26 Cdo 3231/2011
Datum rozhodnutí: 18.07.2012
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 40a obč. zák., § 671 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 3231/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně H. B. , bytem P., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti žalovaným 1) J. B., bytem P., 2) A. B., bytem B., a 3) Z. B., B., zastoupeným JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Jihlava, Telečská 7, o určení trvání nájemního vztahu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 85/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 6 Co 2354/2010-173, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Marka Nespaly, advokáta se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 C 85/2009-149 (poté, co usnesením ze dne 5. 11. 2009, č. j. 4 C 85/2009-94, řízení zastavil v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že výpověď ze dne 18. 12. 2008 z nájemní smlouvy uzavřené 19. 8. 2004 o pronájmu stavební parcely k. ú. Z. je neplatná, a poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 5. 11. 2009, č. j. 4 C 85/2009-91, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2010, č. j. 6 Co 805/2010-124, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), určil, že nájemní vztah mezi účastníky založený smlouvou o nájmu stavební parcely v k. ú. Z., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P. (dále jen předmětný pozemek ), uzavřenou dne 19. 8. 2004, nadále trvá; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem 18. 11. 2010, č. j. 6 Co 2354/2010-173, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil), vzal za prokázáno, že žalovaní jako pronajímatelé a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli dne 19. 8. 2004 smlouvu o nájmu předmětného pozemku (dále též jen Nájemní smlouva ), na kterém se nachází rekreační chata ve vlastnictví žalobkyně, že nájemné bylo sjednáno ve výši 650,- Kč měsíčně (tj. 7.800,- Kč ročně) s tím, že bude hrazeno předem na půl roku, že Finanční ředitelství v Českých Budějovicích udělilo žalovaným pokutu, neboť výše nájemného byla sjednána v rozporu s cenovými předpisy, že žalobkyně platila od 2. pololetí roku 2001 nájemné toliko ve výši regulovaného nájemného (tj. 420,- Kč, posléze 480,- Kč ročně) a že žalovaní jí dopisem ze dne 18. 12. 2008 vypověděli Nájemní smlouvu (dále též jen Výpověď ) z důvodu, že bezdůvodně neplatila nájemné v daném termínu. Na tomto skutkovém podkladě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci si sjednali nájemné v rozporu s § 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť je vyšší než úředně stanovená cena (maximální roční nájemné za nájem pozemků zastavěných stavbou pro individuální rekreaci je každoročně stanoveno výměrem Ministerstva financí a v daném případě činilo s ohledem na výměru maximální částku 420,- Kč ročně v letech 2004 2006, v letech 2007-2008 částku 480,- Kč). Na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že žalobkyně se v tříleté promlčecí lhůtě nedovolala relativní neplatnosti Nájemní smlouvy ve smyslu § 40a obč. zák. (za uplatnění relativní neplatnosti nelze považovat její vyjádření k žalobě ze dne 20. 9. 2005 ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 82/2005, v němž šlo o odstranění stavby, ani její dopis ze dne 17. 5. 2005 adresovaný právnímu zástupci žalovaných či její podnět Finančnímu ředitelství ze dne 31. 8. 2005) a na uvedenou smlouvu je tedy třeba pohlížet jako na platnou. Pokud jde o Výpověď, dospěl k závěru, že je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 a § 3 odst. 1 obč. zák. viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, sp. zn. 26 Cdo 3150/2006 a 28 Cdo 2774/2006). Uvedl, že žalovaní s žalobkyní uzavřeli Nájemní smlouvu, v níž sjednané nájemné značně převyšovalo v té době regulované nájemné, za což jim byla správním orgánem za porušení § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách uložena pokuta, že důvodem Výpovědi bylo bezdůvodné neplacení nájemného v daném termínu, že však žalovaná zpočátku hradila nájemné v dohodnuté výši, posléze již pouze regulované nájemné v maximální výši, přičemž z obsahu smlouvy není možno dovodit, že by nájemné mělo být hrazeno na půl roku 30. 6. a do 31. 12. každého roku. Jestliže je Výpověď neplatná, nájemní vztah mezi účastníky dosud trvá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení těchto otázek: 1) přípustnost závěru o absolutní neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy odůvodněného skutkovými okolnosti zakládajícími (dotčeným účastníkem nevyužitým) právem dovolat se relativní neplatnosti části právního úkonu dle § 40a věty čtvrté obč. zák. , a 2) přípustnost odepření výkonu vlastnického práva žalovaných, který se dotýká (zvlášť významného) zájmu žalobkyně coby nájemkyně pozemku na zajištění její rekreace, pro rozpor s dobrými mravy . Pokud jde o otázku ad 1) konstatují, že žalobkyně se nedovolala relativní neplatnosti Nájemní smlouvy, která tak zůstala platnou se všemi právními důsledky, které z ní vyplývají, a že odvolací soud nahrazuje aplikací absolutní neplatnosti Výpovědi právní účinky dovolání se relativní neplatnosti smlouvy dle 40a občanského zákoníku, pokud by je žalobkyně řádně a včas využila . Dále nesouhlasí se závěrem, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, který je dle jejich názoru v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99. Poukazují zejména na to, že neplacení nájemného nebylo odůvodněno žádnými okolnostmi zvláštního zřetele hodnými na straně žalobkyně (např. její tíživou sociální situací) a že nájem předmětného pozemku se nedotýká její bytové potřeby, nýbrž zájmu o občasnou rekreaci. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) spatřují v postupu odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě jiného právního názoru, aniž se k němu mohli relevantně vyjádřit, čímž porušil svou poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., jakož i ústavně zaručené právo účastníků ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2502/09), a rovněž i zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, vyvracela dovolací námitky a navrhla, aby dovolání žalovaných bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterému sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jímž bylo stejně jako zrušeným rozhodnutím žalobě vyhověno; nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelé jak vyplývá z jimi výslovně označených otázek, s nimiž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí brojí proti závěru odvolacího soudu, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Posouzení otázky, zda je výkon práva v daném případě v rozporu s dobrými mravy, odvolacím soudem (soudem prvního stupně) může dovolací soud zpochybnit jen v případě, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 871/2005 a ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). V posuzované věci se však o takovou situaci nejedná. Odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě uvedl, v čem spatřuje rozpor Výpovědi (výkonu vlastnického práva dovolatelů) s dobrými mravy, přičemž jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Jeho závěr není ani v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, které uvádí, že zvlášť významným zájmem, jehož by se dotklo vyhovění vlastnické žalobě, je zpravidla bydlení, což však neznamená, že musí jít vždy jen o trvalé bydlení. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně se nedovolala relativní neplatnosti Nájemní smlouvy.
Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že jej nepoučil podle 118a odst. 2 o. s. ř., je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že řízení ostatně namítanou vadou netrpí, neboť poučení účastníků řízení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinak vyjádřeno, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala, neboť otázku, zda je Výpověď neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, bylo možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008). Rovněž tak není případný odkaz dovolatelů na výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně vznesla námitku neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy již v rámci řízení před soudem prvního stupně (viz její vyjádření ze dne 8. 10. 2009 - čl. 68 spisu), a žalovaní se k ní podrobně vyjádřili ve svém závěrečném návrhu ze dne 5. 11. 2009 (viz čl. 79 spisu). Jejich námitka, že jim nebylo umožněno se vyjádřit k otázce neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy, proto není důvodná.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 64/2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1.060,- Kč představující 20% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. července 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu