26 Cdo 3023/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 708 obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 711 obč. zák. ve znění do 30.03.2006




26 Cdo 3023/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně R. L. , zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti žalovaným 1) J. V. , a 2) V. V. , zastoupeným JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 196/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 54 Co 255/2008-92, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 54 Co 255/2008-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 2. 2008, č.j. 17 C 196/2006-60, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu sestávajícímu se ze dvou pokojů a jedné kuchyně s příslušenstvím, nacházejícímu se ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 1561, k.ú. V., na adrese nám. J., P., označenému žlutou čarou na plánku podlaží, který tvoří přílohu a nedílnou součást tohoto rozsudku (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za zjištěno, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice předmětného domu, že žalovaní předmětný byt užívali na základě dohody o užívání bytu ze dne 31. 5. 1993, že spolu s nimi v bytě bydleli od svého narození i jejich synové T. a P., že v červenci roku 2001 zakoupil 1. žalovaný bytovou jednotku č. 3226/9 v P., ulice Počernická (dále jen byt v P. ), do níž se v březnu 2002 oba žalovaní přestěhovali, a v bytě zanechali svého zletilého syna P. (syn T. se odstěhoval již dříve), přičemž tuto skutečnost oznámili žalobkyni až poté, co jim byla dne 27. 1. 2006 doručena výpověď z nájmu předmětného bytu (dopisem ze dne 20. 2. 2006), že byt v Praze 10 koupil 1. žalovaný s cílem zajistit žalovaným lepší komfort ve stáří , neboť v předmětném domě se nenacházel výtah, že žalovaní nepočítali s tím, že by se s nimi do nového bytu odstěhoval rovněž jejich syn P., který chtěl v předmětném bytě žít vlastní život , že v době společného soužití v předmětném bytě hradili nájemné převážně žalovaní, že jejich syn (který je výdělečně činný od svých 18-ti let) jim přispíval na stravu, zatímco 2. žalovaná mu prala a žehlila, že po odchodu žalovaných žil v bytě se svou přítelkyní a posléze sám, že za tuto dobu hradil nájem převodem ze svého účtu, že jiný byt nikdy neměl a ani nemá, že v roce 2004 byli žalovaní (spolu se svým synem P.) stále hlášeni jako uživatelé předmětného bytu, a že 1. žalovaný v něm má stále evidován trvalý pobyt (z praktických důvodů - doručování propagačních materiálů a pošty). Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaní mají ve společném jmění manželů podíl ve výši ideálních 5/6 budovy č.e. 82 na pozemku parc. č. 276 (v k.ú. T.), přičemž podíl ve výši ideální 1/6 této nemovitosti vlastní 1. žalovaný, že mají ve společném jmění manželů rovněž pozemky p.č. 276, p.č. 1288/39, p.č. 1288/44, p.č. 387/51 a podíl ve výši ideální 1/4 budovy č.p. 132 na pozemku p.č. 83 (v k.ú. V.), a že 1. žalovaný je dále spoluvlastníkem (z ideální 1/3) budovy č.p. 250 na pozemku p.č. 373 v k.ú. M. Na tomto skutkovém podkladě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaní jsou stále společnými nájemci předmětného bytu, neboť nebyly splněny podmínky pro přechod práva nájmu bytu na jejich syna podle § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ). Zaujal názor (s poukazem na výpovědi žalovaných a jejich syna P.), že v dané věci nebyla splněna podmínka existence společné domácnosti ke dni odchodu žalovaných z bytu, vyznačující se souhlasným úmyslem všech tří osob bydlících v předmětném bytě vést trvalé a předem časově neomezené životní společenství, neboť již od července 2001 zamýšleli společné soužití ukončit. Uvedl dále, že k přechodu práva nájmu by nemohlo dojít ani za situace, kdy by byla uvedená podmínka splněna. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatoval, že trvalé opuštění společné domácnosti je úkonem nejenom faktickým, ale i právním, který je nutno posoudit též z hlediska § 39 obč.zák. V dané věci bylo jednání žalovaných (opuštění bytu) vedeno snahou získat výhodné bydlení (s regulovaným nájemným) pro svého syna (jak to vyplývá z jejich jasně projevené vůle ponechat jej po odstěhování v bytě). Takovéto jednání je nutno považovat za jednání obcházející zákon, jež je i v rozporu s dobrými mravy, a je tudíž neplatné podle § 39 obč. zák. V této souvislosti poukázal na to, že syn žalovaných je dlouhodobě výdělečně činný a mohl si zajistit svoji bytovou potřebu sám, nikoliv na úkor žalobkyně; navíc sami žalovaní disponují dalšími nemovitostmi (ve svém vlastnictví nebo spoluvlastnictví). Současně soud prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 8/05, v němž byl vyjádřen názor na účel ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. (jímž je ochrana osob, jež spoléhali na zajištěnost své bytové potřeby a nemohou ji ze dne na den uspokojit jinak) s tím, že je nutno je aplikovat tak, aby nedocházelo k jeho zneužívání na úkor vlastníka bytového domu. Uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. byl naplněn, jelikož žalovaní užívají od konce března 2002 výhradně byt v P., a lze na nich spravedlivé požadovat, aby užívali pouze jeden byt; na základě toho žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 12. 2008, č.j. 54 Co 255/2008-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a úplnými, nepřisvědčil však jeho právnímu posouzení věci. Konstatoval, že i když soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí pochybnosti o existenci společné domácnosti žalovaných a jejich syna ke dni, kdy ji opustili, není jeho rozhodnutí na této skutečnosti založeno, ale naopak vychází ze skutkového stavu, s nímž byli účastníci seznámeni v souvislosti s podáním návrhu k Ústavnímu soudu . Z něho pak vychází právní posouzení věci, kdy soud prvního stupně v intencích rozhodnutí Ústavního soudu provedl výklad ust. § 708 ve spojení s ust. § 706 odst. 1 obč.zák. z hlediska posouzení opuštění společné domácnosti nejen jako úkonu faktického, ale též právního a zabýval se jeho platností z hlediska § 39 a § 3 odst. 1 obč.zák., přičemž dospěl k závěru, že jde o úkon neplatný, odporující dobrým mravům. Takovýto výklad, ani závěr na základě něho učiněný, však odvolací soud nepovažoval za správný. Soudu prvního stupně v této souvislosti vytkl, že nezohlednil skutečnost, že syn žalovaných s nimi žil ve společné domácnosti v předmětném bytě od svého narození, nikdy se z něho neodstěhoval, je v něm zvyklý, a má v P. vybudované široké pracovní a společenské zázemí. Uvedl dále, že byt svou velikostí odpovídá startovacímu bydlení pro mladé, a že je mu z jeho rozhodovací praxe známo, že v době, kdy došlo k odstěhování žalovaných (rok 2002) byla situace na trhu s byty velmi napjatá . , neexistovala dostatečná nabídka bytů za odpovídající nájemné, a bylo i poměrně obtížné získat úvěr na zakoupení bytu. Za daných okolností lze proto posoudit situaci syna žalovaných tak, že se ze dne na den ocitl bez vlastního bydlení a možnosti tuto svou potřebu uspokojit jinak. Dle názoru odvolacího soudu pominul soud prvního stupně rovněž tvrzení žalovaných, že důvodem ukončení jejich soužití se synem byla snaha opatřit si na stáří lépe uzpůsobené bydlení; z provedených důkazů přitom vyplynulo, že byt v P. je menší, a že dům, v němž se nachází, je vybaven výtahem. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že se nevypořádal s charakterem nemovitostí ve vlastnictví žalovaných a vyslovil názor, že (z důvodů uvedených v odůvodnění) nelze na žalovaných ani na jejich synovi spravedlivě požadovat, aby tyto nemovitosti užívali k bydlení. Odvolací soud poté, co zhodnotil střet vlastnického práva žalobkyně s právem na bydlení syna žalovaných z hlediska principu spravedlivé rovnováhy a proporcionality, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 8/05 dovodil, že v jednání žalovaných (v trvalém opuštění společné domácnosti vedené s jejich synem) nelze spatřovat spekulativní úmysl směřující k tomu, aby pro svého syna získali výhodnější bydlení s tzv. regulovaným nájemným . Uzavřel, že jelikož byla naplněna jak forma, tak účel ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč.zák., přešlo na syna žalovaných právo nájmu k předmětnému bytu, a žalovaní proto nejsou v řízení pasivně věcně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že se nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nevedli se svým synem v době svého odstěhování z bytu společnou domácnost, neboť z dokazování vyplynulo, že žalovaní měli již nejméně řadu měsíců úmysl se z bytu odstěhovat a se svým synem nebydlet ; nebyla tak splněna zákonná podmínka přechodu práva nájmu bytu. Pokud pak odvolací soud argumentoval tím, že syn žalovaných je v bytě zvyklý, jde podle názoru dovolatelky o skutečnost pro rozhodnutí nepodstatnou a nedostatečnou pro omezení jejího vlastnického práva. Podotýká, že syn žalovaných je mladý (v produktivním věku) a nejedná se tedy např. o osobu v důchodovém věku, jejíž vazba na stávající byt může být značná, a pro niž představa stěhování se do jiného bytu může být psychicky značně zatěžující. Vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že syn žalovaných se ocitl ze dne na den bez možnosti vlastního bydlení, ani s jeho argumenty, jimiž svůj závěr podpořil. V této souvislosti poukazuje na jeho obecný argument o obtížnosti dostupnosti bydlení a namítá, že jej nelze použít pro hodnocení konkrétního případu bez toho, že by jej posuzoval podle poměrů syna žalovaných (např. podle jeho finanční situace, příp. toho, zda učinil nějaká konkrétní opatření k tomu, aby si své bydlení zajistil); dodává, že z dokazování před soudem prvního stupně nevyplynulo, že by jakoukoliv aktivitu on sám (resp. žalovaní) v tomto směru vyvinuli. Nesouhlasí ani s označením předmětného bytu (o dvou pokojích a kuchyni a celkové výměře 89,3 m2) za startovací byt pro mladé a namítá, že jde o nadprůměrně velký byt, jenž běžně užívají vícečlenné rodiny s dětmi (ostatně jak činili řadu let žalovaní se svými dvěma dětmi). Pokud jde o nemovitosti ve vlastnictví žalovaných, dovolatelka poukazuje na to, že nikdy netvrdila, že by v nich žalovaní nebo jejich syn měli bydlet; tato okolnost však může být významná z toho hlediska, že jejich majetkové poměry jim umožňovaly zajistit svému synovi bydlení. Žalovaní však bez jakékoliv vlastní investice a osobní angažovanosti řešily jeho bytovou situaci na její úkor. Dovozuje, že odvolací soud vzhledem k uvedenému nesprávně aplikoval na částečně neprokázaný skutkový stav ustanovení § 708 ve spojení s § 706 obč.zák., neboť nepřihlédl k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 8/05, dle kterého je třeba přechod nájmu bytu chápat jako výjimečnou možnost a v souladu s jeho úzce vymezeným účelem . Odvolací soud tak porušil principy spravedlivé rovnováhy a proporcionality, které sám citoval z nálezu Ústavního soudu. Dovolatelka vyjadřuje rovněž přesvědčení, že žalovaní neprokázali ani splnění další podmínky pro přechod nájmu bytu, a to trvalé opuštění společné domácnosti, konkrétně svůj úmysl předmětný byt trvale opustit a již se do něho nevrátit; poukazuje přitom na to, že se z bytu neodhlásili, ponechali si zde trvalé bydliště, neoznámili změnu v osobě nájemce pronajímateli, a tvrzení o opuštění společné domácnosti vznesli (účelově) až po doručení výpovědi z nájmu bytu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se v dovolacím vyjádření ztotožnili s právními názory odvolacího soudu, uvedli, že jeho rozhodnutí považují za správné a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Dovolatelka sice v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., nicméně obsahově jej nikterak nekonkretizuje; dovolací soud se proto zabýval přezkoumáním napadeného rozsudku z pohledu dalších uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
V dovolání je dále uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu uvedeného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu; v rámci posouzení pasivní věcné legitimace žalovaných soud přitom řešil (jako předběžnou) otázku, zda právo (společného) nájmu žalovaných k předmětnému bytu přešlo podle § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 obč.zák. na jejich syna.
Podle § 706 odst. 1 věty první obč.zák., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci mimo jiné také jeho děti, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Ustanovení § 706 odst. 1 se uplatní i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost (§ 708 obč.zák.).
Z hlediska právního posouzení věci byla (při nespornosti naplnění předpokladu neexistence vlastního bytu syna žalovaných) významná skutková zjištění týkající se naplnění dalších zákonných podmínek přechodu nájmu ve smyslu uvedených ustanovení, tj. existence soužití žalovaných s jejich synem ve společné domácnosti a trvalé opuštění společné domácnosti ze strany žalovaných.
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že se nevyrovnal se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nevedli se svým synem v době svého odstěhování z bytu společnou domácnost, přičemž poukazuje na skutková zjištění, z nichž tento závěr učinil, a k nimž odvolací soud nepřihlížel.
V této souvislosti je nutno poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudky z 24. 7. 2002, sp.zn. 26 Cdo 396/2001, z 13. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 629/2002, z 11. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1670/2005, z 8. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 386/2006, a ze dne 10. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3133/2007), z níž vyplývá, že základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je její předchozí existence; v době projevu vůle ji opustit však již tato společná domácnost nutně existovat nemusí. Z tohoto pohledu nelze tudíž odvolacímu soudu vytýkat pochybení ve správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. v právním posouzení.
V dovolání je dále vyjádřen nesouhlas s posouzením jednání žalovaných (tvrzeného opuštění společné domácnosti) jakožto platného právního úkonu odvolacím soudem.
Soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 8. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 227/2004, z 11. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1670/2005, z 28. 2. 2007, sp.zn. 26 Cdo 507/2006, a z 27. 2. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1731/2008) dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit, a že jde nejen o úkon faktický, nýbrž i o úkon právní (ve smyslu ustanovení § 34 a násl. obč. zák.).
Z hlediska tohoto právního názoru, od nějž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v projednávané věci, však nelze považovat uvedené posouzení jednání žalovaných za dostatečně podložené skutkovými zjištěními, jež by poskytovala dostatečnou oporu pro právní závěr, že odstěhování se žalovaných z předmětného bytu bylo právním úkonem, který mimo jiné neodporuje ustanovení § 39 obč. zákoníku, tedy není v rozporu se zákonem, neobchází zákon či není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelce lze přisvědčit, pokud zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že syn žalovaných se ocitl ze dne na den bez vlastního bydlení, bez možnosti uspokojit svoji potřebu bydlení, opírající se o obecnou úvahu o obtížné dostupnosti bytů v P. v roce 2002, a o povaze bytu jako tzv. startovacího bytu pro mladé rodiny, učiněnou bez návaznosti na konkrétní poměry dané věci, a nepodloženou konkrétními skutkovými zjištěními; obdobně to platí i pro konstatování, že je na předmětný byt zvyklý. Při vymezení a hodnocení okolností, rozhodných pro posouzení jednání žalovaných jako platného právního úkonu, odvolací soud nepřihlédl k těm, jež byly v řízení tvrzeny (prokázány), jako jsou např. okolnosti, nastalé v časovém období od roku 2002 (kdy se z bytu fakticky přestěhovali do bytu v Praze 10) do roku 2006 (kdy jim byla doručena výpověď z nájmu bytu), zejména jejich nečinnost ve vztahu k pronajímateli, resp. k uvedení faktického místa pobytu do souladu se stavem právním. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Nezbývá než uzavřít, že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. byly uplatněny opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. října 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu