26 Cdo 3029/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 3029/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce statutárního města Brna městské části Brno-střed , se sídlem v Brně, Dominikánská 2, IČO 4499278501, proti žalované E. F. , bytem v B., zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 209/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2013, č. j. 19 Co 39/2013-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 19 Co 39/2013-90, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2012, č. j. 50 C 209/2010-37, kterým byla žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 13, který se nachází ve 4. podlaží domu v B. a který se sestává z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť její nájemní poměr skončil na základě výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu ke dni 31. 7. 2010. Požadavek žalobce na vyklizení bytu i bez zajištění přístřeší nepokládal za rozporný s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ), když žalovaná nadále dluží na nájemném a úhradách za plnění spojená s užíváním bytu a po žalobci za tohoto stavu nelze požadovat, aby trpěl další užívání bytu.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku o vyklizení bytu) bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastnicí řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ale není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve věcech týkajících se vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu Nejvyšší soud totiž soudní praxi usměrnil stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Přitom zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým.
V poměrech projednávané věci se dovolatelka dovolává aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když dle jejího názoru odvolací soud dostatečně nezhodnotil její tíživou osobní situaci a nevzal v úvahu její snahu o nápravu věci. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle § 3 odst. 1 obč. zák. Je třeba především poukázat na to, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce (§ 685 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 697 obč. zák.), kterou žalovaná nadále neplní. Po žalobci tak nelze spravedlivě požadovat, aby mu byla odepřena ochrana jeho vlastnického práva (práva domáhat se vyklizení předmětného bytu). Pro úplnost lze dodat (byť správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním sepsaným advokátem srov. § 241a odst. 5 o. s. ř. napadena ) , že i rozhodnutí o vyklizení bez bytové náhrady, jež by jinak dovolatelce náležela ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák. ve formě přístřeší, odpovídá praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1990/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1311/2009).
Z uvedeného vyplývá, že úvahy odvolacího soudu nejsou nepřiměřené a že dovolatelkou nastolenou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2013

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu