26 Cdo 3217/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 3217/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Ing. I. K. , zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3a, proti žalovanému B. J. D. , zastoupenému JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 574/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2013, č. j. 13 Co 146/2012-186, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2013, č. j. 13 Co 146/2012-186, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen soud prvního stupně ) poté, co připustil, aby na místo původní žalobkyně E. K. vstoupil do řízení jako žalobce Ing. I. K., rozsudkem ze dne 17. října 2011, č. j. 9 C 574/2009-141, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný vyklidil nemovitost ve 2. nadzemním podlaží domu v obci S., nacházející se na parcele č. 44/5 pod adresou S., zapsanou na LV 199, a sestávající se z jedné kuchyně a 3 pokojů s přísl. tj. WC a koupelny (dále též předmětná nemovitost nebo předmětný dům ). Zjistil, že dne 8. srpna 2005 byla mezi původní vlastnicí nemovitosti E. K. a žalovaným uzavřena dohoda, podle které je žalovaný oprávněn doživotně užívat druhé podlaží předmětné nemovitosti, a že darovací smlouvou ze dne 15. prosince 2010, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 21. 12. 2010, převedla E. K. vlastnické právo k předmětnému domu na žalobce. Na základě tohoto skutkového stavu uzavřel, že smlouva ze dne 8. srpna 2005 je smlouvou uzavřenou podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), podle které vznikl E. K. obligační závazek strpět doživotní užívání této nemovitosti žalovaným. Dodal, že na hmotněprávní postavení žalovaného jako oprávněného z uvedené dohody nemá změna vlastníka nemovitosti žádný vliv .
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 13 Co 146/2012-186, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení předmětné nemovitosti vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou žalovaným namítané neplatnosti darovací smlouvy ze dne 15. prosince 2010 pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. a s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2013, č. j. 61 Co 1/2013-132, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. října 2012, č. j. 4 C 58/2012-77, tak, že se zamítá žaloba na určení, že E. K. je vlastnicí budovy na stavební parcele č. 44/5 v katastrálním území Ž., obec S.., dovodil, že uvedená darovací smlouva je platná a že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby na vyklizení této nemovitosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně ohledně dohody ze dne 8. 8. 2005, jejímž obsahem bylo právo doživotního užívání části nemovitosti žalovaným a závazek E. K., jakožto tehdejší majitelky nemovitosti, toto právo užívání strpět, dovodil, že v případě dané dohody se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák., jejímž obsahem byl obligační závazek zavazující pouze účastníky dané smlouvy, proto nezakládá právo žalovaného k užívání nemovitosti vůči žalobci, který tuto dohodu neuzavřel.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ) v rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost darovací smlouvy uzavřené mezi původní žalobkyní E. K. a žalobcem, která je dle jeho názoru podle § 39 obč. zák. neplatná, proto není žalobce v dané věci aktivně legitimován k podání žaloby o vyklizení nemovitosti. Vlastníkem nemovitosti je stále E. K., která je i nadále vázána smlouvou k zajištění doživotního užívání předmětné nemovitosti žalovaným. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, popřípadě zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky nedostatku aktivní věcné legitimace z důvodu neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Ochrana vlastnického práva se realizuje v občanském soudním řízení žalobou vindikační a žalobou negatorní. U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení. Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje.
V projednávané věci odvozuje žalobce své vlastnické právo k předmětné nemovitosti z darovací smlouvy ze dne 15. prosince 2010, kterou uzavřel s původní vlastnicí E. K. Je proto nezbytné posoudit platnost této smlouvy z hlediska uplatněné námitky jejího rozporu s dobrými mravy.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
K neplatnosti smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. může dojít i tehdy, jestliže k jejímu uzavření došlo v důsledku jednání kolidujícího s dobrými mravy, jež je přičitatelné oběma účastníkům smlouvy (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, a ze dne 3. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011).
V poměrech dané věci to tedy znamená, že byla-li by platná nepojmenovaná smlouva uzavřená mezi žalovaným (jemuž mělo příslušet užívací právo závazkového charakteru k předmětnému domu) a původní žalobkyní (vlastnicí, která se zavázala žalobci umožnit užívání předmětného domu ve smluveném rozsahu a za dále sjednaných podmínek), přičemž původní žalobkyně (coby dárkyně) posléze uzavřela s žalobcem (coby obdarovaným) darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo darování předmětných nemovitostí žalobci s úmyslem znemožnit žalovanému výkon jeho užívacího práva, který měl v mezidobí do těchto nemovitostí (v rámci rekonstrukčních prací) investovat vysoké finanční částky, musel by se soud důsledně zabývat otázkou aplikace § 39 obč. zák. ve vztahu k uzavřené darovací smlouvě z důvodu, zda se tento dvoustranný právní úkon - z důvodu předmětného jednání účastníků darovací smlouvy - nepříčí dobrým mravům. Vycházel-li odvolací soud při řešení této otázky z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2013, č. j. 61 Co 1/2013-132, který výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu pominul, a byl proto následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1693/2013, je třeba uzavřít, že jeho závěry o platnosti darovací smlouvy ze dne 15. prosince 2010 a z ní odvozené aktivní legitimace žalobce, nejsou správné.
Dalšími v dovolání uvedenými námitkami se Nejvyšší soud již pro nadbytečnost nezabýval.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§ 243d písm. b) o. s. ř.), nezbylo než jej ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu