26 Cdo 3031/2007
Datum rozhodnutí: 21.07.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3031/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce B. P., proti žalované R. P., zastoupené (dříve N.), advokátkou, o uložení povinnosti umožnit vstup a užívání bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 917/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 8. ledna 2007, č. j. 30 Co 447/2005-317, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V pořadí první a druhý rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (soudu prvního stupně), tj. rozsudky ze dne 20. října 1999, č. j. 7 C 917/98-18, a ze dne 28. června 2000, č. j. 7 C 917/98-41, jimiž soud prvního stupně určil, že dohoda o skončení společného nájmu bytu uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 11. ledna 1998 je neplatná, byly k odvolání žalované zrušeny usneseními Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci jako soudu odvolacího ze dne 7. března 2000, č. j. 30 Co 102/2000-26, a ze dne 4. května 2001, č. j. 30 Co 40/2001-78; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Podáním ze dne 24. září 2001 žalobce změnil žalobu tak, že se nadále po žalované domáhal umožnění vstupu a pobytu v tam uvedeném bytě.


Soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 3. prosince 2001 změnu žaloby připustil a poté (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 3. prosince 2001, č. j. 7 C 917/98-95, vyhověl změněné žalobě a uložil žalované povinnost umožnit žalobci ode dne doručení rozsudku (vyslovil tím předběžnou vykonatelnost rozsudku) vstup a pobyt v bytě ve 3. (správně 4. viz. níže) podlaží domu č. p. 4237 ve Vysoké ulici 27 v J., o velikosti 1+3 (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 30. dubna 2003, č. j. 30 Co 126/2003-158, zrušil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení.


Následně soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 13. září 2004, č. j. 7 C 917/98-211, změněné žalobě opětovně vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. ledna 2007, č. j. 30 Co 447/2005-317, citovaný (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním, že byt se nachází ve 4. podlaží; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že účastníkům řízení vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu manžely (§ 703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ). Dále dovodil, že dohoda účastníků o skončení společného nájmu bytu, kterou uzavřeli dne 11. ledna 1998 (dále jen dohoda ze dne 11. ledna 1998 ) v souvislosti s rozvodem jejich manželství, je pro rozpor s ustanovením § 705 odst. 1 obč. zák. neplatná (§ 39 obč. zák.), neboť dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu mohou uzavřít pouze rozvedení manželé, kdežto účastníci ji uzavřeli v době, kdy ještě manželi byli (tj. před pravomocným skončením rozvodového řízení). Následně dovodil, že žalobce neopustil trvale společnou domácnost (§ 708 obč. zák.), kterou vedl se žalovanou v předmětném bytě, protože jeho odchod ze společné domácnosti nebyl z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku výrazem jeho svobodné vůle. Shledal, že za této situace žalobci nadále svědčí (společně se žalovanou) právo společného nájmu předmětného bytu, přičemž uzavřel, že požadavek žalobce na umožnění bydlení v předmětném bytě není vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Z uvedených důvodů vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.


V dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaná především namítla, že dohoda o zrušení práva společného nájmu bytu mohla být a také byla platně uzavřena bez ohledu na rozvod účastníků (zákon takovou možnost nevylučuje) a že nadto žalobce následně naplnil znaky trvalého opuštění společné domácnosti, což bylo prokázáno ve správním řízení . Vyjádřila rovněž přesvědčení, že z důvodů popsaných v dovolání odvolací soud nesprávně posoudil případný rozpor práva žalobce na návrat do bytu s dobrými mravy . V dovolání dále uvedla, že jednání a rozhodnutí soudu v ní vyvolalo důvodné pochybnosti o jeho podjatosti, které se potvrdily nezákonně vyslovenou předběžnou vykonatelností rozsudku . Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Pro úplnost je zapotřebí uvést, že v podání ze dne 6. listopadu 2008 nazvaném jako Doplnění k dovolání dovolatelka s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. dále jen o.s.ř. ) žádné další dovolací důvody proti napadenému rozsudku neuplatnila a že následně podáním ze dne 23. dubna 2009 požádala, aby v dovolacím řízení byla zohledněna přiložená smlouva o nájmu mezi realitní kanceláří a žalobcem uzavřená dne 22. dubna 2009 .


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. ledna 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně ve svém v pořadí čtvrtém rozsudku nerozhodl o změněné žalobě jinak, než ve svém dřívějším (zrušeném) rozsudku. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) rovněž uplatnila, a to námitkou směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky trvalého opuštění společné domácnosti žalobcem podle § 708 obč. zák. Pokud je v dovolání v tomto ohledu argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru ohledně této otázky. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu věci je ještě zapotřebí zdůraznit, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Dovolací soud proto nevyhověl žádosti dovolatelky uplatněné v podání ze dne 23. dubna 2009 a v dovolacím řízení nezohlednil smlouvu o nájmu mezi realitní kanceláří a žalobcem uzavřené dne 22. dubna 2009 .


Dovolatelka opět s přihlédnutím k obsahu dovolání uplatnila rovněž vadu podle § 229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., a to tvrzením, že nezákonně vyslovená předběžná vykonatelnost rozsudku v ní vyvolala důvodné pochybnosti o podjatosti soudu. Přehlédla ovšem, že k vadám podle § 229 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle § 229 odst. 1, 3 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.


Nad rámec uvedeného lze dodat, že důvodem pro vyloučení soudce (pro pochybnost o jeho nepodjatosti) nemohou být (samy o sobě) okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (§ 14 odst. 4 o.s.ř.).


Ve vztahu k dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Ve vyhovujícím výroku odvolací soud potvrdil (v tam uvedeném správném znění) rozsudek soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalobci (společně se žalovanou) nadále svědčí právo společného nájmu k předmětnému bytu, neboť mohou-li dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu podle § 705 odst. 1 obč. zák. uzavřít pouze rozvedení manželé, je neplatná dohoda ze dne 11. ledna 1998, kterou účastníci uzavřeli před rozvodem manželství. Dovolací soud konstatuje, že uvedený právní názor odvolacího soudu je výrazem ustálené soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1978 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a z novější judikatury rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2948/99, a ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 /proti uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2578/08/), která již dříve dovodila, že dohoda ve smyslu ustanovení § 705 obč. zák. mohla být v době, o kterou v projednávané věci šlo (11. ledna 1998, tedy v době do 31. července 1998), platně uzavřena jen po právní moci rozsudku o rozvodu manželství, neboť zákon v citovaném ustanovení hovoří o "rozvedených" manželích. Zpochybnila-li dovolatelka rovněž správnost právního názoru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, ze dne 30. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2392/2005, ze dne 31. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3311/2006, a ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3739/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.


Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.


Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. července 2009


JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.


předseda senátu