26 Cdo 3125/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 3125/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce města K. n. O., proti žalovaným 1) J. H., zastoupenému JUDr. J. P., a 2) A. H., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 34/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2006, č. j. 10 Co 468/2006-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. února 2006, č. j. 10 C 34/2002-50, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k bytu č. 8, o velikosti 1+4 s příslušenstvím, v domě čp. 528, ve třetím nadzemním podlaží, v ulici 17. listopadu v K. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným (a všem, kdo s nimi bydlí) uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2006, č. j. 10 Co 468/2006-63, citovaný (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) dlouhodobě porušovali povinnosti nájemce bytu tím, že žalobci (pronajímateli bytu) nezaplatili nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že k 30. červnu 2001 z tohoto titulu žalobci dlužili částku 123.701,- Kč, že ke dni podání žaloby šlo již o částku 143.159,- Kč, že v době rozhodování soudu prvního stupně činil dluh 302.000,- Kč (vše bez poplatku z prodlení), že v době rozhodování odvolacího soudu se dluh snížil na částku 279.362,- Kč, že aktuální dluh na nájemném a úhradách za služby činí včetně poplatku z prodlení částku téměř 1.000.000,- Kč a že od počátku roku 2006 začali žalovaní nájemné platit. Dále zjistil, že žalovaní existenci dluhu nezpochybňovali, avšak bránili se tím, že žalobce neplnil své povinnosti pronajímatele zejména v tom smyslu, že jim neudělil souhlas k obnově dodávky elektřiny do bytu, v důsledku čehož jim měla vzniknout škoda spočívající ve ztrátě zisku prvního žalovaného z provozované podnikatelské činnosti. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ). Dále také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu a že i kdyby žalobce neplnil své povinnosti pronajímatele, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby mu byla odepřena ochrana jeho práva dát výpověď z nájmu bytu v situaci, kdy žalovaní povinnost platit nájemné neplnili dlouhodobě a svůj přístup nezměnili ani v průběhu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Má za to, že výpověď z nájmu bytu lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy zejména z toho důvodu, že žalobce mu úmyslně znemožnil mít příjmy z podnikatelské činnosti tím, že odmítl podepsat jako vlastník bytu přihlášku na elektřinu, žalovaní tak bydleli v bytě bez elektrického proudu žalobce mu zabránil mít příjem a následně z důvodu neplacení dluhu podal výpověď z nájmu . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a uvedl, že žalovaným neudělil souhlas k odběru elektrického proudu proto, že je nelogické souhlasit s poskytováním jiné služby za úplatu, když vlastníku nemovitosti dluží za jím poskytované služby . Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto s přihlédnutím k ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. platí, že podal-li dovolání první žalovaný jako jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky (vedle prvního žalovaného i na druhou žalovanou) a dovolací soud bude při rozhodování o dovolání postupovat tak, jako by dovolání podali oba žalovaní (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.).



Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž rovněž na závěru, že z důvodů uvedených v odůvodnění rozhodnutí není výpověď z nájmu bytu (podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) ani v rozporu s dobrými mravy. Správnost posléze zmíněného právního závěru byla dovoláním napadena. Zde však nelze přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.

Bez zřetele k tomu však lze uvést, že výklad dovolatelem zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

S dovolatelem lze souhlasit v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). Soudní praxe se však ustálila v názoru, že splnění povinnosti platit nájemné nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, neboť nelze přehlédnout, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, a z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Navíc v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, trvá-li pronajímatel na výpovědi z nájmu bytu přesto, že nájemce nezaplatil nájemné z bytu nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu o věci samé nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H. BECK).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci (a ani druhé žalované) nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. července 2008

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu