26 Cdo 3118/2016
Datum rozhodnutí: 24.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



26 Cdo 3118/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Rybná 678/9, proti žalované euroAWK s. r. o. , se sídlem v Praze 10 Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 75/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 54 Co 401/2015-285, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800 Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Rybná 678/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 54 Co 401/2015-285, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soud prvního stupně) ze dne 7. 7. 2015, č. j. 31 C 75/2010-242, ve výroku, kterým uložil žalované odstranit z pozemků žalobce ležících v katastrálním území H. (evidovaných na LV 368, Katastrální úřad pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha) všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu (která upřesnil pomocí GPS souřadnic) do patnácti dnů od právní moci rozsudku (dále též jen potvrzující výrok ), změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním (dovolatelka sice uvádí, že napadá rozsudek v celém rozsahu , podle obsahu však napadá jen potvrzující výrok), které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen o. s. ř. (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.

K otázce posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska určitosti vymezení předmětu nájmu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013, a týkají se typově obdobných věcí, jimiž byla řešena otázka (ne)platnosti obdobné nájemní smlouvy.

V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 926/2002) je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Při aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (z něhož je třeba i nadále vycházet viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o. z. ), přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.

Možnou aplikací § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení § 3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z.

Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění (týkajících se obsahu vůle účastníků a jejího výkladu) a namítá, že řízení u soudů obou stupňů bylo postiženo vadami, navíc dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 24. listopadu 2016


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu