26 Cdo 3171/2011
Datum rozhodnutí: 16.01.2013
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 3171/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Ing. V. V. , bytem v P., b) Ing. J. V. , bytem v P., c) L. P. , bytem v P., d) Ing. P. B. , bytem v P., e) E. H. , bytem v P., f) RNDr. J. F., bytem v P., zastoupených Mgr. Janou Pecinovou, advokátkou se sídlem v Praze Břevnově, Šultysova 755/34, proti žalované Fakultní nemocnici v Motole , se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84, identifikační číslo osoby 00064203, zastoupené JUDr. Ivou Váňovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Havlíčkových sadů 1/422, o zaplacení částky 80.243.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 263/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2011, č. j. 68 Co 504/2010-90, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 31. 1. 2011, č. j. 68 Co 504/2010-90, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 19. 5. 2010, č. j. 20 C 263/2009-67, jímž zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 80,243.333 Kč (představující smluvní pokutu za opožděné vyklizení předmětu nájmu) s tam uvedeným příslušenstvím, změnil výrok o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelé zpochybnili správnost závěru soudů obou stupňů o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 30. 12. 1992 sjednané pro případ prodlení žalované s vyklizením pronajatých prostor i prostřednictvím námitek skutkových. Namítají-li, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, nesprávně zjistily vůli účastníků při uzavírání smlouvy a obsah ujednání (zejména způsob určení výše smluvní pokuty) nesprávně vyložily, uplatňují tak (podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř.) rovněž nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 321 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.); výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.
Závěry soudu prvního stupně, které přehledně a přiléhavě odůvodnil ve svém rozsudku a které převzal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, týkající se platnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané podle § 544 a násl. obč. zák., jsou v souladu s touto ustálenou judikaturou.
V řízení bylo prokázáno (zjištěný skutkový stav nelze se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, úspěšně zpochybnit), že ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, kterou účastníci uzavřeli dne 30. 12. 1992, bylo i ujednání o smluvní pokutě pro případ, že by žalovaná prostory nevyklidila do třiceti dnů po skončení nájmu, z ujednání však není zřejmé, z jakého nájemného se má její výše vypočítat, není tedy zřejmý způsob stanovení její výše. Závěr soudů obou stupňů, že výše smluvní pokuty nebyla vymezena určitě a ujednání je proto neplatné, je tak v souladu s § 37 odst. 1, § 544 odst. 2 zákona obč. zák.
Přípustnost dovolání nelze tedy dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalovaných směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu