26 Cdo 3061/2000
Datum rozhodnutí: 28.08.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 3061/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. M. proti žalovanému Z. M., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 92/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2000, č.j. 6 Co 1897/2000 60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, č. j. 2 C 92/2000 40, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 6 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím ve 2. podlaží domu č.p. 209 v ulici S. ve S. (dále též předmětný byt nebo byt ), rozhodl, že byt bude jako výlučný člen družstva nadále užívat žalovaný, a zavázal žalobkyni byt vyklidit do patnácti dnů ode dne zajištění náhradního bytu. Současně žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 1. 1999, že příčiny rozvratu byly shledány u obou účastníků, že i po rozvodu v předmětném bytě bydlí oba účastníci a dospělý syn žalobkyně L. P., že žalobkyně trpí těžkou anxiozně depresivní duševní poruchou a potřebuje soustavnou léčbu a klidné prostředí, že soužití účastníků je konfliktní, že se nedohodli na zrušení společného nájmu k tomuto družstevnímu bytu, který nabyli za trvání manželství, a že žalobkyně nemá prostředky na získání jiného bytu a do budoucna předpokládá, že nadále bude byt užívat společně se žalovaným, okresní soud dovodil, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 705 obč. zák. Vzhledem k tomu, že z manželství nepocházejí nezletilé děti a pronajímatel Stavební bytové družstvo ve S. (dále jen družstvo ) ponechal určení výlučného nájemce na rozhodnutí soudu, vzal soud prvního stupně při rozhodování v úvahu další hlediska; ve prospěch žalovaného svědčily jeho zásluhy o získání bytu, ve prospěch žalobkyně pak zjištění, že zejména ona zajišťovala péči o byt a jeho údržbu. Finanční situaci žalobkyně ani její zdravotní stav nepovažoval okresní soud za důvod, který by měl vést k tomu, aby nájemkyní bytu byla určena ona. S ohledem na ekonomické možnosti žalobkyně, která pobírá invalidní důchod 6.143,- Kč, dospěl k závěru, že žalovaný, který dosahuje výdělku asi 13.000,- Kč, má lepší možnost zajistit pro žalobkyni náhradní byt, a proto ho určil výlučným nájemcem předmětného bytu. Zdůraznil, že postavení žalobkyně je chráněno právem bydlení v předmětném bytě do doby, kdy jí bude zajištěn náhradní byt a v této souvislosti nepovažoval za rozhodující skutečnost, že byt užívá i syn žalobkyně, který se nepochybně nastěhoval se souhlasem žalovaného; dovodil totiž, že v případě neshody o jeho dalším bydlení přichází v úvahu rozhodnutí soudu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích poté, kdy doplnil důkazní řízení, rozsudkem ze dne 31. 8. 2000, č. j. 6 Co 1897/2000 60, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání. Odvolací soud zjistil z vyjádření družstva, učiněného na žádost žalobkyně po rozhodnutí soudu prvního stupně, že družstvo se přiklání k tomu, aby nájemcem bytu byl ten, kdo včas a řádně hradí platby za užívání bytu a dodržuje stanovy družstva . Citované vyjádření současně obsahovalo informaci, že žalobkyně a její syn platili pravidelně každý měsíc dvě třetiny nájmu za byt a služby spojené s užíváním bytu , zatímco žalovaný neplatí včas a dluží nájemné za květen 1999. I když odvolací soud uvedl, že hodnocení některých důkazů soudem prvního stupně není zcela v pořádku (např. odůvodnění zásluhovosti žalovaného na získání předmětného bytu), dovodil, že okresní soud vzal při rozhodnutí o určení žalovaného nájemcem bytu a výlučným členem družstva v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a vyvodil z nich správné závěry. Zajištění bytové náhrady pokračoval odvolací soud je jedním z řady hledisek ke kterým se přihlíží při rozhodování o tom, kdo zůstane nájemcem bytu a v daném případě je to žalovaný, kdo je schopen dříve zajistit žalobkyni náhradní byt. Ani nové stanovisko pronajímatele vyjádření, které vyznělo ve prospěch žalobkyně nemůže odůvodnit změnu rozhodnutí o tom, kdo má nadále zůstat nájemcem a členem družstva, neboť účastníci jsou zatím společnými nájemci bytu a existuje-li nedoplatek nájemného či poplatků za užívání bytu, jsou neplatiči oba účastníci, a nikoli pouze žalovaný. Krajský soud tak shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, když zdůraznil, že při svém rozhodování vzal v úvahu i další hlediska rozhodná pro závěr soudu o tom, kdo má nadále zůstat členem družstva a nájemcem bytu, jako např. majetkové poměry, podíl na rozvratu manželství, pracovní zařazení, možnosti zajištění bytové náhrady atd.). Výrok, jímž nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání, odůvodnil krajský soud tím, že se neodchýlil od konstantní judikatury, která vedle zákonných hledisek pro určení výlučného nájemce bytu připouští i hlediska další, jejichž posouzení je přitom závislé na okolnostech každého konkrétního případu, takže nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž vyjádřila názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významné nejen pro projednávanou věc, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Pro soudy obou stupňů byla při rozhodnutí o určení dalšího nájemce bytu významná a určující skutečnost, že žalovaný s ohledem na své ekonomické postavení má větší možnost zajistit pro žalobkyni náhradní byt . Dovolatelka zpochybnila, zda je tato okolnost ( právní východisko ) natolik významná a rozhodující, že převažuje nad všemi ostatními okolnostmi, které se v jiných případech berou v úvahu. Namítla, že zatímco ostatní okolnosti jsou zjistitelné a dokazatelné, neboť jde o okolnosti vážící se k době minulé či současné, pak větší možnost zajistit náhradní byt byla vzata za rozhodující, aniž bylo zjištěno a doloženo , zda je žalovaný vůbec ochoten na zajištění náhradního bytu pro žalobkyni vynaložit finanční prostředky. Povinnost zajistit náhradní byt je navíc povinností nevynutitelnou a nevymahatelnou a soudy obou stupňů jakoby váží své rozhodnutí o dalším výlučném nájemci bytu na podmínku, o níž je naprosto nejisto, zda nastane . Dovolatelka vyjádřila mínění, že z provedených důkazů lze spíš usuzovat na to, že žalovaný, pokud by vůbec kdy měl finanční prostředky, nebude je jistě vynakládat na zajištění náhradního bytu pro žalobkyni a nechá ji ve značné nejistotě právní i morální v předmětném družstevním bytě prostě dožít . Uvedla dále, že proti hledisku zajištění náhradního bytu v tomto či v jiných obdobných případech nemá až tak velké výhrady , má-li však být tato okolnost určující, měla by být i reálná či dokonce právně vymahatelná . Užití uvedeného hlediska v souzené věci však považuje za nespravedlivé, diskriminující, neřešící problematické soužití . Dovolatelka vytkla soudům obou stupňů nejen nesprávné právní posouzení věci, ale i nedostatky ve skutkových zjištěních o výši nákladů, které musejí být vynaloženy na zajištění náhradního bytu, není-li reálné zajištění nájmu bytu obecního. Další varianty jsou totiž spojeny s takovými finančními náklady, že bez ohledu na rozdíl příjmů je možnost obou účastníků vynaložit je na opatření bytové náhrady stejná (mizivá). Opírajíc se o tyto argumenty navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaný v dovolacím vyjádření navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto jako nepřípustné, neboť nejde o věc zásadního právního významu; zároveň vyjádřil souhlas se závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a zdůraznil, že odvolací soud hledisko schopnosti žalovaného zajistit náhradní byt nijak nepřecenil, neboť v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vzal v úvahu i další hlediska pro určení nájemce bytu.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Vady řízení uvedené formou taxativního výčtu v § 237 odst. 1 o. s. ř., které pro svou závažnost působí zmatečnost, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolatelka neuplatňuje a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 4. 2000, č. j. 2 C 92/2000 40, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2000, č. j. 6 Co 1897/2000 60, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil naopak procesnímu návrhu na připuštění dovolání, který vznesla žalobkyně, nevyhověl.

Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Základní předpoklad pro posouzení přípustnosti dovolání podle tohoto procesního ustanovení (návrh účastníka, aby soud dovolání připustil), naplněn byl, neboť žalobkyně uvedený návrh v odvolacím řízení učinila u jednání odvolacího soudu dne 31. 8. 2000, když zásadní právní význam přikládala otázce, zda lze brát v úvahu jako jedno z rozhodujících hledisek pro určení výlučného nájemce tu skutečnost, že jeden z bývalých společných nájemců je schopen lépe zajistit bytovou náhradu pro druhého z nich.

V případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno pro konkrétní právní otázku, a odvolací soud jeho návrhu nevyhověl, aniž ovšem formulaci této otázky zahrnul do výroku svého rozhodnutí, je třeba mít za to, že se tento výrok týká všech právních otázek, na jejichž řešení rozhodnutí ve věci spočívá. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených, k nimž za podmínek zákonem stanovených přihlíží z úřední povinnosti je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny; proto se mohou právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, napadl-li dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem (zpochybnil-li dovoláním řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal).

K tomu, aby konkrétní dovolání mohlo být shledáno přípustným podle § 239 odst. 2 o. s. ř., je také zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu a dovoláním skutečně zpochybněné je rozsudkem ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. zásadně významným po právní stránce; neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není a musí být odmítnuto bez věcného projednání (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Pro závěr o existenci zásadního významu po právní stránce podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je nezbytné, aby posouzení určité právní otázky mělo obecnější přesah: musí jít o řešení otázky, jež je významná pro posouzení jiných (obdobných) právních poměrů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, jde-li o právní otázku doposud judikaturou vyšších soudů neřešenou nebo otázku, jejíž řešení není jednotné nebo tehdy, posoudil-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů.

V dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., nemůže být uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat že skutková zjištění soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zpochybnila-li tedy dovolatelka s poukazem na nákladnost zajištění náhradního bytu z jiných zdrojů než z bytového fondu obce správnost skutkových zjištění o skutečných možnostech žalovaného takový byt obstarat, uplatnila tím právě dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. tedy důvod, který v řízení o dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. použitelný není.

Nesprávným právním posouzením věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Předmětem dovolacího přezkumu má být otázka správnosti právních závěrů odvolacího soudu, kterou dovolatelka považuje za stěžejní pro jeho rozhodnutí, totiž otázka, zda větší možnost zajistit náhradní byt je okolností natolik významnou a rozhodující, že převažuje nad všemi ostatními okolnostmi, které se v jiných případech berou v úvahu. Jde tedy o to, zda zdůraznění právě tohoto hlediska při rozhodování o dalším nájemci bytu ve smyslu ustanovení § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. je právní otázkou zásadního významu.

Podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.

Vedle hledisek v zákoně výslovně uvedených přihlížejí soudy ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí podle okolností konkrétního případu jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků (se zřetelem k možnosti nového uspořádání nájemních poměrů), k jejich zdravotnímu stavu, ke společenskému významu a náročnosti jejich práce, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání předmětu nájmu, k jeho účelnému využití, jakož i k tomu, kdo v bytě fakticky bydlí, a zda u osob, které v nájemním poměru setrvají, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému užívání. Tato další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) mohou převážit nad hledisky zákonnými.

Soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák.) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vymezí-li soud při rozhodování o dalším nájmu bytu v konkrétní věci z tohoto předem neomezeného okruhu okolností ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým z nich dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že soud do svých úvah některé z hledisek pro věc významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci. V dovolacím řízení je taková námitka uplatnitelná prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27). K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 36, jakož i v usnesení ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000.

Ve vztahu k souzené věci je dovolací soud názoru, že hodnotil-li odvolací soud v návaznosti na právní závěry soudu prvního stupně, které označil za správné, možnost opatření náhradního bytu tedy okolnost podřaditelnou hledisku sociálních a majetkových poměrů účastníků se zřetelem k možnosti nového uspořádání jejich nájemních poměrů a k ní jako k jednomu z hledisek významných pro rozhodnutí podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. přihlédl (byť dospěl k jiným závěrům než žalobkyně), a současně (jak je z odůvodnění jeho rozsudku patrno) vzal v úvahu podle okolností konkrétní věci i hlediska další, pak právní posouzení této otázky (významu uvedeného hlediska) není v rozporu s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci, již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu proto rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1735/99, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 6).

Není-li otázka, pro kterou žalobkyně navrhla přípustnost dovolání a jejíž právní posouzení také v dovolání zpochybnila, otázkou zásadního právního významu, nejsou naplněny předpoklady pro závěr, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Dovolání, které není přípustné, proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Dovolatelka sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovaný by měl ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, dovolací soud nicméně shledal v poměrech žalobkyně (zdravotních, příjmových a majetkových) důvody hodné zvláštního zřetele (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 150 o. s ř.), pro které náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu