26 Cdo 3089/2010
Datum rozhodnutí: 09.02.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




26 Cdo 3089/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 13, proti žalovanému městu Krnov , se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 96/1, zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 252/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 51 Co 454/2009-129, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2000, č. j. 15 C 252/97-33a, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 6. srpna 1997 z nájmu žalobkyně k nebytovým prostorám (dále též jen požadované určení , výpověď a vypovídaný nájem ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 51 Co 454/2009-129, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o. s. ř. ) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., neboť takovéto určení není způsobilé odstranit nejistotu mezi účastníky řízení o tom, zda vypovídaný nájem nadále trvá, a tudíž ani naplnit preventivní charakter určovací žaloby, jež má sloužit k zabránění vzniku dalších soudních sporů mezi účastníky. V souzené věci to přitom platí tím spíše, že žalobkyně opakovaně zpochybňovala platnost nájemní smlouvy, kterou měl být vypovídaný nájem založen, a že zamýšlí vést proti žalovanému další soudní spory související s vypovídaným nájmem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně nezastoupena advokátem včasné dovolání, které následně (ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř.) doplnila podáním ustanoveného advokáta o údaje o tom, z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá. V dovolání z důvodů tam rozvedených vyjádřila nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud především konstatuje, že odvolací soud postupoval v daném řízení správně ve smyslu bodu 15 a 16 hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 31. prosincem 2000. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno po 1. červenci 2009, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., postupoval Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v dovolacím řízení s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. červenci 2009 (dále opět jen o. s. ř. ). Citovaný čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. totiž jako pozdější právní předpis vyloučil aplikaci bodu 17 hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., podle kterého mělo být i v dovolacím řízení postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 31. prosincem 2000 v případě, že předchozí řízení proběhlo podle dosavadních předpisů.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.

Podle ustálené judikatury existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm. c/ o. s. ř. před novelou (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou při možnosti žaloby na plnění lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o. s. ř. (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113).

Se zřetelem k řečenému je zřejmé, že žaloba v dané věci postrádá preventivní charakter, neboť s přihlédnutím k povaze požadovaného určení není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků a předejít tak vzniku dalších soudních sporů mezi nimi. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. února 2011

JUDr. Miroslav Ferák , v. r.
předseda senátu