26 Cdo 3355/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 100 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 3355/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně I. H. , O., zastoupené opatrovnicí JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, proti žalovanému K. H. , O., zastoupenému JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem v Ostravě, Smetanovo náměstí 1180/7, o zaplacení 119.305 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 43/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2016, č. j. 71 Co 418/2015-363, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.200 Kč k rukám JUDr. Alexandra Belici, advokáta se sídlem v Ostravě, Smetanovo náměstí 1180/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, č. j. 71 Co 418/2015-363, potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soud prvního stupně) ze dne 28. 8. 2015, č. j. 25 C 43/2014-301, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 119.305,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil uplatněný nárok na zaplacení žalované částky, představující jednu polovinu nákladů za užívání bytu na adrese O. za období od června 2009 do května 2014, který byl ve společném nájmu účastníků, jako bezdůvodné obohacení podle § 451 a § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (náklady vzniklé do 31. 12. 2013), a podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (náklady vzniklé od 1. 1. 2014), a shledal, že až do doby rozvodu manželství (14. 1. 2010) nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na straně některého z manželů. Zasloužil-li se některý z manželů více o společnou věc, měla se tato okolnost projevit ve vypořádání společného jmění manželů. V další části byla žaloba zamítnuta s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení a námitku kompenzační, které nepovažoval odvolací soud za rozporné s dobrými mravy. Při rozhodování o nákladech řízení aplikoval odvolací soud ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a vzhledem k okolnostem případu i s přihlédnutím k tomu, že kompenzační námitka byla žalovaným vznesena až v průběhu řízení, část náhrady nákladů řízení mu nepřiznal.
Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaný písemně vyjádřil) není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále opět jen o. s. ř. , neboť v něm nastolené otázky (rozpor námitky promlčení a kompenzační námitky s dobrými mravy a aplikaci § 150 o. s. ř.) odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Poukazuje-li dovolatelka na údajný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003) v otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, je třeba zdůraznit, že neshledal-li odvolací soud na straně ani jednoho z účastníků konkrétní důvody, které bránily žalobkyni uplatnit nárok včas, není jeho úvaha nepřiměřená.
Poukazuje-li dovolatelka na uplatnění kompenzační námitky v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud toliko zohlednil konkrétní skutkové okolnosti individualizovaného sporu a jejich význam z hlediska mravnosti vznesené kompenzační námitky nevyhodnotil tak, že by výkon práva shledal s dobrými mravy v rozporu. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013). O takový případ však v projednávané věci nejde, přihlédl-li odvolací soud k tomu, že započtena byla pohledávka přiznaná vykonatelným rozhodnutím soudu, kterou žalobkyně dosud nesplnila a která tak zákonným způsobem zanikla (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2366/2006).
Dovolání není přípustné ani v té části, ve které dovolatelka napadá nákladové výroky s odůvodněním, že se odvolací soud dostatečně nezabýval předpoklady postupu podle § 150 o. s. ř. Nejvyšší soud se opakovaně touto otázkou zabýval v mnoha rozhodnutích, s jejichž závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, jestliže ustanovení § 150 o. s. ř. s přihlédnutím k vzájemným vztahům účastníků a povaze uplatněného nároku aplikoval z části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu