26 Cdo 3210/2015
Datum rozhodnutí: 01.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 55 odst. 5 předpisu č. 120/2001Sb., § 52 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb., § 7 odst. 1 předpisu č. /Sb.



26 Cdo 3210/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Credium, a. s., se sídlem v Praze 13, Office Park, Bucharova č. 2657/12, identifikační číslo osoby 25139886, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova č. 127/13, proti povinnému M. T. , S., pro 151 067,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 Nc 3620/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. února 2015, č. j. 7 Co 190/2015-132, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Na návrh oprávněné Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 28. dubna 2005, č. j. 8 Nc 3620/2005-11, nařídil exekuci na majetek povinného podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodčího senátu složeného z předsedy JUDr. Vladimíra Blahuta a rozhodců JUDr. Evy Pulzové a JUDr. Zděnky Bednářové ze dne 14. června 2004, č. j. R 377/2004 Bl/Pu/Be, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 151 067,70 Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 7 581 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny; provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, Exekutorský úřad Praha 10 (dále jen soudní exekutor ).
Okresní soud ve Strakonicích, poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. srpna 2014, č. j. 7 Co 1357/2014-100, k odvolání oprávněné zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. června 2014, č. j. 8 Nc 3620/2005-87, o zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), z důvodu neplatnosti účastníky dohodnuté rozhodčí doložky, na základě níž byl exekuční titul vydán, usnesením ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 8 Nc 3620/2005-112, opětovně rozhodl o zastavení exekuce, zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora ze dne 18. dubna 2014, č. j. 3 EX 2874/05-93, oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 12 112,10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, odměnu JUDr. J. T. určil ve výši 4 706,90 Kč a oprávněné uložil povinnost zaplatit České republice Okresnímu soudu ve Strakonicích na náhradě nákladů řízení částku 9 374,90 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení. Uvedl, že mezi právním předchůdcem oprávněné a povinným byla dne 18. června 2000 uzavřena leasingová smlouva č. 10003502, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné obchodní podmínky pro finanční leasing movitých věcí (automobilů pořízených ve smluvním autobazaru AAA) poskytovaný společností ČP Leasing, a. s. (dále jen VOP ). V článku XI odst. 2 VOP se smluvní strany dohodly, že v případě sporu určí každá ze stran neprodleně jednoho rozhodce. Pokud tak jedna ze stran neučiní nejpozději do 14 kalendářních dnů od výzvy druhou stranou, je strana, která již jednoho rozhodce určila, oprávněna určit rozhodce druhého. Oba rozhodci pak společně určí třetího rozhodce. Bude-li v okamžiku volby rozhodců veden seznam rozhodců u Asociace leasingových společností České republiky (pozn. nyní Česká leasingová a finanční asociace se sídlem v Novém Městě, Těšnov č. 1163/5, identifikační číslo osoby 43005322, dále jen Asociace ), budou rozhodci určeni z tohoto seznamu. Nebude-li tento seznam veden, může být určen rozhodcem každý občan, který je starší 18 let, s úplným právnickým vzděláním, je českým státním příslušníkem a má na území České republiky trvalé bydliště. Rozhodci se společně dohodnou na předsedajícím rozhodci. Pokud nedojde k dohodě mezi rozhodci o určení třetího rozhodce nebo o určení předsedajícího rozhodce, rozhoduje vždy hlas rozhodce, který je určen LP (zde oprávněnou). V daném případě byli rozhodci vybráni ze seznamu rozhodců vedeného Asociací, přičemž je nepochybné, že tento seznam není neměnný a může být v okamžiku uzavření rozhodčí doložky odlišný od seznamu v době řešení sporu. Výběr rozhodce proto nezávisí na vůli účastníka, nýbrž osoby sestavující tento seznam. Takovýto postup proto nelze považovat za transparentní a předvídatelný, obdobně jako postup v případě neexistence seznamu vedeného Asociací, kdy musí rozhodce splňovat jen obecné podmínky. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález (exekuční titul) nevydal rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, a rozhodčí nález proto není způsobilým exekučním titulem, neboť k jeho vydání rozhodce neměl pravomoc, rozhodl ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o s. ř. o zastavení exekuce. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 4709/12, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. 7 Co 190/2015-132, usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 8 Nc 3620/2005-112, potvrdil, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a oprávněné uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Strakonicích na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 706,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatku pravomoci rozhodců pro vydání rozhodčího nálezu (exekučního titulu). Shrnul, že v posuzované věci nejde o přezkum věcné správnosti vykonávaného rozhodčího nálezu, ani zde není řešena otázka nerovnováhy v právech a povinnostech účastníků původní leasingové smlouvy, jako je tomu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, na které oprávněná odkazuje.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná v celém rozsahu dovoláním, v němž mimo jiné namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí při řešení otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, z něhož jednoznačně vyplývá, že exekuční řízení je určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí a neslouží k přezkumu platnosti rozhodčí doložky . Podle názoru dovolatelky lze platnost rozhodčí doložky přezkoumat pouze v řízení zahájeném na základě návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nepodal-li povinný řádný návrh na zrušení rozhodčího nálezu, nelze platnost rozhodčí doložky přezkoumávat ve vykonávacím (exekučním) řízení. Exekuční soud měl vyčkat podání návrhu na zastavení exekuce povinným a poté v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 216/1994 Sb. ), exekuční řízení přerušit a uložit povinnému, aby podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. V této souvislosti rovněž odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. srpna 2014, č. j. 104 VSPH 50/2014-62. Dále oprávněná namítá, že posuzovaná rozhodčí doložka je platná, neboť obsahuje konkrétní způsob určení rozhodce ad hoc. Rozhodce není určen právnickou osobou, jež není stálým rozhodčím soudem, ani jinou třetí osobou, ale samotnými smluvními stranami leasingové smlouvy. Určení osoby rozhodce ze seznamu rozhodců Asociace nelze považovat za podřazení ustanovení rozhodce režimu této Asociace, ale pouze o zpřesnění podmínky pro určení osob rozhodců ad hoc. Vedení seznamu rozhodců není zakázáno. Rozhodčí doložka nezakládá pravomoc Asociace, ale rozhodčího senátu ad hoc. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. února 2015, č. j. 7 Co 190/2015-132, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 8 Nc 3620/2005-112, zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda lze za platnou rozhodčí smlouvu, resp. rozhodčí doložku, považovat takovou, která ohledně způsobu výběru rozhodců ad hoc odkazuje na případně existující - seznam rozhodců vedený právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že účastníci sjednali rozhodčí doložku ve VOP, které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy uzavřené dne 18. června 2000, a že rozhodčí nález byl vydán dne 15. června 2004 podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. března 2012 (srov. Čl. II., bod 2 zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), a podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů , ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen ex. řád (srov. Čl. IV., bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení § 55 odst. 4 (nyní odst. 5) ex. řádu o zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu.
Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. platí, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
Podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Otázka posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce (rozhodců) byla soudní praxí usměrněna zejména usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným pod číslem 45/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž tento soud přijal názor, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Stanovením způsobu určení rozhodce (rozhodců) je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Na rozdíl od rozhodců ad hoc mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák.
Na toto rozhodnutí navázal usnesením ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným pod číslem 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (mutatis mutandis srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 194/2013 apod.).
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb. pravomoc. K vedení seznamu rozhodců a vydávání rozhodčích řádů jsou totiž podle ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. oprávněny pouze stálé rozhodčí soudy zřízené na základě zákona.
Shora uvedené závěry přitom nemají omezenou platnost pouze pro uzavírání doložek v režimu spotřebitelských smluv (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3425/2013).
V posuzované věci strany uzavřely formulářovou spotřebitelskou leasingovou smlouvu, jejíž nedílnou součástí jsou VOP, obsahující ve svém Čl. XI odst. 2 rozhodčí doložku, která sice explicitně stanovuje počet rozhodců i způsob, jakým mají být vybráni, zvolený způsob však závisí na existenci seznamu rozhodců vedeného třetím subjektem (Asociací). Bude-li tento seznam veden, musí se výběr rozhodců uskutečnit z tohoto seznamu a teprve tehdy, nebude-li seznam rozhodců Asociací veden, mohou smluvní strany rozhodcem určit každého občana staršího 18 let s úplným právnickým vzděláním, který je českým státním příslušníkem a má na území České republiky své trvalé bydliště.
Rozhodčími smlouvami (doložkami) uzavíranými podle zákona č. 216/1994 Sb. účastníci právních vztahů delegují pravomoc k rozhodnutí majetkových sporů soukromoprávním subjektům (rozhodcům). Cílem rozhodčího řízení, které není tak formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce (srov. § 1 a § 19 zákona č. 216/1994 Sb.). Nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10), který nemůže záležet jen na vůli jedné strany. Nebude-li věc rozhodována rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nebude ani výsledek tohoto rozhodování přijatelný.
Za jednoznačné (dostatečně individualizované a konkretizované) vymezení způsobu určení rozhodce ad hoc nelze považovat takový výběr rozhodce, který je odvislý od nejisté existence seznamu rozhodců neurčitého obsahu vedeného třetím subjektem (Asociací), který je právnickou osobou, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. A` propos k vedení seznamu rozhodců, resp. k vázání výběru rozhodce na seznam rozhodců a k vydávání "rozhodčích řádů", jsou podle ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. oprávněny pouze stálé rozhodčí soudy zřízené na základě zákona. Jestliže právnická osoba nebyla oprávněna vést seznam rozhodců, nelze ani způsob výběru rozhodce v podobě odkazu na tento seznam rozhodců považovat za platný. Je navíc zjevné, že v době uzavření posuzované rozhodčí smlouvy (doložky) nebylo (nemuselo být) zřejmé, zda je seznam rozhodců Asociací skutečně veden. Seznam rozhodců k uzavírané smlouvě nebyl přiložen ani smluvním stranám smlouvy předložen, jeho obsah stranám nebyl (nemusel být) znám, nehledě na to, že se jedná o seznam, jehož obsah nezávisí na vůli účastníků, nýbrž osoby vedoucí tento seznam, a současně není neměnný, protože v době uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) může být zcela odlišný od seznamu rozhodců v době rozhodování konkrétního majetkového sporu (zařazením konkrétních osob na seznam či jejich vyřazením). S ohledem na výše uvedené, přestože strany neponechaly výběr rozhodce přímo na třetí osobě (rozhodce ze seznamu rozhodců měly určit strany samy) a tudíž výslovně nepodřídily rozhodčí řízení režimu ( rozhodčímu řádu , pravidlům) tohoto subjektu, stanovený způsob výběru rozhodců nelze považovat za jednoznačný, určitý a předvídatelný a proto ani za transparentní. Neboli, za platnou nelze považovat rozhodčí smlouvu, resp. rozhodčí doložku, která neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, ale odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) na seznam rozhodců vedený právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.
Byl-li rozhodce určen netransparentním způsobem, tj. odkazem na seznam rozhodců vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Vůle stran vyjádřená v rozhodčí doložce proto nemůže být respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu i z úřední povinnosti [§ 55 odst. 4 (nyní odst. 5) ex. řádu] pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (k tomu srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Od tohoto právního názoru dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Odkaz dovolatelky mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, proto není případný, neboť v posuzované věci nešlo o přezkum věcné správnosti rozhodčího titulu (exekučního titulu), event. o posouzení otázky nerovnováhy v právech a povinnostech účastníků původní leasingové smlouvy.
Vzhledem k tomu, že každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně, neboť rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná [§ 31 písm. b), c) zákona č. 216/1994 Sb.] a rozhodce tak neměl pravomoc ve věci rozhodovat (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014), dovolací soud se již nezabýval posouzením platnosti eventuálního způsobu určení rozhodce v posuzované rozhodčí doložce ( nebude-li tento seznam veden, může být určen rozhodcem každý občan, který je starší 18 let, s úplným právnickým vzděláním, je českým státním příslušníkem a má na území České republiky trvalé bydliště ), neboť vyřešení této otázky za situace, kdy došlo k výběru rozhodce ze seznamu rozhodců, není významné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco povinnému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2015 JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu