26 Cdo 3066/2005
Datum rozhodnutí: 24.10.2006
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 45 odst. 1 písm. p) předpisu č. 367/1990Sb.




26 Cdo 3066/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. P., a 2) R. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 728/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 11. srpna 2005, č.j. 15 Co 440/2005-299, takto:



I. Dovolání, pokud směřovalo do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, se zamítá.

II. Jinak se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2004, č.j. 5 C 728/2000-256 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 4. 2. 2004, č.j 5 C 728/2000-193, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře k odvolání žalobce zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 4 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v I. poschodí domu čp. 1125 ve S. (dále jen předmětný byt ), dané žalované dne 24. 1. 2001 a žalovanému dne 12. 12. 2000, určil, že nájemní poměr mezi žalobcem a žalovanými skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat ve lhůtě 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného ve zrušujícím usnesení, že jsou splněny hmotněprávní náležitosti výpovědi z nájmu, zabýval se existencí jednotlivých uplatněných výpovědních důvodů a dospěl k závěru, že jsou dány výpovědní důvody dle § 711 odst. 1 písm. d) a g) občanského zákoníku ve znění účinném v době dání výpovědi (a v době do 30. 3. 2006 dále jen obč. zák. ), spočívající v tom, že žalovaní realizovali výměnu předmětného bytu bez souhlasu pronajímatele a jsou spoluvlastníky rodinného domu čp. 2548 v Č. B., tedy mají dva byty, přičemž nejde o případ, kdy by na nich nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden z nich. Naproti tomu výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nepovažoval za prokázaný. Povinnost vyklidit byt po zajištění přístřeší odůvodnil poukazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. s tím, že žalovaní mají možnost bydlet v domě v Č. B., a proto není důvod k poskytnutí jiné bytové náhrady.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne ze dne 11. 8. 2005, č. j. 15 Co 440/2005-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu a o stanovení výpovědní lhůty s tím, že se přivoluje k výpovědi ze dne 20. 9. 2000, ve výroku o povinnosti byt vyklidit jej změnil tak, že žalovaným uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přes námitky vznášené žalovanými setrval na svém názoru vyjádřeném v předchozím kasačním usnesení o splnění formálních hmotněprávních náležitostí výpovědi, zdůraznil, že i požadavek souhlasu městské rady s výpovědí ve smyslu judikatury dovolacího soudu byl zachován, neboť souhlas s ukončením nájmu předmětného bytu byl radou dán a důvody již nejsou nezbytnou náležitostí vytváření vůle obce. Odvolací soud odmítl též námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěry o naplněnosti výpovědních důvodů dle § 711 odst. 1 písm. d) a g) obč. zák., vyjádřil pochybnost o závěru, že nebyl prokázán výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., avšak konstatoval, že bližší zkoumání této otázky je nadbytečné, neboť nemůže mít vliv na výsledek řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že pokud žalovaní mají možnost bydlet a umístit své věci v rodinném domě, jehož jsou vlastníky, není třeba jejich vyklizovací povinnost vázat na zajištění přístřeší, čímž odůvodnil změnu výroku o vyklizení. Připustil, že zřejmým opomenutím při vyhlašování rozsudku vázal lhůtu k vyklizení na právní moc rozsudku a nikoli na uplynutí výpovědní lhůty, a uvedl, že tuto zřejmou nesprávnost nemohl napravit vydáním opravného usnesení, neboť je vázán rozsudkem v té podobě, jak jej vyhlásil.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z § 237 odst. 1 písm. a), b) i c) o.s.ř. a v němž uplatnili dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelé spatřovali vadu řízení v tom, že soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku podrobně zdůvodňoval formální náležitosti výpovědi, včetně předchozího projednání v orgánech obce, avšak ve svém druhém rozhodnutí již o těchto skutečnostech vůbec nehovoří, a proto je podle názoru dovolatelů jeho rozsudek nepřezkoumatelný, byť odkazuje na předchozí zrušující usnesení odvolacího soudu. Pokud jde o právní posouzení věci, dovolatelé poukázali na to, že usnesení městské rady se vztahovalo pouze k osobě první žalované a k výpovědnímu důvodu dle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., zatímco výpověď byla dána oběma žalovaným, a to ze tří výpovědních důvodů. Nesouhlasili s tím, že vytváření vůle uvnitř obce je pouze rozhodování o tom, zda a jaký úkon obec učiní, a vyjádřili přesvědčení, že se jedná již o konkrétní náležitosti právního úkonu, který je následně starostou projeven navenek (v tomto směru odkázali na názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 704/2003). Též poukázali na to, že (jak přiznal i odvolací soud) byla nesprávně stanovena lhůta k vyklizení. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Vyjádření k dovolání nebylo podáno.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, prvá dovolatelka má právnické vzdělání a druhý dovolatel je zastoupen advokátem, který dovolání též podepsal (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Za této situace jsou úvahy o přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bezpředmětné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Právě posledně uvedená vada řízení v dovolání namítána je. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí nejprve z hlediska tohoto dovolacího důvodu.

O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se zpravidla jedná v případě postupu soudu odporujícímu ustanovení občanského soudního řádu při zjišťování skutkového stavu věci nebo jiného závažného procesního pochybení soudu.

Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány, které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.

Z dikce uvedeného ustanovení především vyplývá, že je kladen důraz na stručnost odůvodnění rozhodnutí a že je výslovně označeno za nepřípustné reprodukovat obsah přednesů a provedených důkazů. Účelem uvedeného ustanovení je zprostředkovat jak účastníkům, tak i soudům vyšších instancí informace o tom, z jakých důvodů soud rozhodl tak, jak rozhodl. Pokud je tento účel naplněn, není rozhodnutí nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů) a řízení není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby striktně vzato požadavky citovaného ustanovení nebyly beze zbytku splněny. Opačný výklad by představoval přepjatý formalismus, který je dle judikatury Ústavního soudu v rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 40, vyslovil názor, že o nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy odpovídají-li v něm formulované skutkové a právní závěry skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, aniž soud prvního stupně v novém rozhodnutí příslušná skutková zjištění zopakoval nebo na ně alespoň odkázal.

Z pohledu citovaných závěrů neshledal dovolací soud, že by řízení před soudem prvního a druhého stupně bylo postiženo vadou, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně (a souhlasí v tomto směru se shodným závěrem soudu odvolacího, který se s obdobnou námitkou žalovaných v odůvodnění svého rozsudku vypořádal). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřetelně patrné, k jakým závěrům dospěl, byť pokud jde o otázku hmotněprávních náležitostí výpovědi (včetně souhlasu městské rady), tak učinil formou odkazu na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu (a zprostředkovaně tudíž též na své vlastní skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel a pouze je odlišně posoudil po právní stránce).



Vzhledem k tomu, že jiné obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud (v rozsahu vymezeném dovolacími námitkami) uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od právního názoru vysloveného např. v rozhodnutích ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, nebo ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 704/2003, v nichž uvedl, že otázku, jakým způsobem obec (město) činí právní úkony, je třeba (vzhledem k době, kdy byl právní úkon učiněn, tj. v projednávané věci kdy byla výpověď z nájmu dána) posoudit podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění tehdy účinném, že je třeba rozlišovat na jedné straně vytváření vůle uvnitř právnické osoby - obce (tj. rozhodování o tom, zda a jaký právní úkon obec učiní) a na druhé straně právním úkonem jako projevem takto již vytvořené vůle navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti. Rozhodnutí obce (města) ukončit nájem bytu spadá do samostatné působnosti obce, nepatří mezi otázky, o nichž je příslušné rozhodovat obecní zastupitelstvo a náleží tedy ve smyslu tzv. zbytkové klauzule uvedené v § 45 písm. p) zákona o obcích do kompetence obecní rady. Oprávnění vystupovat jménem obce navenek pak přísluší podle § 52 odst. 2 a 5 zákona o obcích starostovi. Přijetí usnesení obecní (městské) rady o ukončení nájmu tedy představuje vytvoření vůle obce, která nemá právní účinky na vztahy obce k třetím osobám, dokud není relevantním způsobem projevena, je však nezbytnou podmínkou platnosti takového projevu vůle (právního úkonu).

Dovolací soud však současně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě není pochyb o tom, že usnesením městské rady ze dne 23. 8. 2000 č. 479/2000 byla vytvořena vůle ukončit nájemní poměr k předmětnému bytu a že je tak splněn hmotněprávní předpoklad platnosti výpovědi z nájmu bytu dané žalovaným. Žalovanými namítaná okolnost, že usnesení městské rady se vztahovalo pouze k osobě první žalované a k výpovědnímu důvodu dle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., není způsobilá uvedený závěr vyvrátit. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu vysloveným v odůvodnění usnesení ze dne 31. 5. 2004 a v odůvodnění napadeného rozsudku, že uvedení jména první žalované v závorce je pouze součástí specifikace bytu v rozhodnutí městské rady, takže z neuvedení jména druhého žalovaného nelze vyvozovat jakékoliv právní důsledky, a že uvedení ustanovení právního předpisu upravujícího výpovědní důvod v usnesení městské rady není nezbytnou náležitostí vytváření projevu vůle žalobce (příslušný orgán obce neschvaluje v usnesení konkrétní znění např. nájemní smlouvy nebo jiného právního úkonu) a odlišný názor nelze dovodit ani z rozhodnutí, na něž žalovaní odkazují, ani z další rozhodovací praxe soudů. K tomu lze dodat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že při výkladu právních úkonů v případě pochybností (v souladu s obecnou tezí, že právní úkony jsou činěny se záměrem, aby působily zamýšlené právní následky) je třeba dát přednost závěru o jejich platnosti a je třeba se vyhnout výkladu, který by vedl k absurdním důsledkům (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Za absurdní důsledek by pak při výkladu zastávaném žalovanými bylo možno považovat situaci, kdy jen proto, že v usnesení městské rady byla výslovně jmenována pouze první žalovaná, ač je nepochybné, že úmyslem obce bylo ukončit nájemní poměr k předmětnému bytu výpovědí a že společnými nájemci předmětného bytu jsou oba žalovaní, mohla být výpověď dána pouze prvé žalované, když k takové výpovědi by soud (právě jen proto, že nebyla dána i druhému žalovanému) přivolit nemohl. Stejně tak absurdní by byl stav, kdy by výpověď byla shledána bezvadnou, pokud by v usnesení městské rady výpovědní důvod nebyl specifikován, zatímco v případě, že byl uveden (jako v dané věci) neúplně, byla by možnost uplatnění výpovědi přinejmenším výrazně omezena, případně by v konečném důsledku takové omezení vedlo k neúspěchu v soudním řízení. Ani praxe obecných soudů formální požadavky na obsahové náležitosti výpovědi z nájmu bytu nikterak nepřepíná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod poř. č. 35, nebo rozsudek ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98). Tím spíše nelze tyto požadavky přepínat ve vztahu k jednání, které formálnímu projevu vůle teprve předchází a na něž zákon výslovně žádné formální požadavky neklade.

Se zřetelem k uvedenému je rozhodnutí odvolacího soudu v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé. Za lhůtu k plnění - lhůtu k vyklizení bytu - je tedy třeba považovat se zřetelem k odlišné hmotněprávní úpravě pouze časový úsek (např.15 dnů od zajištění bytové náhrady), po jehož uplynutí je odpůrce povinen byt vyklidit ve smyslu ustanovení § 160 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Pokud je tedy dovoláním ve vztahu k výroku o vyklizení vytýkáno (pouze) pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že počátek lhůty k plnění byl vázán na právní moc rozsudku a nikoli na uplynutí výpovědní lhůty, směřuje dovolání pouze proti výroku o lhůtě k plnění. Přípustnost dovolání proti takovému výroku, stejně jako proti výrokům o nákladech řízení, nevyplývá ze žádného ustanovení občanského soudního řádu. Proti dalším výrokům rozsudku odvolacího soudu žádné námitky vzneseny nebyly. Proto bylo dovolání ve zbývajícím rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. října 2006

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu