavřených před zřízením věcného břemene (z nichž uvedený právní závěr vychází) nelze posoudit bez dalšího dokazování. To však již neprováděl (s ohledem na jeho závěr o neplatnosti smlouvy podle § 37 obč. zák. bylo nadbytečné).


Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z náhrady ve výši 660,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 12. května 2011


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu