26 Cdo 3282/2008
Datum rozhodnutí: 21.10.2010
Dotčené předpisy: § 685 obč. zák., § 2 odst. 1 obch. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 3282/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. S. , zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované PhDr. Z. S. , zastoupené JUDr. Vladimírem Seilerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hněvkovského 1376, o zaplacení 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 154/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2007, č. j. 18 Co 195/2007-50, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.655,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Seilera, advokáta se sídlem v Praze 4, Hněvkovského 1376, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Od ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou 11. 7. 2006 domáhal, aby mu žalovaná jako nájemkyně bytu, nacházejícího se v jeho domě, zaplatila částku 36.000,- Kč s příslušenstvím, představující poplatek 1.000,- Kč měsíčně za předcházející tři roky, kdy byt užívala pro účely podnikání na základě živnostenského oprávnění (školící činnost v oblasti marketingu). Přitom se v nájemní smlouvě z 1. 4. 1993 zavázala, že bez souhlasu pronajímatele nebude v bytě podnikat.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze 7. 9. 2007, č. j. 18 Co 195/2007-50, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soud prvního stupně) z 22. 1. 2007, č. j. 5 C 154/2006-30, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) dále o. s. ř. , a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.

Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Napadené rozhodnutí je založeno na skutkovém zjištění, že žalovaná v roce 1999 pozastavila provozování své živnosti a v roce 2006 bylo živnostenské oprávnění na její žádost zrušeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že v rozhodném období žalovaná podnikatelskou činnost v předmětném bytě nevykonávala, neboť výkonem této činnosti není ani uvedení bytu jako místa podnikání. Žalovaná tak nebyla povinna žádat o souhlas pronajímatele. Dovolatel namítá, že výkonem podnikatelské činnosti je i uvedení bytu jako místa podnikání a že žalovaná částka mu měla být přisouzena z titulu bezdůvodného obohacení žalované.

Právní závěr odvolacího soudu, že pouhé uvedení bytu jako sídla nebo místa podnikání nelze hodnotit jako výkon podnikatelské činnosti v bytě, je v souladu s judikaturou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3883/2007, a usnesení Ústavního soudu ze 17. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1343/09, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí). Ústavní soud konstatoval, že pro danou věc je rozhodující posouzení, k jakým účelům byl nájemní byt užíván, tedy zda nebyl užíván v rozporu s účelem, pro který byl zkolaudován, a že pouhé umístění sídla podnikání do nájemního bytu, byť bez souhlasu pronajímatele, nepředstavuje porušení povinností nájemce vyplývajících z nájemního vztahu, pokud je byt užíván v souladu se svým účelem; existují profese (např. spisovatel, účetní, překladatel apod.), které jsou běžně vykonávány v domácnosti, aniž by bylo zapotřebí pro ně mít speciální provozovnu, výše uvedenou skutečností (administrativním umístěním sídla podnikání) tedy nemohlo být vlastnické právo stěžovatele nikterak dotčeno a za situace, kdy v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by v předmětném nájemním bytě nájemce živnost fakticky provozoval, jsou úvahy stran možného bezdůvodného obohacení bezpředmětné .

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 2 odst. 1, § 3 bodu 4. a odst. 3, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši 3.355,- Kč, a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí celkem 3.655,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2010 JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu