26 Cdo 3016/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 667 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 3016/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně GIP s.r.o. , se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Železná 492/18, IČO: 26712466, zastoupené Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Václavské náměstí 802/56, proti žalovanému městu Nymburk , se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 163, zastoupenému JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská třída 137/8, o zaplacení částky 2.930.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 42/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2016, č. j. 22 Co 431/2015-439, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 22 Co 431/2015-439, potvrdil rozsudek ze dne 24. září 2015, č. j. 9 C 42/2012-413, jímž Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.930.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Šlo o úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny (spočívající v odstranění budov z pozemků, které si žalobkyně pronajala od žalovaného nájemní smlouvou ze 17. května 2007 /dále též jen budovy , pozemky a Nájemní smlouva / za účelem následné výstavby bytového domu) zvýšila hodnota pronajaté věci ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že z posléze uvedených příčin je dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ).

Především však nelze ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ovšem dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila a jeho prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla vady řízení (zejména námitkou, že napadené rozhodnutí bylo /pro ni/ překvapivé). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nelze však ani přehlédnout, že za překvapivý dovolatelka označila (poněkud paradoxně) rovněž závěr o neplatnosti postupní smlouvy z 26. června 2008, tj. závěr, jejž podle obsahu spisu v průběhu řízení sama prosazovala (byť z jiného důvodu, než který uvedl odvolací soud) a jenž jí ve skutečnosti prospívá (odvolací soud z něj totiž usoudil na její aktivní věcnou legitimaci v daném sporu). Zbývá dodat, že bylo-li snad přesto jejím záměrem předložit k dovolacímu přezkumu s přihlédnutím k obsahu dovolání též otázku správnosti vlastního posouzení (ne)platnosti citované postupní smlouvy odvolacím soudem, pak v dovolání nevymezila způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a ani řádně nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.).

Práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k pozemkům dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen o. z. ).

V ustálené soudní praxi nebylo pochyb o tom, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, bylo ustanovením dispozitivního charakteru a připouštělo tedy odchylné ujednání; proto nebylo možné takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích z 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, či z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a sdílí je i v poměrech souzené věci. V usnesení ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, uveřejněném pod C 5852 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud zaujal rovněž názor, že udělil-li pronajímatel ve smlouvě o nájmu nebytových prostor souhlas k provedení úprav na pronajaté věci s tím, že nájemce bude realizovat tyto úpravy na své náklady, není nájemce oprávněn domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti. Od posledně uvedeného názoru se přitom dovolací soud neodklání ani v případě nájmu pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 2807/2013).

Vzhledem k uvedeným judikatorním závěrům se předně nelze ztotožnit s dovolací námitkou, že odvolací soud zaujal názor, že nutnou podmínkou pro přiznání nároku podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je úplné naplnění sjednaného účelu nájemní smlouvy. Uvedenou námitku pokládá dovolací soud za ryze účelovou a využívající poněkud zavádějící formulace, kterou odvolací soud použil, pokud v této souvislosti konstatoval, že dovolatelka ze své viny nenaplnila i druhou část ujednání mezi účastníky, že postaví na ... pozemcích nový bytový dům . Zmíněné konstatování totiž nelze vytrhávat z kontextu a ve skutečnosti opomenout, že dovolatelka se zavázala odstranit budovy postavené na pozemcích na své vlastní náklady , jak zdůraznil odvolací soud, byť současně dodal, že účel Nájemní smlouvy nesměřoval k tomu, aby žalovanému byly po skončení nájmu předány pouhé pozemky bez budov. V tomto kontextu lze uvedené konstatování smysluplně vyložit pouze tak, že dohoda účastníků vylučovala možnost dovolatelky domáhat se (po skončení nájmu) jakékoli (byť částečné) kompenzace nákladů vynaložených na pouhé odstranění budov z pozemků a že tedy právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny zvýšila hodnota pronajaté věci (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), jí mohlo vzniknout až případně v souvislosti s následnou výstavbou bytového domu, kterou však z důvodů stojících výhradně na její straně nerealizovala. Zpochybnila-li pak dovolatelka správnost právního názoru, že v důsledku samotného odstranění budov z pozemků jí nevzniklo právo na zaplacení protihodnoty ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., též poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené zejména v ujednáních obsažených v čl. I./2. a čl. IV./2. Nájemní smlouvy a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom prostřednictvím nabídnutého výkladu dotčených ujednání Nájemní smlouvy se navíc domáhala, aby byla řešena jinak otázka vyřešená např. v již citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu z 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, či z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012.

Z řečeného vyplývá, že dovodil-li odvolací soud, že pouhým odstraněním budov z pozemků nevzniklo dovolatelce po skončení nájmu vůči žalovanému právo na zaplacení protihodnoty toho, o co se ke dni skončení nájmu zvýšila hodnota pozemků (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), pak se v konečném důsledku neodchýlil od shora citované judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.

Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce aplikace ustanovení § 2, § 3 a § 7 ve spojení s § 3030 o. z. schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc odvolací soud žádný závěr s odkazem na citovaná ustanovení neučinil, a proto dovolací soud nemůže přezkoumávat neexistující právní názor. Kromě toho přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Snad jen na okraj lze i přesto vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám dodat, že pokud měla dovolatelka odstranit budovy z pronajatých pozemků nejen na vlastní náklady, ale též bez nároku na náhradu těchto nákladů (viz čl. I./2. a čl. IV./2. Nájemní smlouvy), nemohla důvodně očekávat, že jí takto vynaložené náklady budou po skončení nájmu jakkoli (byť částečně) kompenzovány.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2017


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu