26 Cdo 322/2005
Datum rozhodnutí: 21.09.2005
Dotčené předpisy:




26 Cdo 322/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva V. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému J. B., o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4 C 95/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.10.2004, č.j. 11 Co 762/2004-199, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.10.2004, č.j. 11 Co 762/2004-199, se ve výroku II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26.10.2004, č.j. 11 Co 762/2004-199, (třetím v pořadí) potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu Plzeň jih ze dne 17.6.2004, č.j. 4 C 95/99-177, (třetí v pořadí), jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22.650,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení. Ve výroku II. téhož rozhodnutí pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci poplatky z prodlení, změnil tak, že žalobu v této části zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků řízení jejich náhradu nepřiznal.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek spolu s řízením, jež předcházelo jeho vyhlášení, podle ust. § 212 o.s.ř., přihlédl k odvolání žalobce i vyjádření žalovaného a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného lze zčásti považovat za důvodné a odvolání žalobce za důvodné považovat nelze. Dále uvedl, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o.s.ř., a odvolací soud z něj proto mohl vycházet. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že jak námitka promlčení, tak námitka započtení není důvodná. Vzhledem k prohlášenému konkurzu na úpadce nelze námitku započtení vůči správci konkurzní podstaty uplatnit (ust. § 14 odst. 1 písm. j/ zákona o konkurzu a vyrovnání). Ani námitka promlčení není důvodná, neboť žaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 8.12.1999 a dlužné nájemné bylo žalobcem požadováno od dubna 1997 (splatné nájemné za březen 1997). Ke dni podání žaloby tedy neuplynula tříletá promlčecí lhůta k uplatnění tohoto nároku (ust. § 101 o.z.).

V dané věci se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu dlužné nájemné za dobu od dubna 1997 do června 2003. Výše nájemného byla v řízení prokázána, stejně tak i skutečnost, že žalovaný žalobci jako pronajímateli nájemné neplatil. Vlastníkem domu, v němž se nachází byt užívaný žalovaným a za jehož užívání neposkytuje žalobci žádné plnění, přestože byl správcem konkurzní podstaty vyrozuměn o prohlášení konkurzu a o povinnosti platit úhrady za užívání bytu správci, je úpadce. Žalovaný se stal uživatelem bytu na základě zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 19.3.1976 a toto právo se později transformovalo na nájem bytu. Dne 25.9.1992 uzavřelo Zemědělské družstvo V. s V. s.r.o., dohodu o převodu nemovitostí, na základě které uzavřela V. s.r.o. dne 1.10.1992 s žalovaným nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Rozhodnutím Krajského soudu v Plzni byl na Zemědělské družstvo V. v likvidaci prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, který potvrdil i Vrchní soud v Praze, byla zamítnuta žaloba V. s.r.o. na vyloučení nemovitostí uvedených v dohodě ze dne 25.9.1992, mezi něž patří i dům, ve kterém se nachází předmětný byt žalovaného, z konkurzní podstaty úpadce s odůvodněním, že vlastnické právo k nemovitostem na V. s.r.o. na základě výše uvedené dohody nepřešlo. Vlastníkem předmětného domu a ostatních nemovitostí je tedy stále Zemědělské družstvo V. v likvidaci. V platnosti proto dle odvolacího soudu zůstává i smlouva o užívání bytu ze dne 19.3.1976 a nájemní vztah založený touto smlouvou trvá bez přerušení dosud. Bylo prokázáno, že žalovaný platil úhradu za užívání bytu od roku 1992 V. s.r.o. Odvolací soud je toho názoru, že za situace, kdy žalovaný platil nájemné řádně a včas ve prospěch jiného subjektu, odlišného od pronajímatele, avšak v dobré víře, že tento jiný subjekt je vlastníkem bytu a tedy pronajímatelem, nelze na něm spravedlivě požadovat, aby právně relevantně reagoval na problematické vztahy mezi žalobcem a dalším subjektem (V. s.r.o.), které byly vyřešeny až rozhodnutím soudu. Žalovaný nepřehlednou situaci nezavinil a nemohl ji ani nijak ovlivnit, a nelze mu ji proto přičítat k tíži. Navíc tuto situaci ani nezneužíval a nijak z ní netěžil, neměl z ní žádný prospěch, neboť úhrady řádně a pravidelně platil, byť jinému subjektu. Odvolací soud proto shledal požadavek žalobce na zaplacení poplatků z prodlení v rozporu s dobrými mravy podle ust. § 3 odst. 1 o.z. a tento nárok mu odepřel. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení zdůvodnil odvolací soud použitím ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť i v odvolacím řízení měli oba účastníci pouze částečný úspěch.

Odvolací soud proto vzhledem k výše uvedenému rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se uložení povinnosti žalovanému zaplatit poplatky z prodlení změnil a žalobu zamítl.

Dovoláním ze dne 13.1.2005, podaným na poště dne 18.1.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 19.1.2005, žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. a III. s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst 1 písm. a) a b) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

V dovolání žalobce zejména uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť nelze souhlasit se závěrem soudu, že požadavek žalobce na zaplacení poplatků z prodlení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle ust. § 3 odst. 1 o.z. Dovolatel je toho názoru, že žalovaný nemohl být v žádném případě v dobré víře, že platí nájem oprávněnému pronajímateli. Byl žalobcem dvakrát písemně informován, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurz, že byt, který užívá, náleží do konkurzní podstaty a že je ve vlastnictví úpadce, a z tohoto důvodu že má platit nájemné z bytu výlučně správci konkurzní podstaty. Byl mu rovněž doložen výpis z katastru nemovitostí, ze kterého bylo určité, že vlastníkem nemovitosti a tedy i pronajímatelem je úpadce. Pokud měl i přesto žalovaný pochybnosti o tom, kdo je oprávněným pronajímatelem, mohl složit nájemné do úřední úschovy a tím by se vyhnul nebezpečí povinnosti platit poplatky z prodlení. Žalovaný tohoto institutu nevyužil. Dle dovolatele je nepřípustné, aby z neznalosti zákona žalovaného byli v konečném důsledku postihováni konkurzní věřitelé. Pokud soud nepřiznal žalobci nárok na zaplacení poplatků z prodlení, pak v podstatě tímto svým rozhodnutím tento institut popřel. V době, kdy byl žalovaný vyzván k placení nájemného na účet správce konkurzní podstaty, nebyly mezi žalobcem a V. s.r.o. žádné problematické vztahy, na které nemohl žalovaný právně relevantním způsobem reagovat. Pokud následně vznikly problematické vztahy, pak na těchto vztazích nenesl žádný podíl žalobce, ale pouze V. s.r.o., která podala několik neúspěšných žalob. Dovolatel je proto toho názoru, že není správné, aby byl postihován za jednání V. s.r.o. Kdyby skutečně nebylo možné na žalovaném spravedlivě požadovat, aby právně relevantně reagoval na problematické vztahy mezi žalobcem a V. s.r.o., došlo by tím k absurdní situaci, kdy pronajímatel pronajímá nájemci byt a v okamžiku, kdy třetí osoba podá soudu žalobu proti vlastnictví pronajímatele k bytu, může nájemce přestat platit pronajímateli nájemné a pronajímatel nemá ani právo na úhradu poplatků z prodlení z dlužného nájemného. Dle dovolatele pokud soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci dlužné nájemné, musel mu také uložit povinnost zaplatit žalobci poplatky z prodlení, neboť nárok na ně vyplývá přímo ze zákona a soud nemá moderační právo. Soudní praxe (rozhodnutí NS ČR, sp.zn. 25 Cdo 2895/99, rozhodnutí NS ČR uveřejněné v Souboru rozhodnutí NS, pod č. Sou R NS č. 4/2001-C375 ) nepovažuje požadavek věřitele na zaplacení úroků z prodlení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Dovolatel dále namítá, že pokud odvolací soud posuzoval v souvislosti s ust. § 3 odst. 1 o.z. otázku zaplacení poplatků z prodlení, měl se rovněž zabývat tím, zda není v rozporu s dobrými mravy právě odmítnutí nároku žalobce, který pouze hájí zájmy konkurzních věřitelů. Dovolatel se dále ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě nebylo důvodu pro použití ust. § 150 o.s.ř., avšak nesouhlasí s tím, že rozhodnutí o nákladech řízení opřel odvolací soud o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud měl dle dovolatele vyjít z ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobce měl ve sporu neúspěch v poměrně nepatrné části.

Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu včetně výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se, jak to vyplývá z obsahu spisu, k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo také dovolání sepsáno.

V posuzovaném případě je dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem změněno ve výroku o věci samé (o povinnosti zaplatit poplatek z prodlení).

Podle ust. § 242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci dovolací soud neshledal.

V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jeho požadavku na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu poplatky z prodlení, když odvolací soud tento požadavek žalobce shledal v rozporu s dobrými mravy a žalobu v této části zamítl.

Podle ust. § 241a odst. 2 písm b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný byl v dobré víře, že platí nájem oprávněnému pronajímateli, neboť byl ze strany žalobce opakovaně (dvakrát) písemně dopisy ze dne 19. 12. 1997 a 2. 6. 1999 informován o tom, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurz a že předmětný byt, který žalovaný užívá, náleží do konkurzní podstaty a že je ve vlastnictví úpadce, a proto že má platit nájemné na účet správce konkurzní podstaty.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (třetího v pořadí) vyplývá, že odvolací soud při posuzování otázky, zda by uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci poplatky z prodlení nebylo v rozporu s dobrými mravy, zohlednil to, že situace mezi žalobcem a V. s.r.o. byla značně komplikovaná a žalovaný se v ní mohl jen ztěží orientovat. Rovněž přihlédl k tomu, že žalovaný nájemné platil řádně a včas a že situace nezneužíval a nijak z ní netěžil, neměl z ní žádný prospěch. Platil sice nájemné subjektu odlišnému od pronajímatele, ale byl v dobré víře, že tento jiný subjekt je vlastníkem bytu, a tedy i pronajímatelem.

Závěr odvolacího soudu o odepření práva žalobci, neboť jeho výkon by byl v rozporu s dobrými mravy, je dle dovolacího soudu správný, ovšem pouze do okamžiku, kdy žalovanému byl doručen přípis žalobce, kterým jej vyzýval k placení nájemného na jeho účet. Odvolací soud zcela opomenul zhodnotit skutková zjištění, z nichž vyplynulo, že žalovaný byl opakovaně žalobcem současně s vysvětlením situace vyzván, aby nájemné platil na jeho účet a dokonce mu byl zaslán i výpis z katastru nemovitostí, jenž vlastnictví úpadce k předmětné nemovitosti potvrzoval. Tato zjištění mají nepochybně vliv na posouzení otázky, zda žalovaný poté, co takové dopisy od žalobce obdržel, mohl být i nadále v dobré víře, ohledně toho, kdo je pronajímatelem bytu, který má v nájmu, a komu má být placeno nájemné. Pokud byl žalovaný takto seznámen žalobcem se situací a vyzván k placení nájemného na jeho účet, nemohl již být neochvějně přesvědčen, že platí nájemné správnému subjektu. Za uvedené situace, ať už z důvodu pochyb o pravdivosti přípisu nebo protože byl přesvědčen o platnosti jeho nájemní smlouvy s V. ze dne 1.10.1992, pak žalovaný mohl a měl např. využít institut, který zná náš právní řád, a to soudní úschovu.

Odvolací soud proto v dalším řízení znovu posoudí otázku správného výkladu a použití ust. § 3 odst. 1 o.z. a zváží, zda i poté, co byl žalovaný žalobcem se situací ohledně vlastnictví nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, seznámen a byl vyzván, aby platil nájemné na jeho účet, jsou dány důvody pro aplikaci ust. § 3 odst. 1 o.z. Rovněž je třeba, aby odvolací soud v dalším řízení zohlednil všechny rozhodné okolnosti pro použití ust. § 3 odst. 1 o.z. i na straně žalobce, kterému má být výkon práva odepřen.

Jelikož odvolací soud neposoudil ve smyslu ust. § 3 odst. 1 o.z. všechny rozhodné okolnosti a skutečnosti, které byly v průběhu řízení prokázány, je jeho právní posouzení věci v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. použit opodstatněně.

S ohledem na uvedený závěr se dovolací soud již nezabýval dalšími námitkami dovolatele uvedenými v dovolání.

Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. a v souvisejícím výroku III. o náhradě nákladů řízení podle ust. § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2005

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.

předseda senátu