26 Cdo 3343/2007
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3343/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. o. d. M., a 2) Z. d. M. v l. , zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 35.972,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 4 C 528/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2007, č.j. 17 Co 213/2005-98, takto:


I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.


II. Žalobce a žalovaný 1) mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2007, č.j. 17 Co 213/2005-98, se v napadených výrocích pod body I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č.j. 4 C 528/2004-42, uložil žalovanému 2) zaplatit žalobci 35.971,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 20. 2. 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) o povinnosti žalovaných 1) a 2) zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 20. 2. 2004 do zaplacení (výrok II.) a řízení proti žalovanému 1) o jeho povinnosti zaplatit žalobci částku 35.971,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 20. 2. 2004 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl


o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) (výrok IV.) a o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) (výrok V.).


Soud prvního stupně měl za zjištěné, že žalobci byl Z. d. M. (dále jen D. ) v souvislostí s transformací družstva podle zákona


č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 42/1992 Sb. ), vypočten základní podíl ve výši 29.430,- Kč představovaný nároky podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb. ), sestávajícími z náhrady za živý inventář 19.602,- Kč, za krmiva 9.180,- Kč a za hnojiva 648,- Kč, a vedle toho mu byl vypočten další majetkový podíl 18.161,- Kč za převzatou a užívanou zemědělskou půdu o rozloze 1,0836 ha ve výši 13.033,- Kč a za ostatní majetek převzatý a užívaný D. ve výši 5.127,- Kč, že dne 6. 11. 1992 schválila valná hromada oprávněných osob transformační projekt, že přílohou č. 5 transformačního projektu byl seznam oprávněných osob, v němž byl veden i žalobce, že byl zařazen do registru členů a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992, že nebyl členem D. bezprostředně před transformací ani po transformaci, že smlouvou ze dne 31. 12. 1993 o koupi majetkového podílu z transformace se D. zavázalo odkoupit jeho majetkový podíl ve výši 47.592,- Kč během 10 ti let a poskytovat mu na odkoupení roční splátky, že částka 35.971,- Kč zůstala neuhrazena, že dne 11. 12. 2002 D. zaniklo rozdělením na Z. o. d. M. a Z. d. M., že závazky vůči němu převzalo Z. d. M., že dne 6. 3. 2006 vstoupilo do likvidace, že žalobce vyzval dopisem ze dne 13. 2. 2004 (doručeným dne 16. 2. 2004) oba právní nástupce D. k úhradě své pohledávky.


Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož jsou oprávněnými osobami občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Takovým zvláštním předpisem může být podle soudu prvního stupně i zákon č. 229/1991 Sb. Dovodil, že žalobci vznikl restituční nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a za zásoby a že ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. umožňuje poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a za zásoby podílem na jmění družstva. Podle ustálené judikatury přichází takový postup v úvahu, pokud se na tom účastníci dohodli. Z chování účastníků, smlouvy o odkoupení majetkového podílu a částečně poskytnutého plnění dovodil, že takovou dohodu, pro niž zákon nepředepisuje žádnou zvláštní formu a může být uzavřena i konkludentně, žalobce a D. uzavřeli. Protože majetkový podíl nebyl vypořádán dohodou platně jinak, vzniklo žalobci podle § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., po sedmi letech od schválení transformačního projektu právo na vypořádání majetkového podílu peněžitou formou. Žalobce obdržel na majetkový podíl ve výši 47.592,- Kč jednak peněžité plnění ve výši 6.307,- Kč a jednak vepře v hodnotě 5.313,- Kč. Proto vyzval žalovaného 2) k poskytnutí zbývajícího plnění 35.971,- Kč do tří dnů od výzvy doručené mu dne


13. 2. 2004. Žalovaný 2) se tak ocitl v prodlení se splněním peněžitého závazku od


16. 2. 2004.


K odvolání žalobce a žalovaného 2) Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 3. 2007, č.j. 17 Co 213/2005-98, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a IV., výrokem pod bodem II. jej změnil ve výroku V. o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 1)


a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem


a žalovanými 2), 1).


Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce je oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jde-li o restituční náhradu za živý a mrtvý inventář, není nutná dohoda občana s družstvem o způsobu vypořádání podílem na jmění družstva, neboť tento způsob vypořádání právní předpis výslovně prohlašuje . Ohledně nároku za užívání půdy a ostatního majetku vyčísleného D. jako další majetkový podíl z transformace dovodil, že byla nutná dohoda o způsobu jeho vypořádání podílem na jmění D. a že s ohledem na okolnosti případu byla konkludentně uzavřena (tím, že družstvo vyčíslilo z titulu nároků žalobce na náhradu za živý a mrtvý inventář


a za vnesenou půdu určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu a dalšího podílu oprávněné osoby na majetku družstva a že na tyto nároky částečně plnilo).


Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.


Žalovaný 1) dovoláním napadl výrok pod bodem II. o nákladech řízení.


Žalovaný 2) dovoláním napadl podle jeho obsahu [§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. )] výrok ve věci samé. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod uplatnil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zásadní právní otázky, které dovoláním napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem, vymezil následovně: 1. Ke kterému okamžiku musí být splněny podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. 2. Zda postavení oprávněné osoby podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. lze nabýt kdykoliv v průběhu transformace družstva. 3. Kdy se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů. Zpochybnil, že by byl žalobce oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. a namítal, že nebylo řádně zjišťováno, zda mu byl odňat živý a mrtvý inventář, zda řádně a včas uplatnil právo na jeho náhradu a zda byla mezi ním a právním předchůdcem žalovaného uzavřena dohoda o způsobu jeho vypořádání podílem na jmění žalovaného. Uvedl, že pokud jde o registr členů a oprávněných osob, který sestavilo D., tak v té době bylo běžné, že se do registru zařazovaly veškeré osoby, jejichž půdu užívalo družstvo v době transformace, a i těmto osobám se bez splnění dalších podmínek zákona č. 42/1992 Sb. vypočetly majetkové podíly. Z takového mylného výpočtu však nemohla vzniknout osobám, které nebyly oprávněnými osobami, žádná práva a povinnosti. Patří mezi notoriety, že transformace družstev probíhala v ovzduší politického nátlaku, nezakrývané snahy o zničení zemědělských družstev, četných zmatků a lidové tvořivosti, vyplývající z dnes již obecně uznávané fatálně nepovedeného legislativního díla zákona č. 42/1992 Sb. Nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že se žalobce mohl stát oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. až po zahájení transformace, tj. až po dni konání první transformační valné hromady. Poukazoval na to, že oprávněné osoby se musely účastnit již první valné hromady (musely být na ni pozvány) jako účastníci transformace a nositelé celé řady specifických práv (účastnit se valné hromady k volbě transformační rady, být volen členem transformační rady, odkoupit podíly podle § 8 zákona č. 42/1992 Sb., účastnit se a hlasovat na valné hromadě k projednání a schválení transformačního projektu, předložit vlastní transformační projekt, rozhodnout se zda bude členem transformovaného družstva či nikoliv, mít vypočten majetkový podíl). Podle žalovaného 2) z uvedeného výčtu práv a povinností vyplývá, že fyzická osoba se mohla a zároveň musela stát oprávněnou osobou přede dnem konání (první) transformační valné hromady k volbě transformační rady. Konkrétní přesný termín, ke kterému se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou vymezil nejpozději k datu 28. 4. 1992, kdy uplynula lhůta pro přihlášení oprávněných osob. Poukazoval na to, že kdyby se fyzická osoba mohla stát oprávněnou osobou po tomto datu a dokonce po konání první transformační valné hromady, valná hromada by nebyla řádně svolána, nemohla by platně zvolit transformační radu a veškeré navazující úkony transformace by byly vadné a nezákonné. Také by byla výrazně porušena rovnost potenciálních oprávněných osob, protože pro některé z nich by platila prekluzivní lhůta běžící do 28. 4. 1992, zatímco pro jiné by tato lhůta neplatila. Podle jeho názoru se tedy účastníky transformace ex lege staly pouze ty osoby (oprávněné ve smyslu § 14 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.), které uplatnily nárok na náhradu podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. u družstva a které se s družstvem dohodly (výslovně či konkludentně), ale nesporně, že jim náhrada bude poskytnuta podílem na jmění v transformaci a které se tak dohodly s družstvem v době od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., tj. od 24. 6. 1991 do dne 28. 4. 1992 tj. do počátku běhu lhůty pro svolání první transformační valné hromady. Případné dodatečné zapsání takové fyzické osoby do seznamu oprávněných osob protiprávním úkonem družstva nemůže měnit zákon; nemůže zhojit nedostatek zákonných podmínek pro účast v transformaci a tím pro vznik nároku na majetkový podíl. Poukazoval dále na to, že žalobce nebyl ani oprávněnou osobou podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., neboť neprokázal, že D. užívalo půdu nebo jiný jeho majetek v hodnotě nejméně 30.000,- Kč, že se u družstva písemně přihlásil do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb., tj. do 28. 4. 1992 a že současně s přihláškou prokázal, že jeho majetek družstvo převzalo a užívá ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Rozsudky soudů obou stupňů tak podle něho spočívají na posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.


Žalobce se vyjádřil k dovolání žalovaného 2) tak, že navrhl, aby bylo jeho dovolání zamítnuto .


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. března 2007, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


Nejdříve se Nejvyšší soud zabýval přípustnost dovolání žalovaného 1) do výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.


Rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení


s § 211 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,


jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,


jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,


jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok,


o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.


Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné.


Nejvyšší soud proto (aniž ve věci nařizoval jednání podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř.) dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízení žalovaného 1) náklady nevznikly.


Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustnost dovolání žalovaného 2). Přestože dovolatel výslovně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v jeho výrocích uvedených pod body I. a III., z obsahu jeho dovolání vyplývá, že napadl pouze výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl zavázán zaplatit žalobci částku 35.971,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % za období od 20. 2. 2004.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


I když dovolatel výtkou, že nebyly splněny předpoklady stanovené v § 14


písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., formálně avizoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil námitkami (že v řízení nebyl předložen řádný důkaz o tom, že žalobci svědčil restituční nárok na náhradu za živý a mrtvý, že nebylo náležitě prokázáno, že žalobce tento nárok uplatnil řádně a včas u D., že je nedostatečné činit takové zjištění s ohledem na počínání účastníků při transformaci a po ní, že za spolehlivý důkaz nelze pokládat ani registr členů a oprávněných osob a že soudy obou stupňů nesprávně uvěřily pouze žalobci) dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázek, zda žalobce je oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením tak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišným právním názorům při posouzení věci podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li jako v daném případě přípustnost dovolání teprve zvažována (podle


§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že ke vzniku nároku podle § 14


písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., není zapotřebí dohody mezi oprávněnou osobou


a Družstvem o způsobu vypořádání restitučních náhrad podílem na jmění D.


Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Protože se odvolací soud od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení těchto otázek ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Existence uvedených vad nebyla namítána a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.


Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami rovněž občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.


Rozhodovací praxe soudů již dovodila, že k tomu, aby se určitá osoba stala osobou oprávněnou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., nepostačí, že restituční nárok uplatnila řádně a včas; vedle toho je zapotřebí, aby mezi touto osobou


a transformovaným družstvem byla shoda (byla uzavřena dohoda) o tom, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta právě podílem na jmění družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1209/96, popřípadě nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98). V takovém případě se restituční nárok stane částí majetkového podílu, a to částí, představující základní podíl na majetku družstva (srov. již výše zmíněný rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1209/96). Přitom tato dohoda může být uzavřena ústně, popřípadě


i konkludentně (jak připouští sám dovolatel). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že uzavření takové dohody není právně významnou skutečností, pak jeho právní posouzení z tohoto důvodu není správné.


Dovolatel dále rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil právní závěr, že shora uvedená dohoda může být uzavřena až do schválení transformačního projektu.


Odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že ke vzniku nároku na vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář a za zásoby podílem na jmění družstva není zapotřebí uzavírat o tomto způsobu vypořádání dohodu. V důsledku toho se pak odvolací soud nezabýval ani úvahami, do kdy by musela být taková dohoda uzavřena. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu jako nesprávný právní závěr, že shora uvedená dohoda může být uzavřena až do schválení transformačního projektu, pak namítá nesprávné právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá. Přitom dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze napadnout jen nesprávné právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Dovolatel tak touto námitkou uplatňuje zjevně nezpůsobilý dovolací důvod.


Z toho, co bylo uvedeno v předchozí části, však vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí pro předčasný závěr o postavení žalobce jako osoby oprávněné podle


§ 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb.


Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí nejen ve výroku o věci samé ale i v závislých výrocích týkajících se žalovaného 2) (§ 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).


V dalším řízení odvolací soud neopomene, že je nezbytné přesně rozlišovat nároky oprávněných osob podle ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb.


a nároky oprávněných osob podle ustanovení § 14 písm. b) tohoto zákona. Zatímco osobám oprávněným podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. se vypočte majetkový podíl podle § 17 cit. zákona, osobám oprávněným podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. se podíl na jmění družstva (tedy nikoli majetkový podíl) vypočte pouze tehdy, jestliže jim na něj vznikl nárok podle zvláštního předpisu, a to postupem stanoveným v příslušném právním předpisu a uhrazuje se podle § 7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., z částky nezahrnuté do čistého jmění družstva jako základu pro stanovení majetkových podílů podle § 17 zákona č. 42/1992 Sb. Lze jen dodat, že i když má oprávněná osoba postavení podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., není vyloučeno, aby jí souběžně vznikl nárok na majetkový podíl podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., za podmínek v tomto zákoně stanovených. Přitom Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 29 Cdo 210/99, uveřejněném pod č. 105 v sešitě č. 10 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (a dále např. v rozhodnutích z 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1379/98, a z 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1208/2003) dovodil, že nelze přičítat k tíži osoby oprávněné podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., že pozemkový úřad nerozhodl o schválení dohody podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v takové lhůtě, aby mohla svůj nárok ze zákona č. 42/1992 Sb. doložit jeho rozhodnutím. Ve zmíněném rozsudku uzavřel, že dostatečným průkazem ve smyslu ustanovení § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. je to, že oprávněná osoba řádně uplatní svůj nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. a že prokáže, že jí vznikl nárok na uzavření dohody podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Zbývá dodat, že v rozsudku ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 392/2004, Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud by následně pozemkový úřad, popřípadě soud, dohodu uzavřenou podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. neschválil, anebo pokud by pozemkový úřad rozhodl, že osoba, která uplatnila svůj nárok podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. není vlastníkem nemovitostí, ze kterých nárok podle zákona č. 42/1992 Sb. uplatňuje, vyřadí ji družstvo ze seznamu oprávněných osob a majetkový podíl jí nevydá. Tytéž závěry Nejvyšší soud České republiky zopakoval nejnověji i v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3609/2007, ze dne


20. 1. 2009.


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. května 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu