26 Cdo 3219/2015
Datum rozhodnutí: 18.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.



26 Cdo 3219/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně České republiky Ministerstva obrany ČR , se sídlem Praha 6, Tychonova 1, proti žalované PlaneStation Pilsen s.r.o. , se sídlem Líně Letiště Líně, IČO: 60465085, zastoupenému obecným zmocněncem JUDr. Bronislavem Kulaweicem, bytem Praha 5, Pod Klikovkou 3/2677, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 272/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2015, č. j. 61 Co 64/2015-259, takto:

Dovolání se odmítá . Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 3. dubna 2015, č. j. 61 Co 64/2015-259, potvrdil usnesení ze dne 14. ledna 2015, č. j. 8 C 272/2013-243, jímž Okresní soud Plzeň-sever (soud prvního stupně) přerušil řízení do pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 170/2012.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o. s. ř. ), neboť dovolatelkou nastolenou otázku předpokladů a zákonných hledisek, které mají být ze strany soudů zkoumány při posuzování, zda má být řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno, vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že smyslem označeného ustanovení je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a z 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013). Na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. klade akcent i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Lze tedy uzavřít, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou lze úspěšně zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (zejména rozhodoval-li soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). V projednávané věci nelze úvahu odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) považovat za zjevně nepřiměřenou.
Vzhledem k charakteru uplatněných námitek nelze ani přehlédnout, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2015 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu