26 Cdo 3330/2013
Datum rozhodnutí: 16.01.2014
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 2 písm. e) předpisu č. 107/2006Sb., § 2 písm. g) předpisu č. 107/2006Sb.




26 Cdo 3330/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. M. , P., proti žalované městské části Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 9, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, o určení nájemného a slev z nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 212/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 20 Co 5/2012-248, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 20 Co 5/2012-248, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. června 2011, č. j. 12 C 212/2007-163, v odstavcích I., II., III. a VI. výroku se odmítá , jinak se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 30. 11. 2007 domáhala určení, že byt č. 3 o velikosti 1+1 nacházející se v přízemí domu v P. (dále jen předmětný byt , popř. byt ), byl až do platnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bytem II. kategorie a že důvodem pro zařazení bytu do této kategorie je i neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu, dále určení výše nájemného od roku 2002, určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007, přiznání slevy z nájemného od 1. 11. 2004, a zaplacení částky 16.017,- Kč s úroky z prodlení. Tvrdila, že předmětný byt by měl být posuzován jako byt se sníženou kvalitou ( byt nižší kategorie ), neboť nemá ústřední vytápění, je vytápěn kamny WAW, která však nejsou umístěna v koupelně, WC a předsíni, které jsou rovněž považovány za obytné místnosti, a že byt má vady (jež se týkají zejména tepelných izolací domu a bytu, a funkčnosti koupelny), a měla by jí proto být přiznána sleva.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, č. j. 12 C 212/2007-163, ve znění rozsudku ze dne 5. 3. 2012, č. j. 12 C 212/2007-222, a rozsudku ze dne 16. 5. 2012, č. j. 12 C 212/2007-227, zamítl žalobu o určení, že byt byl až do účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie (odstavec I. výroku), že nájemné činilo od roku 2002 do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. částku 27,79 Kč/m2 (odstavec II. výroku), že aktuální nájemné pro účely jednostranného zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. je 27,79 Kč/m2 (odstavec III. výroku), že je neplatné jednostranné zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007 (odstavec IV. výroku), zamítl žalobu i v části, v níž se žalobkyně domáhala slevy z nájmu předmětného bytu z důvodu nedostatečné tepelné izolace bytu ve výši 20% od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007 (odstavec VI. výroku), další slevy z nájmu ve výši 10% od 1. 11. 2004 do 13. 2. 2008 (odstavec VIII. výroku), zaplacení částky 16.017,- Kč s úrokem z prodlení od 30. 11. 2007 do zaplacení (odstavec IX., XII. výroku) a určení, že neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu je důvodem pro zařazení bytu do II. kategorie v souladu s § 2 písm. e) zákona č. 107/2006 Sb. (odstavec X. výroku). Zároveň přiznal žalobkyni slevu z nájmu předmětného bytu ve výši 20% od 5. 3. 2007 z důvodu nedostatečné tepelné izolace bytu (odstavec V. výroku) a další slevu z nájmu ve výši 10% od 14. 2. 2008 do odstranění závad (odstavec VII. výroku), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na určení, že byt byl do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie, že od roku 2002 činilo nájemné 27,79 Kč/m2 (odstavce I. III. výroku), a na určení, že neposkytnutí vybavení koupelny a kuchyňského koutu je důvodem pro zařazení bytu do II. kategorie, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, dále též jen o. s. ř. ). Jednostranné zvýšení nájemného dopisem ze dne 13. 12. 2007 považoval za platné, neboť bylo učiněno v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb. Zjistil, že žalovaná pronajímatelka předmětného bytu zvýšila nájemné postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. již s účinností od 1. 5. 2007, a to na částku 47,4496 Kč/m2, platnost tohoto jednostranného zvýšení žalobkyně žalobou u soudu nenapadla, a proto pro další období je třeba vycházet z výše takto stanoveného nájemného. Měl za to, že žalovaná pro rok 2008 vypočetla nájemné v souladu se zákonem č. 107/2006 Sb., předmětný byt není bytem se sníženou kvalitou, neboť podle § 2 písm. g) zákona č. 107/2006 Sb. se za ústřední vytápění bytu považuje i plynové vytápění a v řízení bylo zjištěno, že byt (jenž má koupelnu i toaletu) je vytápěn kamny WAW umístěnými v obytných pokojích. Dále zjistil, že v předmětném bytě jsou závady zhoršující jeho užívání, jde o vady jednak neodstranitelné (trvale zhoršující užívání bytu), a to nedostatečný tepelný odpor podlah a stěn bytu vedoucí k jeho prochládání, a dále o vady odstranitelné, zejména opakované plísně a netěsnící okna, že právo na slevu z nájemného za neodstranitelné vady žalobkyně uplatnila u žalované dopisem ze dne 26. 11. 2003, avšak po té, co žalovaná její žádosti nevyhověla, žalobu u soudu nepodala, že následně uplatnila slevu ve výši 20% dopisem ze dne 5. 3. 2007 a žalobu podala dne 30. 11. 2007, že slevu z nájemného za odstranitelné vady uplatnila v žalobě, která byla žalované doručena dne 14. 2. 2008. Dospěl k závěru, že jí náleží sleva ve výši 20% od 5. 3. 2007 za neodstranitelné vady a ve výši 10% od 14. 2. 2008 za odstranitelné vady, tedy od doby, kdy slevy uplatnila u žalované (soudu). Žalobu v části, v níž se domáhala přiznání slevy z nájmu i za dobu předcházející, zamítl, neboť měl za to, že došlo k jejímu promlčení. Zamítl i žalobu v části týkající se zaplacení částky 16.017,- Kč s úrokem z prodlení, jež měla podle tvrzení žalobkyně představovat rozdíl mezi zaplaceným nájemným a nájemným po slevách, neboť nebylo prokázáno, že by k bezdůvodnému obohacení došlo.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 20 Co 5/2012-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. IV., VI., VIII. X., XII. výroku, jimiž byla žaloba zamítnuta, a v odstavci V. výroku (o přiznání slevy ve výši 20% od 5. 3. 2007), změnil ho v odstavci VII. výroku tak, že žalobkyni přiznal slevu z nájmu bytu ve výši 5% od 14. 2. 2008 do odstranění závad, a žalobu na určení další slevy z nájmu tohoto bytu ve výši 5% od 14. 2. 2008 do odstranění závad zamítl , zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech státu.
Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení požadovaném v odstavcích I. III. a X. výroku podle § 80 písm. c) o. s. ř., neboť představují předběžné otázky posouzení platnosti jednostranného zvýšení nájemného, o němž bylo rozhodnuto v odstavci IV. výroku. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti jednostranného zvýšení nájemného ze dne 13. 12. 2007, o neopodstatněnosti nároku o zaplacení částky 16.017,- Kč s úroky z prodlení a přiznání slevy ve výši 20% za neodstranitelné vady. Pokud jde o další slevu ve výši 10% za odstranitelné vady, dospěl k závěru, že zjistil-li soud prvního stupně, že plíseň v předmětném bytě byla naposledy v roce 2001, a že žalobkyně ani slevu z tohoto důvodu nepožadovala, a uvedla, že plíseň sama odstranila, pak jí sleva z nájmu pro tuto vadu nenáleží. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že okna v bytě mají vady, pro které netěsní, nejdou zavřít a nezajišťují tak stanovené tepelně izolační požadavky, s ohledem na charakter vad a stáří domu, v němž se byt nachází, pak považoval za přiměřenou slevu ve výši 5%. Shodně se soudem prvního stupně považoval část uplatněné slevy za promlčenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům, jimiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. IV., VI. a změnil ho v odstavci VII., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Vytýkala odvolacímu soudu, že se při výkladu pojmu aktuální nyní placené nájemné podle zákona č. 107/2006 Sb. nevypořádal s důsledky zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., a nesprávně proto posuzoval předmětný byt nikoliv podle vyhlášky č. 60/1964 Sb., ale podle zrušené vyhlášky č. 176/1993 Sb. Namítala, že ač je byt vytápěn jen dvěma plynovými topidly umístěnými v obytných místnostech, a předsíň, WC, kuchyňský kout, ani koupelna vytápěné nejsou, požadovala žalovaná nájemné ve výši odpovídající I. kategorii a toto nájemné pak použila jako aktuální nájemné i podle zákona č. 107/2006 Sb. Měla za to, že i když byly kategorie bytů zrušeny, byl-li byt podle vyhlášky č. 60/1964 Sb. bytem II. kategorie, a posléze byl podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. s ohledem na způsob vytápění kvalifikován jako byt I. kategorie, mělo po jejím zrušení dojít k opětovnému zařazení bytu do II. kategorie a žalovaná měla po nabytí účinnosti z. č. 107/2006 Sb. použít pro výpočet nájemného nájemné, které by vycházelo z této snížené kategorie bytu. Zdůraznila, že žalobu na určení, že byt byl bytem II. kategorie, že nájemné do platnosti z. č. 107/2006 Sb. činilo 27,79 Kč a v této výši bylo i aktuální nájemné pro účely zvyšování nájemného podle z. č. 107/2006 Sb., podala proto, aby předešla dalším sporům o dlužné nájemné a výpovědi z nájmu bytu. Nesouhlasila ani se zamítnutím žaloby v části, v níž se domáhala slevy z nájemného ve výši 20% za neodstranitelné vady od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007, namítala, že nárok na slevu uplatnila řádně dopisem ze dne 3. 1. 2000, soud se však stavem domu nezabýval a neprovedl důkazy, které navrhovala. Nesouhlasila ani s přiznáním slevy jen ve výši 5% za odstranitelné vady, neboť okna v bytě jsou stále ve špatném stavu, je nutné je vyměnit, zateplit předsíňové stěny do chodby domu a zateplit podlahy v bytě. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl napaden; byl přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v části, v níž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. IV., VI. výroku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, změněny či zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Otázka, zda má dovolatelka naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) na určení, že předmětný byt byl do platnosti zákona č. 107/2006 Sb. bytem II. kategorie, že od roku 2002 činilo nájemné 27,79 Kč/m2 (odstavec I., II., III. výroku soudu prvního stupně), nemůže být zásadně právně významná; tuto otázku totiž odvolací soud (soud prvního stupně) vyřešil v souladu s názorem zaujímaným v ustálené soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, rozsudek téhož soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže být spojen ani s otázkou promlčení práva dovolatelky na slevu z nájemného ve výši 20% za dobu od 1. 11. 2004 do 4. 3. 2007 (odstavec VI. výroku soudu prvního stupně). Dovolatelka sice odkázala na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však závěr odvolacího soudu, že právo na slevu z nájemného je za toto období promlčeno, zpochybnila prostřednictvím námitek skutkových a uplatnila tak nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání v této části tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka zpochybnila i správnost závěru odvolacího soudu o platnosti jednostranného zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. z 13. 12. 2007 (odstavec IV. výroku soudu prvního stupně), spočívajícím na řešení (předběžné) otázky, zda byt vytápěný lokálním plynovým topením je bytem bez ústředního vytápění a tedy bytem se sníženou kvalitou podle § 2 písm. e/, g/ zákona č. 107/2006 Sb. Protože touto právní otázkou se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává pro řešení zmíněné otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení namítla (námitkami, že se soudy nezabývaly jejími tvrzeními a že neprovedly další důkazy, jež navrhovala). Z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že soudy provedly všechny důkazy významné pro právní posouzení věci a své závěry odůvodnily v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil (se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, nelze zjištěný skutkový stav úspěšně zpochybnit a dovolací soud z něj proto vychází), že žalovaná dopisem ze dne 13. 12. 2007 zvýšila podle zákona č. 107/2006 Sb. žalobkyni nájemné z předmětného bytu, při výpočtu cílové hodnoty měsíčního nájemného pak vycházela z toho, že nejde o byt se sníženou kvalitou.
Podle § 2 písm. e) zákona č. 107/2006 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí bytem se sníženou kvalitou byt bez ústředního vytápění a s částečným nebo společným základním příslušenstvím, nebo byt bez ústředního vytápění a bez základního příslušenství, nebo byt s ústředním vytápěním bez základního příslušenství. Ústředním vytápěním se pak rozumí (§ 2 písm. g/) vytápění zdrojem tepla, který je umístěn mimo byt, nebo který je umístěn v místnosti k tomu určené, včetně sklepa v rodinném domě s jedním bytem, nebo jiné elektrické nebo plynové vytápění.
Pro závěr, zda jde o byt s ústředním vytápěním, není tedy podle § 2 písm. g) zákona č. 107/2006 Sb., významné, zda byt je vytápěn dálkovým či etážovým topením, ale zda je vytápěn některým ze způsobů, zde uvedených (spojka nebo je až na poslední spojení / jiné elektrické nebo plynové / - evidentně používána v tomto ustanovení ve významu vylučovacím). Za ústřední vytápění je proto podle § 2 písm. g) zákona č. 107/2006 Sb. třeba považovat i plynové /elektrické/ vytápění, a to i v případě, že jde o zdroj tepla umístěný v jednotlivých pokojích, obsluhovaný nájemcem - např. kamna WAW.
Namítá-li dovolatelka, že při výpočtu přípustného zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. je třeba přihlížet ke kategoriím bytů tak, jak byly dříve upraveny vyhláškou č. 60/1964 Sb., a že za byt se sníženou kvalitou je třeba považovat všechny byty, které nebyly bytem I. kategorie podle této vyhlášky, přehlíží, že tato vyhláška byla zrušena již k 1. 1. 1994 vyhláškou č. 176/1993 Sb. K jejímu obnovení (jak se mylně domnívá dovolatelka) nemohlo dojít jen tím, že vyhláška č. 176/1993 Sb. byla k 1. 1. 2002 zrušena Nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. ze dne 21. 6. 2000. Vyhláška č. 60/1964 Sb. rozdělovala byty do čtyř kategorií (§ 4), a ústřední vytápění a zařazení bytu do I. kategorie spojovala s dálkovým vytápěním, po jejím zrušení však již vyhláška č. 176/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 definovala ústřední vytápění obdobně jako zákon č. 107/2006 Sb. (§ 3 odst. 5) a k zařazení bytu do I. kategorie postačovalo, že v bytě jsou ústředním vytápěním vytápěny jen všechny obytné místnosti (§ 4, § 3 odst. 4), nikoliv celý byt. Kategorizace bytů (ve smyslu uvedených vyhlášek) pak nebyla znovu zavedena ani zákonem č. 107/2006 Sb. Tento zákon sice nově vymezuje pojem byt se sníženou kvalitou , a to v návaznosti na stanovení cílové hodnoty nájemného (tak, aby došlo k přiblížení regulovaného nájemného a smluvního nájemného), která by u bytů se sníženou kvalitou, měla odrážet jejich nižší kvalitu, vymezení tohoto pojmu v § 2 písm. e) g) však nijak na kategorizaci bytů vymezené ve vyhlášce 60/1964 Sb. nenavazuje. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 107/2006 Sb. vychází vymezení bytů s nižší kvalitou a navazujících pojmů z vymezení bytů tzv. III. a IV. kategorie upravených ve vyhlášce č. 176/1993 Sb.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v této části (tj. ohledně potvrzení odstavce IV. výroku soudu prvního stupně) z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatelka napadla dovoláním i výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci VII. tak, že zamítl žalobu v části, jíž se domáhala slevy z nájemného ve výši 5% z nájemného od 14. 2. 2008 do odstranění závad. Dovolání je v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že s ohledem na charakter odstranitelných vad (vady oken) a jejich rozsah, lze za přiměřenou slevu z nájemného podle § 698 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), považovat 5%.
Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o rozsahu vad v bytě a jejich závažnosti i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Skutková zjištění odvolacího soudu o vadách v bytě, učinil soud z důkazů provedených u soudu prvního stupně i v odvolacím řízení (zejména z odborného posudku firmy JANOŠÍK OKNA - DVEŘE s. r. o.) a mají oporu v provedeném dokazování, dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Soudy obou stupňů se zabývaly rovněž výší přiměřené slevy z nájemného podle § 698 odst. 1 obč. zák. a odvolací soud odůvodnil i svůj závěr, proč na rozdíl od soudu prvního stupně považuje za přiměřenou slevu jen 5% (soud prvního stupně přiznal dovolatelce slevu ve výši 10%). Jeho úvahy o výši slevy z nájemného nejsou zjevně nepřiměřené, odpovídají skutkovým zjištěním, dovolací soud je považuje za správné a v podrobnostech na ně odkazuje.
Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v této napadené části z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měla vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2014 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu