26 Cdo 3287/2014
Datum rozhodnutí: 13.11.2014
Dotčené předpisy: § 30 o. s. ř., § 138 o. s. ř.



26 Cdo 3287/2014


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky Okresního soudu ve Vsetíně , se sídlem ve Vsetíně, Horní nám. 5, proti povinné A. V. , pro 14.927,- Kč, srážkou z příjmu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 31 E 126/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2013, č. j. 9 Co 1095/2012-50, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2013, č. j. 9 Co 1095/2012-50, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 10. 2012, č. j. 31 E 126/2012-34, kterým neustanovil povinné zástupce z řad advokátů. Dospěl k závěru, že u ní nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť pobírá sice důchod ve výši 7.932,- Kč, v minulosti však byla vlastnicí nemovitostí, které darovala dne 16. 6. 2011 synovi a dobrovolně se tak zbavila bez finančního ekvivalentu významných majetkových hodnot a možnosti získání příjmu v podobě finančních prostředků . Ustanovení zástupce nepovažoval ani za nezbytné s ohledem na charakter exekučního řízení a poučovací povinnost soudu, a vzhledem k tomu, že z obsahu spisu je zřejmé, že je způsobilá uplatňovat svá procesní práva bez nutnosti být v řízení zastoupená, o čemž svědčí i její odvolání ve věci již učiněná .

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, nesouhlasila se závěry odvolacího soudu, poukazovala na své velmi špatné poměry (finanční situaci, zdravotní problémy), ke kterým, ač je doložila již soudu prvního stupně, soud nepřihlédl.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání povinné (jež nemusí být v dovolacím řízení zastoupena advokátem, ač sama nemá právnické vzdělání - srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 1997, pod číslem 97, usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1311/2014) podané včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při výkladu ustanovení § 30 (§ 138) o. s. ř., se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jedním z předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů je podle § 30 odst. 1 o. s. ř., že u účastníka, který o ustanovení zástupce požádal, jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Ty jsou pak upraveny v § 138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, a jsou-li proto zvlášť závažné důvody, může výjimečně přiznat účastníkovi i osvobození od soudních poplatků zcela.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace; takový postup odpovídá i zásadě rovnosti účastníků vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit nejen soudní poplatky, ale i nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud rovněž ve svých rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014) vysvětlil, že skutečnost, že účastník, u něhož se zkoumají předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je vlastníkem nemovitostí, není sama o sobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek, není-li zároveň zřejmé, že prostředky k úhradě poplatku mohou být prostřednictvím těchto nemovitostí získány. Tak tomu je zpravidla jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Zdůraznil, že plní-li nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným.
Odvolací soud při posuzování splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků zohlednil, že povinná byla v minulosti vlastnicí nemovitostí, které před dvěma lety darovala synovi a dobrovolně se tak zbavila možnosti získání finančních prostředků, aniž by však z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo zřejmé, jak by se jejich případný prodej (místo darování) promítl do majetkových poměrů povinné po dvou letech (tedy v době probíhajícího řízení), případně, pokud by zůstala jejich vlastnicí, o jaké nemovitosti se mělo jednat, zda by z nich měla povinná nějaký příjem (např. z pronájmu), a měla tak disponibilní prostředky, z nichž by mohla náklady na právní zastoupení (soudní poplatky) zaplatit, takové skutečnosti pak nevyplývají ani z obsahu spisu.
Za správný nelze považovat ani závěr odvolacího soudu, že samotná povaha řízení o výkon rozhodnutí nevyžaduje zastoupení povinné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1928/2014). Zda ochrana zájmů účastníka vyžaduje ustanovení zástupce, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci. Závěr odvolacího soudu, že o způsobilosti povinné uplatňovat svá procesní práva svědčí skutečnost, že podala odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a není jí proto třeba ustanovit zástupce, je nepřípadný již jen s ohledem na jeho rozhodnutí vydané tentýž den jako napadené usnesení, jímž toto odvolání odmítl s tím, že v odvolání neuplatnila žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí. Navíc okolnost, že účastník reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje. Ochrana zájmů účastníka řízení bude vyžadovat ustanovení zástupce zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). Otázkou, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, se zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, dovolací soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu