26 Cdo 3228/2006
Datum rozhodnutí: 22.11.2007
Dotčené předpisy: § 91 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.





26 Cdo 3228/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. N., zastoupené advokátem , proti žalovanému R. C., zastoupenému , o umožnění užívání bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 162/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2006, č. j. 19 Co 339/2005-90, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2006, č. j. 19 Co 339/2005-90, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. června 2005, č. j. 29 C 162/2002-77, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, č. j. 29 C 162/2002-77, uložil žalovanému povinnost umožnit žalobkyni užívání bytu na Z. v B. a zdržet se jednání, jímž by jí v užívání bránil (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů státu (výrok III.).


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, č. j. 19 Co 339/2005-90, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil ve znění , že žalovaný je povinen umožnit žalobkyni užívání bytu, a to jednotky na Z. v B., a zdržet se jednání, jímž by žalobkyni v užívání tohoto bytu bránil (dále jen předmětný byt nebo byt ); ve výroku II. o nákladech řízení účastníků jej změnil, ve výroku III. o nákladech státu jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně a její bývalý manžel V. N. byli společnými nájemci předmětného bytu a společnými členy Bytového družstva P. B. (dále bytové družstvo nebo družstvo ), že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2000, č. j. 46 C 159/99-17, který nabyl právní moci dne 29. 12. 2000, bylo zrušeno jejich právo společného nájmu bytu, určeno, že jeho výlučným nájemcem bude jako člen družstva V. N., a uloženo žalobkyni byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Soudy měly dále za prokázáno, že žalobkyně v předmětném bytě bydlela do 5. 8. 2001, kdy se vrátila z dovolené a V. N. jí zabránil v přístupu do bytu výměnou zámků a tím, že od srpna 2001 umožnil užívat byt cizí osobě a následně dohodou ze dne 3. 9. 2001 (dále dohoda ze dne 3. 9. 2001 ) převedl členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na žalovaného a jeho manželku M. C., kteří se k tomuto dni stali společnými členy družstva i společnými nájemci předmětného bytu, a kterým byl následně tento byt jak odvolací soud zjistil ze smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva ze dne 10. 3. 2004 s právními účinky vkladu ke dni 2. 8. 2004 převeden do vlastnictví. Tvrzení V. N., že žalobkyni nabízel náhradní byty k nastěhování, nepovažovaly soudy za podstatné, neboť mezi nimi k žádné dohodě ohledně náhradního bytu nedošlo, žalobkyně předmětný byt dobrovolně nevyklidila a ze spisu neplyne (ani to nebylo tvrzeno), že by V. N. postupoval cestou soudního výkonu rozhodnutí. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyni svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady přiznané jí pravomocným soudním rozhodnutím, které se opírá o ustanovení zákona (§ 712 odst. 6 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb., dále jen obč. zák. ), a že žalovaný je povinen výkon tohoto práva, vyplývajícího ze zákona (nikoliv ze smlouvy), strpět. S poukazem na ustálenou judikaturu (např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 26 Cdo 2658/2000) vyjádřil názor, že právo na bydlení svědčící žalobkyni se váže k bytu, který má vyklidit, nikoliv k osobě nájemce bytu, a proto je z hlediska jejího právního postavení nerozhodné, že V. N. převedl členská práva a povinnosti na žalovaného; konstatoval, že na věc nemá žádný vliv, že byt byl ve společném nájmu žalovaného a jeho manželky M. C., a že jim byl posléze převeden do společného jmění, když žalobkyně ani netvrdila, že by jí v užívání bytu bránila p. C. . Jestliže žalobkyni bránil v užívání bytu jen žalovaný (uvedl dále odvolací soud), je také logické, že byl žalován jen on sám, přičemž na straně žalovaného a jeho manželky Martiny Couralové nejde o případ nerozlučného společenství, kdy by (pro možnost vyhovění žalobě) museli být žalováni oba dva ; společní nájemci, nyní společní vlastníci mají stejná práva a povinnosti dle § 701 odst. 1 a § 145 obč. zák., a pokud žalobkyni brání v užívání jen jeden, je také v pořádku, že jen on sám je žalován . Odvolací soud rovněž dovodil, že z důvodů uvedených v jeho rozsudku žalovanému příliš nesvědčí ani § 3 odst. 1 obč. zák., tj. ustanovení o dobrých mravech .


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Na zásadní právní význam napadeného rozsudku usuzuje z toho, že v něm jde o právní otázku, která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně , a též o řešení otázky rozsahu práv a povinností vlastníka bytu, podmínek, za nichž při derivativním nabytí vlastnického práva přecházejí na vlastníka věci práva a povinnosti jeho předchůdce . Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že je přesto, že byt je ve společném jmění žalovaného a jeho manželky nositelem povinnosti, jejíhož splnění se žalobkyně domáhá, popisuje okolnosti, svědčící pro to, že při uzavírání dohody ze dne 3. 9. 2001 jednal (spolu se svou manželkou) v dobré víře a uvádí, že v tomto právním úkonu, stejně jako v právním úkonu, jímž nabýval byt, nebylo o údajném právu žalobkyně ani slova, z čehož dovozuje, že není tím účastníkem smluvních vztahů, který má nést toho následky . Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000, z něhož vyplývá, že zánikem členství jednoho z manželů v družstvu zaniká podle § 714 obč. zák. současně i právo společného nájmu bytu manžely. Z označeného rozsudku dovozuje, že zanikl-li nájem manžela, jako jediného člena družstva, zaniklo i jeho právo užívat byt, a že uvedené platí tím spíše, že byt se stal předmětem společného jmění žalovaného a jeho manželky. Dále namítá nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť nebyl účastníkem sporu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 159/99, z něhož vzešel rozsudek zakládající právo žalobkyně na užívání bytu a povinnost jej vyklidit po zajištění bytové náhrady, jednak nedostatek její aktivní věcné legitimace, jelikož jí v okamžiku podání žaloby (5. 6. 2002) nesvědčilo právo užívání ani spoluužívání bytu . Pochybení soudu (a vadu řízení) spatřuje v tom, že spornou povinnost uložil pouze dovolateli, přestože se členy družstva stali (zároveň) oba, tj. dovolatel i jeho manželka . V té souvislosti klade otázku, z jakého titulu má strpět manželka dovolatele (jejíž právo má stejný zákonný obsah a ochranu čl. 11 Listiny) omezení svého vlastnického práva užíváním bytu další osobou, nota bene ženou . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


V dané věci žalovaný napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu, neboť ze srovnání výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že jde o rozsudek potvrzující (byť s určitými změnami v označení bytu oproti rozsudku soudu prvního stupně), což ostatně konstatoval i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (v němž uvedl, že napadený rozsudek byl ve výroku I. ve věci samé potvrzen dle § 219 o. s. ř., a to ve znění, které odráží upřesnění označení předmětného bytu ) .


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o něž ji opírá dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


V projednávané věci dovozuje dovolatel zásadní právní význam napadeného rozsudku jednak z toho, že v něm byla řešena otázka, která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Takovýto obecný odkaz na rozdílnost judikatury dovolacího soudu však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud snad dovolatel tuto rozdílnost dovozuje ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000, je třeba poukázat na to, že v něm byla řešena otázka zániku společného nájmu družstevního bytu manželů po té, co jeden z nich, člen družstva, byl z družstva vyloučen, tedy skutkově a právně odlišná situace od té, která je předmětem rozhodování v dané věci; nejde tedy o rozdílnost rozhodování dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, že žalobkyni stále svědčí právo v předmětném bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a že je povinen jako právní nástupce předchozího nájemce bytu výkon tohoto práva strpět, a to i přesto, že k bytu nabyl spolu se svojí manželkou vlastnické právo.


Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, jakož i v rozsudku ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2658/2000 /na který odkázal odvolací soud/, uveřejněném pod C 1364 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, vyjádřil názor, že rozvedenému manželovi, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, svědčí právo užívat byt do zajištění bytové náhrady, že toto jeho právo se váže k bytu, z něhož je vyklizován, nikoliv k osobě druhého z manželů, který byl určen výlučným nájemcem bytu a neprosadí se ve vztahu k jinému bytu než tomu, v němž má právo dle rozsudku bydlet. Z uvedeného závěru vychází dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 26 Cdo 493/2001, ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, a ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2491/2004, a ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2096/2005. Z označených rozhodnutí se podává rovněž právní závěr, že v případě, kdy nájemní poměr výlučného nájemce bytu zaniká, dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že na jeho právní nástupce přecházejí i omezení, jimiž bylo právo nájmu (případně právo byt užívat) za trvání jeho nájemního poměru podle soudního rozhodnutí zatíženo, tedy i povinnost strpět užívání bytu rozvedeným manželem do zajištění bytové náhrady, opírající se o ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák.


Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že za situace, kdy se na základě dohody ze dne 3. 9. 2001 stal žalovaný spolu se svojí manželkou M. C. společným nájemcem předmětného bytu, přešlo na ně jako na právní nástupce V. N. omezení, jímž bylo jeho právo nájmu na základě soudního rozhodnutí zatíženo, tj. povinnost strpět užívaní bytu žalobkyní do zajištění bytové náhrady, je jeho závěr v souladu s ustálenou soudní praxí; přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. pro řešení této otázky tak nepřichází v úvahu.


Uvedené platí i pro závěr odvolacího soudu, že na existenci této povinnosti ničeho nemění ani skutečnost, že předmětný byt byl následně převeden do vlastnictví žalovaného a jeho manželky (srov. k tomu již citovaná rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 493/2001, sp. zn. 2491/2004 a sp. zn. 26 Cdo 2096/2005).


Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na závěru, že žalobě může být vyhověno i za situace, kdy směřuje toliko vůči žalovanému; protože z obsahu dovolání se podává, že dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí, shledává dovolací soud pro řešení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.


Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v časopise Soudní judikatura 7/1997 (srov. dále např. rozsudek ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 69/2000, uveřejněný pod č. 79 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 /ústavní stížnost proti tomu rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 407/01/), vyjádřil právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně.


Tato nedílnost se projevuje i v tom, že ve sporech s jinými osobami, týkajících se výkonu práva společného nájmu bytu, mají manželé jako společní nájemci v řízení postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 613/2002, uveřejněné pod C 2253 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).


Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba v dané věci směřovala toliko vůči žalovanému - jednomu z manželů, společných nájemců předmětného bytu, že soud prvního stupně této žalobě vyhověl, a že odvolací soud tento rozsudek potvrdil, a to za situace, kdy předmětný byt byl již ve společném jmění žalovaného a jeho manželky. Vycházel přitom z názoru, že na straně žalovaného a jeho manželky M. C. nejde o případ nerozlučného společenství, kdy by (pro možnost vyhovění žalobě) museli být žalováni oba dva , neboť společní nájemci a nyní společní vlastníci mají stejná práva a povinnosti dle § 701 odst. 1 a § 145 obč. zák., a pokud žalobkyni brání v užívání jen jeden, je také v pořádku, že jen on sám je žalován.


Dovolací soud uvedený názor odvolacího soudu nesdílí. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu je nutno dovodit, že za situace, kdy předmětný byt byl ve společném nájmu žalovaného a jeho manželky, byli oba jako společní nájemci bytu nositeli hmotněprávní povinnosti strpět výkon práva žalobkyně v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a v řízení o splnění této povinnosti měli postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. Byl-li jim posléze převeden byt do vlastnictví, došlo z hmotněprávního hlediska k tomu, že na ně jako na nabyvatele bytu přešlo i omezení, jimiž bylo jejich právo společného nájmu bytu za trvání jejich nájemního poměru zatíženo, tedy i povinnost strpět jeho užívání žalobkyní; v řízení proto mají postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), přičemž vzhledem k povaze daného sporu není rozhodná okolnost, zda do výkonu práva žalobkyně zasahuje pouze jeden z nich.


Protože odvolací soud vycházel z jiného (nesprávného) právního názoru, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. jeho rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. listopadu 2007


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.


předsedkyně senátu


Za správnost vyhotovení: Gabriela Hradilová