26 Cdo 3167/2011
Datum rozhodnutí: 19.09.2012
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.




26 Cdo 3167/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně N. P. , bytem D., P. 258, zastoupené Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem Klatovy, Pražská 119/I, proti žalovanému městu Domažlice , se sídlem Domažlice, nám. Míru 1, zastoupenému Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou se sídlem Rakovník, Poštovní 18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 3 C 119/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2011, č.j. 12 Co 127/2011-58, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám Mgr. Jiřiny Endrštové, advokátky se sídlem Rakovník, Poštovní 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č.j. 3 C 119/2010-34, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď z nájmu bytu, nacházejícího se v domě v D. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), provedená úkonem zástupce žalovaného Domažlickou správou nemovitostí spol. s.r.o., IČ: 26324261, se sídlem Domažlice, Zahradní 513, ze dne 7. 9. 2010 ; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za zjištěno, že žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu) dal žalobkyni (nájemkyni bytu) dne 7. 9. 2010 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen Výpověď ), kterou odůvodnil tím, že žalobkyně je vedle předmětného (vypovídaného) bytu výlučnou vlastnicí bytu, v obci a katastrálním území Klatovy (dále též jen byt ) a že Výpověď byla žalobkyni doručena dne 21. 9. 2010. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaná je podnikatelkou a má zřízenu provozovnu v K., že nájemné za předmětný byt činí necelé 2.000,- Kč, zatímco byt v K., který je s ním srovnatelný svou kvalitou a výměrou, pronajímá za 4.500,- Kč měsíčně a že dcera žalované studuje v B. a domů se vrací jednou za měsíc. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná, neboť Výpověď splňuje všechny zákonné náležitosti a byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), neboť žalobkyně má dva byty. Přitom byt v K. je způsobilý uspokojit její bytovou potřebu (žalobkyně má navíc v tomto městě provozovnu a je lhostejné, zda se dcera bude jednou za měsíc vracet do K. či do D.) a lze na ní tedy spravedlivě požadovat, aby užívala pouze byt ve svém vlastnictví.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č.j. 12 Co 127/2011-58, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že Výpověď je platným právním úkonem a že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn. Na základě toho ve shodě s ním dovodil, že žaloba není důvodná
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil předmět sporu zcela v rozporu s dosavadní judikaturou, kdy důvodnost výpovědi zkoumal posouzením důvodu nikoliv v době učinění výpovědi žalovaného z nájmu bytu . Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť z jeho stručného odůvodnění nejsou patrné úvahy soudu a jasné důvody , ze kterých vycházel; rovněž není jasné, zda dokazování uzavřel tak, že má více bytů, a ani zda se zabýval námitkou, lze-li na ní spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Uvádí, že pro posouzení otázky existence dvou bytů je rozhodný stav v době podání Výpovědi (usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2135/2000). Užívání dalšího bytu musí být také fakticky možné; v době podání Výpovědi však byl byt v K. pronajat nájemcům a mohla užívat pouze byt v D. Odvolací soud se však touto skutečností nezabýval a ani ji nijak nehodnotil. Závěrem uvádí, že v řízení poukazovala na to, že byt v Kl. kupovala pouze jako investici na důchod a neměla v úmyslu jej využívat k bydlení pro sebe a svoji dceru. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel dovolací námitky žalobkyně a zdůraznil, že je nepřijatelné, aby ekonomicky lépe postavená osoba znemožňovala bydlení např. starým lidem či mladým rodinám, pro něž je převážně určen jím spravovaný bytový fond. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR z 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR z 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že v rozporu s dosavadní judikaturou nebylo naplnění výpovědního důvodu posuzováno ke dni doručení výpovědi. K uvedenému okamžiku neměla totiž dovolatelka dva byty, neboť byt v K. nemohla užívat, protože jej pronajala jinému nájemci.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč.zák. je možno vycházet z judikatury dovolacího soudu, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč.zák. před novelou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5383/2008). Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč.zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006).
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004, a z 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud (resp. soud prvního stupně) s přihlédnutím k bytové potřebě žalobkyně (resp. i její dcery), k okolnostem souvisejícím s její podnikatelskou činností (existence provozovny v Klatovech), a rovněž ke kvalitě a velikosti bytu v K., jakož i k tomu, že žalobkyně jej pronajímá za více než dvojnásobně vyšší nájemné, než je povinna sama platit za předmětný byt dovodil, že na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt, je jeho rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe, která posuzuje naplnění daného výpovědního důvodu především z objektivního hlediska. Pokud proti tomu dovolatelka předkládá jiné, subjektivní okolnosti, jež považuje za významné (že byt v K. si pořizovala jako investici, nikoliv k bydlení, že ho pronajímá), nelze vzhledem k výše uvedenému pokládat její námitky za opodstatněné. V uvedených souvislostech má význam i okolnost, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (město), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území.
Pokud dovolatelka namítala, že napadené rozhodnutí je (z důvodů rozvedených v dovolání) nepřezkoumatelné, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07 a z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně z odůvodnění napadeného rozsudku je ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně patrno, z jakého skutkového stavu odvolací soud vycházel a jaký právní názor v dané věci zaujal.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před účinností vyhlášky 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 19. září 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu