26 Cdo 3341/2009
Datum rozhodnutí: 08.06.2011
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve znění od 30.03.2006




26 Cdo 3341/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) JUDr. J. S. , b) MUDr. M. A. B. S. , a c) Mgr. K. S. , proti žalovaným 1) J. B. , a 2) I. B. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Vincencem, advokátem se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 7, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 201/2003, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č.j. 19 Co 189/2008-197, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce JUDr. J. S. je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, k rukám JUDr. Zdeňka Vincenta, advokáta se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Ve vztahu mezi žalobci b) a c) na straně jedné a žalovanými na straně druhé nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č.j. 12 C 201/2003-103 (po té, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 29. 3. 2005, č.j. 12 C 201-2003-51, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2005, č.j. 19 Co 309/2005-73, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 1, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 1. patře domu č.p. 1736 v P., Školská 12 (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ); dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců a) a c) Městský soud v Praze (soud odvolací) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci předmětného domu, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) měli ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu ve společném jmění manželů dům č.p. 145 v k.ú. D. (dále též dům v D. ), a to až do 18. 5. 2004, kdy ho převedli kupní smlouvou na H. M. a J. N., že v prosinci roku 2003 šlo o jednopodlažní zděný, nepodsklepený dům se 3 místnostmi v přízemí a s obytným podkrovím, že v něm nebyla rozvedena voda a elektřina, kanalizace vedla do žumpy, nebylo zde vytápění, přízemí bylo rozkopáno a chyběly zde podlahy, a že dle znaleckého posudku by náklady na jeho rekonstrukci činily 1 až 2 miliony korun. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že dům v D. nebyl vzhledem ke svému stavu k datu doručení výpovědi žalovaným způsobilý k trvalému bydlení a nemohl uspokojit bytovou potřebu žalovaných. Zdůraznil, že z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen obč.zák ) je rozhodný stav v době dání výpovědi a faktická, nikoliv pouze potencionální, možnost uspokojování bytové potřeby nájemce v druhém bytě; výklad uvedeného ustanovení, zastávaný žalobci (kteří poukazovali na kolaudační stav domu v D. a na to, že bylo věcí žalovaných udržovat ho v obyvatelném stavu), označil za extenzivní. Se zřetelem k tomu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost nevymezil odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a že je v rozporu s ustálenou judikaturou (v dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1653/98 , sp.zn. 26 Cdo 881/2005, a sp.zn. 26 Cdo 2471/99). Uvádí dále, že byt (míněno dům v D.) byl právně volný, že v minulosti postačoval k bydlení rodičům jednoho z žalovaných, a že v daném případě by ani nešlo o jinou možnost bydlení, ale jen o přiměřené dokončení jeho rekonstrukce. Žalovaní si však ve své nemovitosti nezajistili vhodné bydlení, ačkoliv objektivně mohli a posléze ji prodali. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítli, že napadené rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu a není v rozporu s hmotným právem, že odkaz na rozhodnutí v něm uvedená je nepřípadný a navrhli, aby bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), který má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (soud prvního stupně rozhodl v rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci, tj. žalobu zamítl).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel neformuluje otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst.1 písm. g) obč.zák. nebyl naplněn.

Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní důvod užívání dvou (více) bytů. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu uvedeného ustanovení je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy, tj. takový právní důvod bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit jeho bytovou potřebu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006).

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. rovněž vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci spravedlivě požadovat , aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Nejvyšší soud (srov. jeho rozsudek ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky ze dne 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003, a ze dne 16. 2. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2460/2005) dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, je třeba zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu.

V projednávané věci odvolací soud založil svůj závěr o neexistenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. na zjištění o stavebně technickém stavu domu v D., z nichž dovodil, že tento dům nebyl k datu doručení výpovědi žalovaným způsobilý k trvalému bydlení a nemohl uspokojit jejich bytovou potřebu, což ostatně dovolatel ani nezpochybňuje. Jeho námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu se týkají toho, že žalovaní měli objektivní možnost zajistit si v domě v D. vyhovující bytové podmínky, což však neučinili. Svou podstatou jde tak o námitky směřující proti skutkovému stavu věci, jež však nemohou být v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., právně relevantní. Pro úplnost lze poznamenat, že odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně o finanční náročnosti rekonstrukce domu v D.

Pokud dovolatel usuzuje na rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou, na niž odkazuje, je třeba uvést, že označená rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového (a tím i právního) stavu - v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1653/98, a ze dne 22. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 881/2005, byla řešena pro účely přechodu práva nájmu bytu a pro účely rozhodnutí o změně bytové náhrady otázka, zda spoluvlastník nemovitosti má vlastní byt, a v rozsudku ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, šlo o situaci, kdy byla nemovitost určená k bydlení přestavěna na penzion.

Nezbývá tedy než učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k jeho dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. června 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu