26 Cdo 3074/2000
Datum rozhodnutí: 26.04.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 3074/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. S. proti žalovanému J. K., o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 71/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2000, č. j. 16 Co 156/2000-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575.-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í.



Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 1995, č. j. 11 Co 155/95-24, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 1994, č. j. 13 C 71/94-19, kterým byla žalovanému uložena povinnost vyklidit nebytový prostor označený ve výroku rozsudku (dále předmětný nebytový prostor"). K dovolání žalovaného byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1996, č. j. 3 Cdon 96/96-33.

Rozsudkem ze dne 19. 3. 1998, č. j. 13 C 71/94-62, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z předmětného nebytového prostoru a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětný nebytový prostor právem, neboť nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky vyhovuje náležitostem stanoveným v § 3 zákona č. 116/1990 Sb.



K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2000, č. j. 16 Co 156/2000-110 (poté, co jeho předchozí, měnící rozsudek ze dne 8. 12. 1998, č. j. 21 Co 342/98-85, byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1832/99-101), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Také odvolací soud - byť z jiných důvodů než soud 1. stupně - shledal, že žalovanému svědčí k užívání předmětného nebytového prostoru právní důvod - nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky.



Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž (aniž by výslovně označil uplatněné dovolací důvody) zpochybnil skutkové a právní závěry odvolacího soudu a navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření vyvracel dovolací námitky žalobce a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.



Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen o. s. ř.").



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.



Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných se však v dané věci nejedná.



Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že směřuje nikoliv proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Není naplněn ani předpoklad přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť i když rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 1998, č. j. 13 C 71/94-62, je sice v pořadí druhým jeho rozsudkem, kterým obvodní soud rozhodl jinak, než ve svém v pořadí prvním rozsudku ze dne 28. 11. 1994, č. j.13 C 71/94-19, nestalo se tak v důsledku toho, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu , který toto jeho dřívější (první) rozhodnutí zrušil. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl (spolu s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 7. 1995, č. j. 11 Co 155/95-24) zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 96/96, a to z důvodů procesních - existence vady upravené v § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.



Stejně tak nelze přípustnost dovolání v této věci opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o.s. ř., neboť enunciát napadeného rozsudku odvolacího soudu v této věci výrok připouštějící dovolání neobsahuje. Neexistence návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pak vylučuje aplikaci ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.



Za daného procesního stavu by dovolání bylo přípustné jen tehdy, pokud by zde byly vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se však nepodává, že by řízení bylo takovou vadou postiženo a dovolatel to ostatně ani netvrdí.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalobce nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. toto dovolání odmítnout.



Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto a je proto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř., povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení v částce 575.-Kč (odměna 500.- Kč za jeden úkon právní služby podle § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrada nákladů advokáta 75.-Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. dubna 2001

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,v.r.

předsedkyně senátu