26 Cdo 3044/2006
Datum rozhodnutí: 08.11.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3044/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou proti žalovaným 1) T. V., 2) E. V., 3) L. V. a 4) E. V., zastoupeným advokátem , o stanovení povinnosti, vedené Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 32/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2006, č. j. 18 Co 33/2006-76, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.428,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 21 C 32/2005-50, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu žalobkyně o velikosti dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 2. patře domu (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2006, č. j. 18 Co 33/2006-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaní jsou vlastníky předmětného domu, v němž se nachází předmětný byt, který užívá žalobkyně na základě schválené dohody o výměně bytu a následné dohody


o odevzdání a převzetí bytu, a že po úmrtí manžela bydlí žalobkyně v předmětném bytě sama. Dále zjistily, že v důsledku havárie, která se projevila mokrými skvrnami na stěně, odpojili žalovaní dne 28. ledna 2004 žalobkyni dodávku vody do bytu, že odpojení dodávky vody se řešilo i na městské části Praha 6, že žalovaní byli výzvou orgánu státního stavebního dohledu ze dne 18. března 2004 vyzváni k zajištění odborné firmy a k odstranění závady na připojovacím potrubí rozvodu studené vody vedoucího do koupelny předmětného bytu, že přes uvedenou výzvu odmítli obnovit dodávku vody do předmětného bytu a že žalobkyně si na své náklady nechala namontovat nový rozvod vody po stěně, avšak ten dosud nebyl odzkoušen. Vzaly také za prokázáno, že dopisem ze dne 8. června 2004 žalovaní odstoupili od nájemní smlouvy s odůvodněním, že svévolným používáním pojistek o vyšší jmenovité hodnotě než původně osazených 6 A žalobkyně ohrožuje předmětný dům požárem, v důsledku čehož hrozí pronajímatelům značná škoda (dále jen odstoupení ze dne 8. června 2004 ). Následně zjistily, že elektroinstalace v předmětném bytě není vyhovující ani pro užívání běžných elektrospotřebičů, mezi něž náleží i automatická pračka, a že do zrušení bytových kategorií byl předmětný byt veden jako byt první kategorie. Zjistily rovněž, že ani v následující době nedošlo k obnovení dodávky vody do předmětného bytu a že podle zápisu z místního šetření ze dne 12. října 2004 je přívod vody uzavřen z bytu


p. Večerky, že ve věci sp. zn. 7 C 241/2004 Obvodního soudu pro Prahu 6 podali žalovaní proti žalobkyni žalobu na vyklizení bytu a že žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. června 2005, sp. zn. 7 C 241/2004. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že po úmrtí manžela se žalobkyně stala jedinou uživatelkou předmětného bytu a že její užívací právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992 dále jen obč. zák. ) na právo nájmu bytu. Dovodily rovněž, že odstoupení od smlouvy podle § 679 odst. 3 věty první obč. zák. sice připadá v úvahu i u nájmu bytu, avšak že odstoupení ze dne 8. června 2004 je neplatné, neboť jsou to žalovaní, kteří neodstraněním závad na elektroinstalaci neplní povinnosti podle § 687 odst. 1 obč. zák. a podle § 86 odst. 1 tehdy platného stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a dopouštějí se tak oni


(a nikoli žalobkyně) jednání, které by mohlo mít za následek vznik škody (ve smyslu


§ 679 odst. 3 věty první obč. zák.) . Na základě těchto (předběžných) právních závěrů pak dovodily, že žalobkyně byla nájemkyní předmětného bytu i v době podání žaloby v této věci a byla tudíž také aktivně věcně legitimována. Poté uzavřely, že je (podle


§ 687 odst. 1 obč. zák.) povinností žalovaných jako pronajímatelů bytu umožnit žalobkyni (nájemkyni) odběr vody v bytě jako plnění spojeného s užíváním bytu; proto žalobě vyhověly (odvolací soud v tomto ohledu poukázal na právní závěry, které Nejvyšší soud České republiky přijal v rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 2008/2003).


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uvedli v něm, že při kontrole elektroinstalace v domě bylo zjištěno, že žalobkyně má před elektroměrem pojistnou vložku 20 A, ačkoliv hlavní vypínač před elektroměrem je určen pro zatížení maximálně 6 A a instalace v bytě není dimenzována tak, aby mohla být jištěna pojistkou 20 A; v důsledku toho hrozí nebezpečí škod na elektroinstalaci a také možnost požáru. Zde namítli, že ačkoli k možnosti vzniku značné škody navrhli ustanovení znalce z oboru elektro, nebyl tento jejich návrh soudem akceptován. Namítli, že žalobkyně vybudovala vodovodní instalaci sama v roce 1968, v roce 1978 ji upravila vložením kohoutu pro automatickou pračku bez svolení tehdejšího obvodního podniku bytového hospodářství a že si pořídila do bytu automatickou pračku bez povolení vlastníka domu. Dále uvedli, že právě z těchto důvodů odstoupili od nájemní smlouvy podle § 679 odst. 3 obč. zák., neboť žalobkyně změny na stavu bytu uskutečňovala v rozporu s ustanovením § 667 odst. 1 obč. zák. bez jejich souhlasu. V této souvislosti namítli, že nájemce nemá právo určovat stav bytu, ať je se stavem bytu spokojen či nikoliv. Má ještě právo, aby pronajímatel zajistil případně nutné opatření, nemůže však sám byt měnit . V dovolání rovněž uvedli, že nejprve oni podali žalobu na vyklizení bytu vedenou pod sp. zn. 7 C 241/2004 Obvodního soudu pro Prahu 6, že v posuzovaném případě podala žalobkyně žalobu až dne 27. ledna 2005, že v podstatě v obou případech se žaloby týkají toho, zda žalobkyně je povinna předmětný byt vyklidit či nikoliv , a že brání-li zahájení řízení tomu, aby v téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ), měly by být zrušeny rozsudky soudů obou stupňů. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.


Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolání neobsahuje žádný dovolací důvod a již proto by mělo být odmítnuto. Uvedla rovněž, že žalovaní ve svém dovolání zejména napadají volné hodnocení důkazů v řízení před soudy obou stupňů, zpochybňují pochopení tohoto problému soudem a provedené důkazy vykládají v souladu se svým záměrem vyklidit byt žalobkyní . Jinak se ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě soudy učinily. Navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko


z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


Dovolací soud se ztotožňuje s názorem žalobkyně (obsaženým ve vyjádření k dovolání), že s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelé nejprve zpochybnili správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sami nabídli, správnost právních závěrů, že je neplatné odstoupení ze dne 8. června 2004 (odstoupení od smlouvy podle § 679 odst. 3 věty první obč. zák.) a že žalobkyně byla i v době podání žaloby nájemkyní předmětného bytu. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně


v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ve vztahu k odstoupení ze dne 8. června 2004. Navíc dovolatelé namítli, že neprovedl-li soud důkaz navrženým znaleckým posudkem z oboru elektro, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu


v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), stejně jako vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítli, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


Pokud soudy obou stupňů věc projednaly a rozhodly o ní, lze předpokládat, že vycházely z názoru (byť nikoli výslovného), že zde nebyla dána překážka věci zahájené ve vztahu k věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 241/2004.


V odborné literatuře a ani v soudní praxi není pochyb o tom, že překážka věci zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci zahájené (§ 83 odst. 1 o.s.ř.) tudíž brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). O překážku věci zahájené podle § 83 odst. 1 o.s.ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení


a týchž osob. Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní


a v druhém řízení jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tj. ze stejného skutku (srov. Občanský soudní řád, Komentář I. díl, 7. vydání, vydaný nakladatelstvím C.H.BECK, strana 372).


Je-li v posuzovaném případě předmětem řízení zdržení se bránění dodávky studené vody do předmětného bytu, zatímco ve věci sp. zn. 7 C 241/2004 Obvodního soudu pro Prahu 6 šlo o vyklizení předmětného bytu, odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se od shora uvedených názorů neodchýlil, pokud věc projednal (nedovodil, že je zde dána překážka věci zahájené podle § 83 odst. 1 o.s.ř.).


Pro úplnost lze dodat, že soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že důvody pro odstoupení pronajímatele v § 679 odst. 3 větě první obč. zák. jsou aplikovatelné i na nájem bytu; jde o podstatně vyšší intenzitu, než jsou výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák. (srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, vydaný nakladatelstvím C.H.BECK, strana 1013). Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci možnost odběru pitné vody v bytě; okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody, nejsou v tomto směru významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uveřejněný pod C 2369 v sešitě 28 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud/, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, a z 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005).


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.125,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8 písm. a/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), a z částky 228,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 8. listopadu 2007


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu