26 Cdo 3027/2005
Datum rozhodnutí: 30.11.2006
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 3027/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a Doc. JUDr. Věry Korecké CSc., ve věci žalobců a) J. V., a b) V. T., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) H. H., 2) E. Š., 3) V. Š. a 4) Z. Š., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 74/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2005, č.j. 19 Co 297/2005-80, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2005, č.j. 19 Co 297/2005-80, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. dubna 2005, č.j. 16 C 74/2004-65, tak, že žalovaným bylo uloženo vyklidit a vyklizenou žalobcům předat bytovou jednotku číslo 577/10, nacházející se ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 577, část obce V., obec P., zapsanou v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 4936 vedeném Katastrálním úřadem pro h. m. P., do šesti měsíců od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2005, č.j. 19 Co 297/2005-80, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. dubna 2005, č.j. 16 C 74/2004-65, v zamítavém výroku o vyklizení místností nacházejících se v bytové jednotce č. 577/10, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.430,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, č.j. 19 Co 297/2005-80, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 15. 4. 2005, č.j. 16 C 74/2004-65, v zamítavém výroku o vyklizení bytové jednotky číslo 577/10 tak, že žalovaným uložil do šesti měsíců od právní moci rozsudku povinnost vyklidit a vyklizenou žalobcům předat bytovou jednotku číslo 577/10, nacházející se ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 577, část obce V., obec P., zapsanou v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 4936 vedeném Katastrálním úřadem pro h. m. P. (dále jen předmětný byt , respektive předmětný dům ), v zamítavém výroku o vyklizení místností nacházejících se v bytové jednotce č. 577/10 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných po zopakování části listinných důkazů vzal za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky předmětného domu, v němž v bytě 1/1 žila od narození 1. žalovaná se svými rodiči až do jejich smrti a posléze se svou dcerou (2. žalovanou), jejím manželem (3. žalovaným) a jejich synem (4. žalovaný), že v r. 1973 bylo první žalované vystaveno Obvodním národním výborem (ONV) v P. potvrzení o přechodu nájmu (správně práva osobního užívání), že rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 13. 2. 1984 jí byl udělen souhlas ke sloučení uvolněného sousedního bytu 1/1 s tím, že vznikl předmětný byt 3/1 a bude užíván podle původního kolaudačního stavu, že dne 30. 7. 1984 uzavřel OPBH v P. s 1. žalovanou dohodu o užívání předmětného bytu s odkazem na citované rozhodnutí ONV v P., že dům byl vydán v restituci dohodou ze dne 2. 12. 1996 V. M., s jehož souhlasem 1. žalovaná byt užívala a platila za něj odpovídající úhradu a který jej smlouvou ze dne 15. 8. 2000 prodal H. U. za trvání jejího manželství s M. U., že manželé U. formou notářského zápisu zúžili své společné jmění manželů a dohodli se na tom, že předmětný byt jako bytová jednotka vymezená prohlášením vlastníka ze dne 1. 12. 2000 a vložená do katastru nemovitostí připadá do výlučného vlastnictví M. U., který ji smlouvou ze dne 30. 7. 2003 prodal žalobcům. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na 1. žalovanou přešlo právo nájmu bytu 1/1 dle § 179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdejším znění, že sloučením s dalším bytem 1/1 vznikl byt 3/1, čímž byl obnoven původní kolaudační stav, že pan M. uzavřel konkludentně s 1. žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu, že 1. žalované svědčí chráněný nájem bytu a ostatní žalovaní užívají byt na základě jejího souhlasu, takže proti nim nelze úspěšně uplatnit žalobu na vyklizení s odkazem na ustanovení § 126 občanského zákoníku. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že souhlas ONV se sloučením bytů nenahrazoval rozhodnutí o přidělení bytu, bez takového rozhodnutí byla dohoda o užívání bytu neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem (ustanovením § 154 občanského zákoníku v tehdejším znění), že žalované nevzniklo podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 právo osobního užívání předmětného bytu, a nepřichází tedy v úvahu ani jeho transformace na právo nájmu podle § 871 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen obč. zák. ). Konkludentně bylo možno uzavřít smlouvu o nájmu bytu pouze do 31. 12. 1994, poté zákon stanovil pro takovou smlouvu obligatorní písemnou formu. Byl-li tedy předmětný dům (jak bylo zjištěno z kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2000) vydán V. M. dohodou ze dne 2. 12. 1996, nemohl před tímto datem s byty v domě nikterak disponovat, je tedy vyloučeno, aby uzavřel konkludentní smlouvu o nájmu s 1. žalovanou. Odvolací soud přisvědčil též námitce žalobců, že na konkludentní uzavření nájemní smlouvy nelze usuzovat jen na základě zjištění, že vlastník bytu proti osobám v něm bydlícím nezasahuje a přijímá od nich plnění odpovídající nájemnému a úhradám za služby s užíváním bytu spojené. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní nemají právní důvod k užívání předmětného bytu, proto žalobě na vyklizení tohoto bytu vyhověl a uložil žalovaným byt vyklidit ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku, kterou pokládal za přiměřenou se zřetelem k tomu, že žalobci mají prozatím svoji bytovou potřebu zajištěnu v jiném nájemním bytě. Zamítavý výrok ohledně požadavku na vyklizení místností nacházejících se v bytové jednotce č. 577/10 (tj. tvořících předmětný byt) odvolací soud potvrdil proto, že se jedná o výrok duplicitní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V dovolání rekapitulovali skutkový stav věci, ztotožnili se s názorem soudu prvního stupně, že 1. žalované svědčí nájemní právo k předmětnému bytu, neboť bývalý vlastník domu č.p. 577 pan M., kterému byl tento dům vrácen v restituci, uzavřel se žalovanou č. 1 konkrétní (správně patrně konkludentní) nájemní smlouvu . Pokud se žalobci snaží tvrdit, že dům byl panu M. vrácen na základě dohody o vydání věci ze dne 2. 12. 1996, pak tuto skutečnost dle mínění dovolatelů dokládají pouze na základě další kupní smlouvy uzavřené 15. 8. 2000 mezi panem M. a H. U. Dovolatelé zdůraznili, že neuzavřel-li po 1. 1. 1995 pronajímatel s uživateli bytu nájemní smlouvu, nelze to klást k jejich tíži, neboť se na vytvoření tohoto právně závadného stavu nikterak nepodíleli, alespoň ne úmyslem jednat v rozporu se zákonem. Poukazovali na to, že v dohodě o užívání bytu ze dne 30. 7. 1984 se výslovně uvádí, že byla uzavřena na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného ONV v P. dne 13. 2. 1984 a že mnoho bytů bylo dříve bez rozhodnutí o přidělení, eventuálně o kolaudaci, předáno na základě dohody o užívání jejich uživatelům a byly i jsou bez závad užívány, jako by taková rozhodnutí existovala. Jediná skutečnost, která dodatečnému vydání takového rozhodnutí brání, je podle dovolatelů nedostatek souhlasu současného majitele. Dovolatelé namítají, že původním záměrem právních předchůdců dnešních vlastníků nepochybně bylo vytvořit právní stav, který nájemnímu právu odpovídá. V této souvislosti poukazují na nabídku H. U. k převodu bytu a na kupní smlouvu z 30. 7. 2003, v nichž je uvedena existence nájmu předmětného bytu první žalovanou. Dovolatelé považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, rozporné s právem a dobrými mravy, neboť 1. žalovaná se teprve z tohoto rozsudku dozvěděla, že po více jak 60 letech užívání v něm bydlí bez právního důvodu. Vyjadřují přesvědčení, že soudy by v takových sporech měly postupovat pouze podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť jde o vztahy, které vznikly v minulosti v jiných společenských a právních podmínkách a výjimečně se zejména existenčně dotýkají jejich dnešního postavení. Dovolatelé mají za nesporné, že nájemní vztah akceptovali všichni vlastníci domu, po 1. 1. 1995 však neuzavírali písemnou nájemní smlouvu a není v silách nájemců si její uzavření vynutit. Dle názoru dovolatelů má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť zahrnuje řešení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů. Odvolací soud podle nich měl zvážit důvody zvláštního zřetele hodné na straně toho, kdo má byt vyklidit, jako jsou rodinné a sociální poměry, délku užívání bytu apod. Dovolatelé vyzdvihují, že se nemají kam nastěhovat, že nemají na rozdíl od žalobců ani finanční prostředky na pořízení jiného bytu, že užívání předmětného bytu žalovanými nebylo v minulosti zpochybňováno, ale naopak státními i jinými institucemi tolerováno a schvalováno. Rozhodnutí odvolacího soudu podle nich nerespektuje realitu vytvořenou dřívějšími právními vztahy, předpisy a rozhodnutími, způsobem, který nelze od občanů spravedlivě požadovat. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté jej zrušil.

Žalobci ve vyjádření k dovolání podrobně vyvraceli opodstatněnost dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) usnesením ze dne 22. 3. 2006, č.j. 26 Cdo 3027/2005-111, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Poté shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání bylo třeba posoudit zvlášť proti potvrzujícímu a zvlášť proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalovaní proto nejsou oprávněni podat dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta, neboť v této části nejsou rozhodnutím na svých právech nikterak nepříznivě dotčeni.

Dovolání není přípustné ani proti výroku o nákladech řízení. Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto (zde vyklizení bytu). Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 5/2002, pod poř. č. 88.

Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., podle něhož je v tomto rozsahu dovolání přípustné bez dalších podmínek (proto jsou bezvýznamné úvahy dovolatelů o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, jenž je relevantní pouze v případě zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence takových vad nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává.

V projednávané věci žalovaní uplatnili především dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 22/1998, pod poř. č. 161).

Ačkoli dovolatelé v obecné rovině uplatňují dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o.s.ř., konkrétní námitky způsobilé tento dovolací důvod založit ve výše vyloženém smyslu však neuplatňují. Netvrdí totiž ani že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplývají, ani že pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, a konečně ani že by v hodnocení důkazů byl logický rozpor. Pouhé předestření vlastní (odlišné) skutkové verze není způsobilé správností napadeného rozhodnutí otřást.

Dovolatelé dále uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ačkoli dovolatelé opět pouze v obecné rovině namítají, že byl aplikován správně určený předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval , z dovolání není zcela zřetelné, o jaký právní předpis (jaké ustanovení) jde a v čem má spočívat jeho chybný výklad. Z dovolání lze pouze vydedukovat, že dovolatelé nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že první žalované nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu, že za tento právní důvod považují konkludentně uzavřenou smlouvu o nájmu předmětného bytu a že dle jejich názoru odvolací soud měl na uvedenou věc použít ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Nutno předeslat, že vadné právní posouzení nelze úspěšně vytýkat tam, kde dovolateli prosazovaný odlišný právní názor vyplývá z jejich odlišné skutkové verze. Polemizují-li tedy dovolatelé se závěrem o tom, že ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy nedošlo proto, že pan M. se stal vlastníkem předmětného domu teprve v době po 1. 1. 1995, kdy již nebylo možné nájemní smlouvu konkludentně uzavřít, prostřednictvím námitky zpochybňující zjištění o tom, kdy se stal pan M. vlastníkem předmětného domu, nejde o námitku právní, nýbrž skutkovou, jejíž neopodstatněnost byla dovozena výše. Stejně tak dovolatelé nezpochybňují správnost právního názoru, že na konkludentní uzavření nájemní smlouvy nelze usuzovat jen na základě zjištění, že vlastník bytu proti osobám v něm bydlícím nezasahuje a přijímá od nich plnění odpovídající nájemnému a úhradám za služby s užíváním bytu spojené, ale že projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy musel být učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit, tedy musel by být prokázán úmysl vlastníka byt do nájmu přenechat, stejně jako dohoda účastníků o předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Ani okolnost, že v nabídce k prodeji bytu nebo v kupní smlouvě se objevuje (objektivní skutečnosti neodpovídající, a tedy omylu vlastníků přičitatelný) údaj o tom, že nájemcem bytu je 1. žalovaná, nesplňuje požadavky kladené na konkludentní uzavření nájemní smlouvy.

Dovolatelé rovněž namítají, že věc měla být posouzena (pouze) podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1555/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1997, s. 375), a nelze tudíž ani zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 11/2001, pod poř. č. 133, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.

Ani další skutkové okolnosti uváděné v dovolání (okolnost, že žalovaní vzniklý stav nezavinili a neměli v úmyslu jednat v rozporu se zákonem, odkaz na rozhodnutí ONV v P. ze dne 13. 2. 1984 uvedený v dohodě o užívání bytu, jež však není rozhodnutím o přidělení bytu, což dovolatelé rovněž nezpochybňují, okolnost, že v minulosti byly byty přenechávány do užívání bez vydání rozhodnutí o jejich přidělení, úvahy o záměrech právních předchůdců dnešních vlastníků, okolnost, že se 1. žalovaná teprve z rozsudku dozvěděla, že bydlí v bytě celý život bez právního důvodu, aj.) nemají na právní závěr o neexistenci právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanými žádný vliv.

V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 11/2001 pod poř. č. 133, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností (užívaných bez právního důvodu) sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21/1998, pod poř. č. 152, nebo rozsudek ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 255/2003).

Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že ačkoli odvolací soud výslovně ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. necitoval, okolnostmi, jež v řízení vyšly najevo a jež jsou z hlediska tohoto ustanovení relevantní, se zabýval, zvažoval je z hlediska žalovaných i z hlediska žalobců a s přihlédnutím k nim stanovil žalovaným lhůtu k vyklizení předmětného bytu (oproti zákonné lhůtě 15 dnů viz § 160 odst. 1 o.s.ř.) v rozsahu 6 měsíců od právní moci rozsudku. Tím na jedné straně zohlednil okolnosti svědčící ve prospěch žalovaných (včetně jejich sociální situace a doby užívání předmětného bytu), na druhé straně poskytl náležitou ochranu vlastnickému právu žalobců, jimž (rovněž) nelze přičítat k tíži okolnosti, které zapříčinily stav, kdy žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu.

Lze uzavřít, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání proti uvedenému výroku podle téhož ustanovení bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a proti výroku o nákladech řízení vzhledem k tomu, co je vyloženo na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ a c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zčásti nebyli v dovolacím řízení úspěšní a zčásti bylo jejich dovolání odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které úspěšným žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2006

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu