26 Cdo 3061/2005
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




26 Cdo 3061/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně H. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátem, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, o vzájemném návrhu na určení vlastníka bytu a určení neexistence vlastnictví žalobkyně k bytu a o návrhu žalovaného na připuštění dalšího účastníka řízení P. s. n., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 501/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.8.2005, č.j. 21 Co 358/2005-96, takto:

I. Dovolání žalovaného proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.8.2005, č.j. 21 Co 358/2005-96, jímž rozhodl o nákladech řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.8.2005, č.j. 21 Co 358/2005-96, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4.5.2005, č.j. 15 C 501/2003-86, jímž tento soud připustil, aby do řízení o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastníka předmětného bytu a určení neexistence vlastnictví žalobkyně k tomuto bytu, jako druhá žalovaná vedle H. Š. přistoupila P. s. n., spol. s r.o., tak, že vstup uvedené společnosti do řízení (P. s. n., spol. s r.o.) jako druhé žalované nepřipustil a zároveň rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit P. s. n., spol. s r.o. na nákladech řízení částku 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám právního zástupce.

V odůvodnění usnesení odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že odvolatel, P. s. n., s.r.o., (dále též další účastník ), byl oprávněn k podání odvolání do usnesení soudu prvního stupně, toto rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že je důvodné. Dle odvolacího soudu ust. § 97 o.s.ř. mj. z důvodu procesní ekonomie, umožňuje, aby nároky žalobce a žalovaného byly na základě vzájemného návrhu projednány v jediném řízení. Vzájemný návrh musí mít stejné náležitosti jako každý jiný návrh (žaloba) a pokud postrádá nezbytné náležitosti, postupuje soud podle ust. § 43 o.s.ř. Odvolací soud byl toho názoru, že nelze připustit, aby žalovaný v původním řízení, který má v řízení o vzájemném návrhu postavení žalobce, mohl učinit návrh dle ust. § 92 o.s.ř., protože takovýto vstup dalšího účastníka do řízení by byl v rozporu s ust. § 97 odst. 1 o.s.ř., které umožňuje uplatnění nároků žalovaného v řízení zahájeném na základě žaloby žalobce, proti žalobci. Takovýto postup neumožňuje podle odvolacího soudu ani ust. § 97 odst. 3 o.s.ř.

Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, jak bylo uvedeno výše.

Dovoláním ze dne 19.10.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 20.10.2005, napadl žalovaný výše uvedené usnesení odvolacího soudu s tím, že přípustností dovolání se výslovně nezabýval a jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci v obou výrocích.

V odůvodnění dovolání žalovaný nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dále zejména uvedl, že navrhl přistoupení dalšího účastníka v souladu se soudní judikaturou, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2001, sp.zn. 28 Cdo 1999/2001. Přistoupení dalšího účastníka do řízení je podstatné pro rozhodnutí ve věci samé a pro případný pozdější záznam vlastnického práva vlastníka bytu do katastru nemovitostí, protože soudní rozhodnutí je závazné jen pro účastníky předmětného řízení, je proto třeba aby všechny subjekty hmotněprávního vztahu byly účastníky příslušného soudního řízení. Dovolatel je toho názoru, že soud prvního stupně rozhodl správně, když na jeho návrh připustil, aby do řízení o vzájemném návrhu (na určení vlastníka bytu) přistoupil na jeho straně další účastník. V ust. § 97 odst. 1 o.s.ř. se hovoří o uplatnění práva žalovaného proti žalobci a odst. 3 odkazuje na přiměřené použití ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět. Podle dovolatele není toto ustanovení komplexní a neznemožňuje použití dalších ustanovení občanského soudního řádu. Pokud soud nevyloučí vzájemný návrh k samostatnému projednání, je nutné řízení o vzájemném návrhu považovat za řízení zcela rovnocenné řízení původnímu. Na rovnosti účastníků pak dle dovolatele nemůže nic změnit ani restriktivní výčet odkazů uvedený v ust. § 97 o.s.ř. Toto ustanovení řeší jen některá specifika týkající se podání vzájemného návrhu, nikoli však již řízení, které tento návrh vyvolává. Ponechává stranou např. odkaz na přiměřené použití ustanovení o rozhodnutí, dokazování, apod., ačkoli neexistuje rozumný důvod pro vyloučení použití těchto ustanovení. Dovolatel je toho názoru, že takový výklad by vylučoval použití všech ostatních ustanovení občanského soudního řádu s výjimkou těch, která jsou uvedena v § 97 odst. 3 o.s.ř. a zcela by vyloučil smysl podávání vzájemných návrhů a zároveň i zásadu rovnosti účastníků řízení. Dovolatel dále uvedl, že je nutno připustit, že ani § 97 odst. 1 o.s.ř. nepředstavuje zákaz pro žalovaného domáhat se vzájemným návrhem svých práv nejen proti žalobci, ale i proti všem dalším subjektům, které byly subjektem hmotněprávního vztahu, jinak by rozsudek neměl smysl, neboť by nebyl závazný pro ostatní subjekty původního hmotněprávního vztahu. Dle dovolatele byla zásada hospodárnosti pro soud prvního stupně přednější než restriktivní výklad zákona, který by žalovaného zkrátil na jeho právech a který by znamenal průtahy v řízení a zvýšené náklady. Samostatné řízení by mělo naprosto stejný předmět a zjevně i průběh jako jednání o vzájemném návrhu, do kterého vstoupil další účastník. Žalovanému nelze upřít jeho právo podat žalobu proti tomu, o kom se domnívá, že porušil zákon, a to bez ohledu na to, zda tak jedná v rámci již zahájeného řízení či zda musí zahájit řízení nové a čekat na další nezbytné procesní úkony soudu.

Dovolatel se dále domnívá, že soud prvního stupně ve svém usnesení uvedl nesprávné poučení, když připustil odvolání proti svému usnesení o připuštění dalšího účastníka do řízení o vzájemném návrhu. P. s. n., spol. s r.o., má totiž v řízení o vzájemném návrhu postavení žalovaného. Podle ust. § 92 je třeba souhlasu se vstupem do řízení pouze u žalobce. V daném případě však došlo ke vstupu do řízení o vzájemném návrhu, a tedy ačkoli terminologicky na stranu žalobce, fakticky na stranu žalovanou. Dovolatel je proto přesvědčen, že pokud souhlasu přistoupivšího účastníka nebylo třeba, neměl druhý žalovaný ani právo podávat proti takovému rozhodnutí odvolání. I kdyby poučení bylo správné, P. s. n., spol. s r.o., nebyla v době vydání usnesení o jejím vstupu do řízení účastníkem řízení, tím by se dle dovolatele stala až po právní moci předmětného usnesení. Dovolatel je navíc přesvědčen, že se jedná o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, a proto je proti němu odvolání vyloučeno. Na závěr dovolání pak žalovaný uvedl, že nemělo být odvolacím soudem rozhodováno o nákladech řízení podle ust. § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., jelikož se v dané věci rozhodovalo nikoli ve věci samé, ale o procesní otázce, a mělo proto být postupováno podle § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně se, jak to vyplývá z obsahu spisu, k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností dovolání žalovaného proti výroku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nepřipustil vstup P. s. n., spol. s r. o., do řízení o vzájemném návrhu.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v této části odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolací soud shledal dovolání proti dále uvedenému výroku přípustným podle ust. § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť usnesením odvolacího soudu bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka do řízení dle ust. § 92 odst. 1 o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a odst. 3 první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.

Dovolatel nejprve namítá, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje dovolatel především v nesprávném poučení soudu prvního stupně, když připustil odvolání proti usnesení o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení o vzájemném návrhu, neboť toto považuje za rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, proti kterému není odvolání přípustné. Navíc dle dovolatele P. s. n., spol. s r.o., nebyla v době vydání usnesení o jejím vstupu do řízení účastníkem řízení a nemohla mít právo odvolání, když ani proti podání žaloby (namísto vzájemného návrhu) by neměla právo podat odvolání.

Dovolací soud z obsahu spisu zjistil, že odvolací soud se oprávněností podání odvolání zabýval a správně dovodil, že proti usnesení soudu prvního stupně, v němž bylo rozhodováno o přistoupení dalšího účastníka řízení (ve vzájemném návrhu na straně žalobce) je odvolání přípustné, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Účastník, o jehož přístupu do řízení na stranu žalovanou rozhodl soud podle § 92 odst. 1 věty první o.s.ř., je oprávněn podat odvolání proti usnesení, jímž soud jeho přístup do řízení připustil (srov. usnesení NS ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 511/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2000, pod č. 114).

V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), konkrétně nesprávnou aplikaci ust. § 92 odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s ust. § 97 o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ust. § 92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlas toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.

Podle § 97 odst. 1 o.s.ř. může žalovaný za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem.

Podle ust. § 97 odst. 3 o.s.ř. se na vzájemný návrh použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět.

Vzájemný návrh je tedy takovým návrhem (žalobou), kterým v řízení zahájeném žalobcem v jiné věci uplatňuje žalovaný svůj nárok vůči žalobci a žádá, aby o jeho nároku bylo rozhodnuto ve stejném řízení jako o žalobě podané žalobcem. Vzájemný návrh, jak to vyplývá z povahy věci, přichází v úvahu jen ve sporném řízení.

V posuzovaném případě ze vzájemného návrhu vyplývá, že žalovaný se jím domáhá určení, že žalobkyni nesvědčí vlastnické právo k předmětnému bytu (tím by nebyla věcně legitimována k podání žaloby na přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu) a dále požaduje, aby bylo určeno, že výlučným vlastníkem bytu je P. s. n., spol. s r. o., a proto zároveň navrhuje, aby byl tento subjekt připuštěn do řízení o vzájemném návrhu na stranu žalovanou .

Pokud dovolatel ve vzájemném návrhu požadoval, aby bylo dále určeno, že vlastníkem předmětného bytu je P. s. n., spol. s r. o., a zároveň navrhl, aby tento subjekt přistoupil do řízení o vzájemném návrhu na jeho straně je zřejmé, že tímto vzájemným návrhem žalovaný vůči žalobci neuplatňuje svoje právo, ale tímto způsobem buduje svoji obranu (§ 97 odst. 1 o. s. ř.), prostřednictvím třetí osoby, o níž se domnívá, že je vlastnicí bytu a kterou nutí proti její vůli aby byla účastnicí řízení.

K návrhu žalovaného, aby P. s. n., spol. s r. o., přistoupila do řízení na jeho straně, je třeba uvést, že tím by v řízení o vzájemném návrhu byla fakticky v pozici žalobkyně a takovému návrhu může soud vyhovět jen tehdy, jestliže s tím tato osoba souhlasí, což v tomto případě nebylo splněno (viz též podobně R 54/2002 podle něhož jde-li o vzájemný návrh je podání k návrhu dle § 107a o. s. ř. legitimován jen žalovaný).

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl a pokud směřovalo proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání odmítl.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, 1. věty, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobkyni podle spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu