26 Cdo 3268/2011
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 659 a násl. obč. zák., § 3 předpisu č. 116/1990Sb.




26 Cdo 3268/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému J. D. , bytem v P., o vyklizení garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 143/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. 23 Co 589/2010-87, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. 23 Co 589/2010-87, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále jen dlužník ), domáhalo, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat nebytovou jednotku - garáž v budově postavené na pozemku, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV pro katastrální území S. (dále jen předmětná garáž nebo garáž ). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je vlastníkem této garáže, ke které nevznikl žalovanému platný nájem a kterou tak užívá bez právního důvodu.
Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 A 256, Městský soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 8. 6. 2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 7. 2010, č. j. 21 C 143/2009-54, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník garáže. Dne 28. 8. 1997 uzavřel jako budoucí prodávající se žalovaným jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní reg., v níž se zavázal k uzavření kupní smlouvy na garáž a příslušný podíl na společných částech objektu a pozemku do devíti měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za kupní cenu 173.200,- Kč bez DPH a bez ceny poměrné části pozemku. Kupní cenu včetně DPH ve výši 181.860,- Kč žalovaný uhradil dne 3. 9. 1997, následně garáž převzal a stále ji užívá. Dne 4. 9. 1997 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu označenou jako nájemní smlouva (dále jen Smlouva ), v níž byla doba nájmu sjednána na dobu určitou do okamžiku vkladu vlastnického práva k jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy, přičemž vzhledem k charakteru právního vztahu byl nájem sjednán jako bezúplatný . Soud dospěl k závěru, že Smlouva, již posoudil jako smlouvu inominátní podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, je platná, přestože neobsahuje ustanovení o výši úhrady (vzhledem k tomu, že žalovaný ještě před podpisem Smlouvy uhradil kupní cenu garáže, nelze mít za to, že by ji užíval bez jakéhokoli protiplnění). Pokud postrádá podpis druhé osoby oprávněné k podepisování jménem družstva, tento nedostatek by mohl mít za následek pouze relativní neplatnost, které se však dle § 40a obč. zák. žalobce nemůže dovolávat, neboť ji sám způsobil. Smlouva byla uzavřena bez povinnosti hradit nájemné v souladu s tehdejší vůlí účastníků a jejím cílem bylo dočasně řešit nastalou situaci do doby převodu vlastnického práva ke garáži na žalovaného. Dodal, že poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobce by s přihlédnutím ke všem okolnostem případu bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č. j. 23 Co 589/2010-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a konstatoval, že v dané věci je nutno posuzovat uzavřenou Smlouvu v souvislosti se smlouvou o smlouvě budoucí a zároveň brát v potaz postavení úpadce jako bytového družstva a žalovaného jako jeho člena a přihlížet k důvodům, za nichž byla nájemní smlouva uzavřena . Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný předmětnou garáž užívá oprávněně, a to na základě Smlouvy, kterou odvolací soud posoudil jako nájemní, a smlouvy o smlouvě budoucí, a že legitimně očekává převod garáže do jeho vlastnictví. Dodal, že insolvenční správce je dle § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů oprávněn vykonávat práva a plnit povinnosti, které přísluší dlužníkovi, pokud souvisí s majetkovou podstatou, a nic by mu nemělo bránit v tom, aby splnil závazky, k nimž se úpadce zavázal a k jejichž splnění dosud právě se zřetelem k jeho způsobu hospodaření i postavení nedošlo .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neuvedl, na základě jakého právního titulu žalovaný garáž užívá (vlastnictví, nájem, výpůjčka) , třebaže posouzení této otázky má zásadní právní význam, neboť je soudy posuzována rozdílně. Žalobce má za to, že Smlouvu je nutno považovat za smlouvu o výpůjčce, přičemž o vrácení jejího předmětu ve smyslu § 255 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů návrhem na pokračování řízení ze dne 8. 6. 2009 požádal. Odvolací soud se tak nezabýval tím, zda jsou splněny předpoklady pro vyklizení nebytové jednotky ve smyslu § 126 obč. zák., ale předmětem řízení učinil otázku nároku žalovaného na převod jednotky do jeho vlastnictví, kterou navíc posoudil chybně. Dovolatel v této souvislosti namítá, že žalovaný nikdy nebyl členem bytového družstva, a již proto mu nesvědčí legitimní očekávaní nabytí jednotky do vlastnictví ve smyslu judikatury Ústavního soudu . V daném případě strany mezi sebou uzavřely pouhou smlouvu o smlouvě budoucí, žalovaný však nevyužil možnost podat žalobu na nahrazení projevu vůle, popř. odstoupit od smlouvy, a nechal marně uplynout promlčecí lhůtu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012, neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se zabýval jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel brojí proti správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný užívá předmětnou garáž oprávněně - na základě platné nájemní smlouvy. Protože otázka charakteru uzavřené smlouvy a její platnosti je pro danou věc určující a protože ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, a dovolání žalobce proti tomuto rozsudku je tak přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění pozdějších předpisů nájem vzniká na základě písemné nájemní smlouvy, kterou pronajimatel přenechává nájemci za nájemné nebytový prostor do užívání. Nájemní smlouva musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá. Jde-li o nájem sjednaný k účelu podnikání, musí nájemní smlouva obsahovat také údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém nebytovém prostoru.
V projednávané věci uzavřeli právní předchůdce žalobce označený jako pronajímatel a žalovaný označený jako nájemce smlouvu označenou jako nájemní. Předmětem nájmu učinili tam specifikovanou garáž (čl. I. Smlouvy), nájem byl sjednán na dobu určitou, vymezenou čl. II. Smlouvy a vzhledem k charakteru právního vztahu se dohodli na nájmu bezúplatném (čl. III. Smlouvy) . Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem v tom, že uzavřená smlouva je s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, smlouvou nájemní, což plyne nejen z jejího názvu, ale i z odkazu účastníků na ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku . Ze shora citovaného ustanovení však plyne, že základním pojmovým znakem smlouvy o nájmu nebytových prostor (stejně jako jakéhokoliv jiné nájemní smlouvy) je její úplatnost. Jestliže tento definiční znak chybí (ve smlouvě byl nájem sjednán jako bezúplatný ), nemůže jít o platnou nájemní smlouvu. Uzavřená Smlouva je samostatným právním úkonem, jímž účastníci zamýšleli umožnit žalovanému užívání předmětné garáže. Proto je třeba i otázku její platnosti posuzovat samostatně, nikoli ji vázat na platnost smlouvy o smlouvě budoucí, jak učinil odvolací soud, neboť tato smlouva má zcela jiný účel, a to založení kontraktační povinnosti účastníků.
Odpovídá-li uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvního typu nájemní smlouvě , je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, příp. jako smlouvu inominátní (§ 51 obč. zák.) jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ. Dovolací soud zastává názor, že takto uzavřenou smlouvu nelze posoudit jako smlouvu o výpůjčce podle § 659 obč. zák. jen na základě pouhého porovnání znění smlouvy s formálními znaky uvedeného smluvního typu upraveného v zákoně, jak míní odvolatel. Ostatně i z obsahu Smlouvy je zřejmé, že ji účastníci neuzavírali s úmyslem, že žalovaný bude po určitou dobu, jejíž trvání bylo navíc vázáno na okolnost, o které nebylo jisté, zda vůbec nastane (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011), předmětnou garáž užívat a po jejím uplynutí předmět výpůjčky žalobci vrátí. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby uzavřená Smlouva byla smlouvou o výpůjčce, vznikla by žalovanému na základě žádosti žalobce povinnost předmět výpůjčky vrátit. Neobstojí však ani názor, že jde o smlouvu inominátní (tedy výslovně neupravenou) s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném), jak nesprávně dovodil soud prvního stupně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3077/2012).
Z uvedeného je zřejmé, že Smlouva není právním titulem, který by žalovaného opravňoval k užívání předmětné garáže. Právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) je proto v tomto směru nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tak použit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dojde-li soud v dalším řízení k závěru, že žalovaný užívá garáž bez právního důvodu, budou při úvaze o rozporu vyklizení s dobrými mravy využitelné právní názory obsažené např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7/ 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž v časopisu Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004 pod č. 68) a v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010, ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 4033/12), ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012, a ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3887/2012.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. března 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu