26 Cdo 3105/2013
Datum rozhodnutí: 18.11.2013
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.




26 Cdo 3105/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce K. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 94/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 11 Co 26/2013-53, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 11 Co 26/2013-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2012,
č. j. 18 C 94/2012-29, určil, že je neplatná výpověď z nájmu bytu č. 20, o velikosti 3+1 s přísl., nacházející se v 7. podlaží domu P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 20. 2. 2012, č. j. MHMP 159176/2012, podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 11. 2011 (dále jen obč. zák. ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že žalobce užívá předmětný byt se svou manželkou na základě rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 25. 5. 1983, č. j. práv/83, vydaného Pražskými drůbežářskými závody, a dohody o užívání bytu ze dne 8. 6. 1983, že má na základě darovací smlouvy s věcným břemenem užívání nemovitosti ze dne 9. 7. 2002 s právními účinky vkladu práva ke dni 12. 7. 2002 ve výlučném vlastnictví dům v K. (dále jen dům v K. ), v němž se nachází byt o velikosti 3+1, který obývá jeho matka L. S. a bratr M. S., který má zřízeno právo věcného břemene odpovídající právu doživotního užívání jedné místnosti s příslušenstvím, že dále vlastní podle kupní smlouvy ze dne 30. 1. 2003 s právními účinky vkladu práva ke dni 3. 2. 2003 ve společném jmění manželů se svou manželkou I. S. bytovou jednotku v domě, v Ř. o velikosti 2+1 s celkovou podlahovou plochou 42 m (dále jen byt v Ř. ), která je užívána manžely J. V. a K. V., jež jsou oprávněni užívat ji bezplatně až do své smrti, že jeho manželka je podle kupní smlouvy ze dne 13. 9. 2010 s právními účinky vkladu práva ke dni 14. 9. 2010 výlučnou vlastnicí bytové jednotky č. 1151/8 v domě v B. (dále jen byt v B. ), přičemž se jedná o byt 3+1 o podlahové ploše 68,75 m, který je v současné době obýván její matkou V. F. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalobce, jemuž byla dne 23. 3. 2012 doručena výpověď z nájmu tohoto bytu podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., je výlučným nájemcem předmětného bytu. Zároveň uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod není naplněn, neboť žalobce spolu se svou manželkou užívá pouze předmětný byt, ostatní byty či dům, které jsou v jeho vlastnictví a ve vlastnictví jeho manželky a které nejsou nijak rozlehlé, užívají za účelem uspokojení svých bytových potřeb jejich rodinní příslušníci, kteří jinou možnost bydlení nemají. Dospěl rovněž k závěru, že deregulací nájemného v letech 2011 až 2012 došlo k narovnání nájemného s trvalým převisem nabídky volných bytů, v důsledku čehož není dán žádný věcný důvod, aby nájemce, vlastník domu (bytu) nemohl mít bez jakéhokoliv zákonného omezení více než jeden byt , poukázal i na to, že předmětný byt není vyčleněn jako byt sociální.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 11 Co 26/2013-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že uplatněný výpovědní důvod není dán. V této souvislosti zdůraznil, že v platném právním řádu není žádná překážka bránící tomu, aby občan užíval více bytů, ať již na základě práva nájemního nebo vlastnického a že výpověď byla dána za stavu, kdy pronajímatel nutně nepotřebuje předmětný byt obsadit jiným nájemníkem .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 a jako dovolací důvod uvádí, že se odvolací soud při řešení dané právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle názoru žalovaného odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., jestliže dovodil, že podmínkou platnosti výpovědi je skutečnost, že pronajímatel potřebuje předmětný byt obsadit jiným nájemcem, neboť z dikce zákonného ustanovení jednoznačně plyne možnost výpovědi nájmu ve chvíli, kdy nájemce má dva nebo více bytů. Nebylo přihlédnuto ani k tomu, že byty ve vlastnictví žalobce (obce) jsou určeny především k zajištění potřeb občanů, kteří se nezaviněně dostali do tíživé bytové situace a nejsou schopni si zajistit bydlení pomocí vlastních finančních prostředků. Odvolací soud se nevypořádal ani s otázkou, zda žalobce užívá více bytů tím, že v nich umožňuje bydlení svým příbuzným a sám užívá obecní byt s regulovaným nájemným. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudům k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. . Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud nezjistil, že by řízení před oběma soudy bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bez přivolení soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Předně je třeba uvést, že ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. není ani v období po skončení regulace nájemného obsoletním ustanovením, uplatní se v místě s nefungujícím trhem s byty, zejména u bytů, jež pronajímá obec v rámci zajišťování bytové potřeby svých občanů, a to za nájemné nižší, než by bylo v místě a čase obvyklé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012).
Soudní praxe při výkladu citovaného ustanovení dovodila, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. vždy k okamžiku doručení výpovědi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 1999, pod číslem 68, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4472/2009). Výpověďní důvod je naplněn, jsou-li splněny dva základní předpoklady nájemce má dva nebo více bytů a lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden z nich.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod číslem 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2135/2000). O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení, jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi - vlastníku bytu či domu. Manžel - nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel - vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. stanovisko ze dne 15. 6. 1977, sp. zn. Cpj 11/77, uveřejněné pod číslem 14/78 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod číslem 4).
Splnění dalšího předpokladu, že na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden z bytů, vyložila ustálená judikatura tak, že o takovou situaci jde především tehdy, jestliže nájemce užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště, apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod číslem 4). Z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod dle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. byl uplatnitelný výlučně tehdy, kdy nájemce skutečně užívá dva a více bytů. Uvedené ustanovení je třeba vykládat a aplikovat také tak, že po nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, nemá-li objektivní možnost druhý byt (dům) užívat a uspokojit tak v něm svou bytovou potřebu proto, že právo bydlení v něm svědčí jiné osobě (např. podle nájemní smlouvy, práva věcného břemene, rozhodnutí soudu nebo na základě spoluvlastnického podílu). Při posouzení, zda jde o takový případ, musí soud pečlivě zvážit poměry pronajímatele i nájemce v dané věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2911/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4472/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3481/2011).
V projednávané věci není zpochybněno, že žalobci v době doručení výpovědi z nájmu bytu svědčilo právo nájmu k předmětnému bytu a zároveň byl vlastníkem domu v K., společně se svou manželkou vlastnil bytovou jednotku v Ř. a jeho manželka vlastnila bytovou jednotku v B. Byl tudíž splněn jeden ze základních předpokladů naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. - existence dvou bytů, který je dán již tím, že žalobci jako nájemci svědčí více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy, nikoli tím, že ve všech bytech, které má, rovněž bydlí. Dovolatel pak důvodně namítá, že se odvolací soud nezabýval druhým předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák., kterým je to, že na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z těchto bytů. Jestliže odvolací soud neshledal naplnění výpovědního důvodu proto, že žalovaný neprokázal, že byt nutně potřebuje obsadit jiným nájemníkem a že v platném právním řádu není žádná překážka bránící tomu, aby občan užíval více bytů , je jeho rozhodnutí v rozporu se shora uvedenou judikaturou a tudíž nesprávné.
Dovolací soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř., napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení se odvolací soud v rámci úvahy, zda na žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze svých bytů, bude zabývat především tím, má-li objektivní možnost další byty a dům užívat a uspokojit tak v něm svou bytovou potřebu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu