26 Cdo 3209/2015
Datum rozhodnutí: 17.09.2015
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013




26 Cdo 3209/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné GRATO spol. s r. o. , se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57A, identifikační číslo osoby 41033281, zastoupené JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, nám. Republiky 58, proti povinnému Mgr. Z. S. , zastoupenému JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, pro 109 041 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech, pod spisovou značkou 27 EXE 476/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2015, č. j. 14 Co 128/2015-105, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:

Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 12. 11. 2014, č. j. 27 EXE 476/2011-80, kterým Okresní soud v Klatovech zamítl návrhy povinného na odklad a zastavení exekuce nařízené tímto okresním soudem usnesením ze dne 23. 2. 2011, č. j. 27 EXE 476/2011-7, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2011, č. j. 12 Co 425/2011-45. Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že námitky uplatňované povinným jako důvody pro zastavení exekuce měl uplatnit v nalézacím řízení, neboť v exekučním řízení již nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, popř. vady nalézacího řízení (ve věci podle povinného rozhodoval věcně nepříslušný soud). K námitce, že usnesení okresního soudu vydala vyšší soudní úřednice, dodal, že dle § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění účinném od 1. 1. 2014, mohla takovéto rozhodnutí vydat. Správné je i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, kdy nelze očekávat její zastavení.

Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, ve kterém namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného i procesního práva. Uvedl, že původní vztah mezi účastníky byl obchodní závazkové povahy a peněžité plnění z něj převyšovalo 100 000 Kč; dle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., ve znění účinném v době zahájení řízení, k projednání věci byl tedy věcně příslušný krajský soud. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 proto považuje za neplatný, respektive nicotný. Současně tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odňat svému zákonnému soudci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že exekuční titul vydal soud věcně příslušný a že údajná vada titulu nemůže být zkoumána v exekučním řízení. K dovoláním uváděné judikatuře dodala, že ji nelze v projednávaném případě aplikovat. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že případné vady nalézacího řízení (a takovou vadu povinný namítá, tvrdí-li, že exekuční titul vydal věcně nepříslušný soud, k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 1996, sp. zn. 11 Co 582/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 1998, pod číslem 44) se do exekučního řízení nepřenášejí k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 4435/2013, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a následující zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. září 2015


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu