26 Cdo 3294/2006
Datum rozhodnutí: 16.01.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3294/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. H., zastoupenému opatrovnicí B. H., právně zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 309/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2006, č. j. 19 Co 112/2005-64, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. února 2005, č. j. 55 C 309/2003-41, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k bytu č. 1, I. kategorie, dvoupokojového s kuchyní a příslušenstvím, který se nachází v 1. podlaží domu č. p. 443, č. orient. 32 na ulici Merhautova v B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 19 Co 112/2005-64, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatil žalobci (pronajímateli vlastníku předmětného domu) nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně překračující tři měsíce (nezaplatil v období od září 1998 do února 2003 dvacetdva plateb nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu a dále nedoplatky vyplývající z vyúčtování služeb za léta 1999 a 2002). Dále zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 1997, sp. zn. 24 Nc 907/95, byl žalovaný pravomocně ke dni 2. ledna 1998 zbaven způsobilosti k právním úkonům a že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. února 1998, sp. zn. 24 P 24/98, mu byla opatrovnicí ustanovena jeho sestra B. H. Vzal rovněž za prokázáno, že platební morálka žalovaného se zlepšila až v průběhu řízení, neboť od března 2004 začal nájemné řádně platit, že dluh na nájemném z minulosti s výjimkou dlužného nájemného za rok 1998 však zaplacen nebyl a že dále nebylo zaplaceno nájemné ani za měsíce srpen 2003 a leden a únor 2004. Na základě skutkového zjištění, že žalovaný nezaplatil žalobci nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od září 1998 do února 2003 celkem ve 22 měsících a rovněž nedoplatky vyplývající z vyúčtování služeb za léta 1999 a 2002, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen obč. zák. ), a to v podobě nezaplacení nájemného a záloh na plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Dále rovněž dovodil, že nezaplatil-li žalovaný dlužné nájemné ani v průběhu odvolacího řízení, lze pokládat za správný rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo k výpovědi z nájmu bytu přivoleno. Ztotožnil se rovněž se závěrem, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení § 711 odst. 2 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., postačí vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázat na poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupený advokátem) dovolání, které následně doplnil prostřednictvím ustanoveného advokáta. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Především namítl, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon není v rozporu s ustanovením § 40 odst. 3 obč. zák. podepsán osobou oprávněnou v dané věci jednat za žalobce a je tudíž z tohoto důvodu neplatná. Domnívá se také, že zástupkyni žalobce nebyla udělena tzv. generální plná moc, která by zmocněnce opravňovala k tomu, aby za zmocnitele činil též hmotněprávní úkony, jímž výpověď z nájmu bytu nepochybně je; písemnou plnou mocí ze dne 1. února 1999 totiž žalobce zmocnil svou zástupkyni pouze k procesněprávním a nikoli též hmotněprávním úkonům (tudíž ani k podání výpovědi z nájmu bytu), jak podle názoru dovolatele vyplývá z textu plné moci. Podle dovolatele je výpověď z nájmu bytu rovněž neurčitá, není-li v ní předmětný dům označen pozemkem, na němž je postaven, ani katastrálním územím, ve kterém se nachází . Dovolatel míní, že za této situace lze mít pochybnosti o tom, kterého bytu se výpověď z nájmu týká; je proto neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Navíc má za to, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Zde dovolatel zmínil svůj nepříznivý psychický stav a opakované léčby v Psychiatrické léčebně v B. Č., zdůraznil, že je v důsledku toho zbaven způsobilosti k právním úkonům, a poukázal na komplikované osobní a majetkové poměry (jediným jeho příjmem je invalidní důchod). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. března 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Právní názor, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, přijal odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepochybně až poté, co, byť nikoli výslovně, předběžně dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon obsažený v daném případě v žalobě je platným právním úkonem. Zmíněný (předběžný) právní závěr, jehož správnost byla dovoláním zpochybněna, by proto mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.


Dovolatel především namítl, že zástupkyni žalobce nebyla udělena tzv. generální plná moc, která by ji jako zmocněnce opravňovala k tomu, aby za zmocnitele činila též hmotněprávní úkony, tj. i výpověď z nájmu bytu, a že za této situace výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokátka JUDr. Z. M.), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl oprávněn, neboť k němu nebyl žalobcem zmocněn.


Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší soud právní závěr, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitelku jejím jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc. S uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudcích z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 356/2000, z 21. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 705/2001, z 31. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 420/2002, z 29. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, a sdílí jej i v posuzovaném případě.


Udělil-li žalobce (zmocnitel) dne 1. února 1999 písemnou plnou moc advokátce JUDr. Z. M. (zmocněnci), muselo jít o plnou moc pro celé řízení týkající se v daném případě přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu (§ 25 odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době udělení plné moci). Byť plnou moc ze dne 1. února 1999 nelze ve smyslu shora citované judikatury pokládat za obecnou (generální), jak správně namítl dovolatel (advokátka JUDr. M. nebyla touto plnou mocí zmocněna k zastupování žalobce ve všech věcech), z jejího obsahu vyplývá, že byla mimo jiné zmocněna žalobcem ve věcech podání výpovědi z (nájmu) bytů . Uvedená plná moc tedy advokátku JUDr. M. opravňovala rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podala výpověď z nájmu předmětného bytu, tedy učinila svou povahou hmotněprávní úkon.


Podle ustálené soudní praxe musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v § 710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a násl. obč. zák.). Právní úkon je nesrozumitelný (§ 37 odst. 1 obč. zák.), jestliže ani jeho výkladem nelze objektivně posuzováno zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu bytu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, ze 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98, ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, z 20. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002). Jestliže pronajímatel nedal nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může ji pojmout do žaloby; tím výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu, jehož adresátem je nájemce, a nelze ji proto zaměňovat s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě nebo se zjištěními učiněnými až v průběhu dokazování z výpovědi účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Je-li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Jestliže mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1745/2004, z 27. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 2032/2004, a z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 899/2005).


Jestliže na základě skutkového stavu vylíčeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) odvolací soud a potažmo i soud prvního stupně pokládal v posuzované věci výpověď z nájmu bytu, k níž přivolil, za platný právní úkon, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.


Na základě skutkového zjištění, že žalovaný nezaplatil žalobci nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od září 1998 do února 2003 celkem ve 22 měsících a rovněž nedoplatky vyplývající z vyúčtování služeb za léta 1999 a 2002, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a záloh na plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jestliže na podkladě skutkového zjištění o nezaplacení dlužného nájemného ani v průběhu odvolacího řízení pokládal odvolací soud za správný rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo k výpovědi z nájmu bytu přivoleno, zabýval se, byť nikoli výslovně, rovněž posouzením, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud pak dovolatel s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že výpověď z nájmu bytu není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.


Pro úplnost však je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Ustálená judikatura kromě toho dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 16. ledna 2007


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu