26 Cdo 3009/2015
Datum rozhodnutí: 08.12.2015
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.



26 Cdo 3009/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Fyzikálního ústavu AV ČR, v. v. i. , se sídlem v Praze 8, Na Slovance 1999/2, IČO: 68378271, proti žalovanému Doc. Mgr. Ing. P. K., CSc. , zastoupenému Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Opletalova 919/5, o zaplacení částky 102.078,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 445/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 72 Co 472/2014-107, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 102.078,- Kč s příslušenstvím (v podobě poplatku z prodlení); částku 85.397,- Kč požadovala z titulu dlužného nájemného z bytu za období od ledna 2010 do října 2011 a částku 16.681,- Kč z titulu nedoplatků na vyúčtovaných úhradách za plnění spojená s užíváním bytu za leta 2010 a 2011.

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2014, č. j. 9 C 445/2012-69, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 102.078,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2015, č. j. 72 Co 472/2014-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 57.542,- Kč (sestávající z dlužného nájemného z bytu za leden 2010 a za období od května do září 2010 a od května do září 2011 /dále jen dlužné nájemné / v celkové výši 40.861,- Kč a z nedoplatků na vyúčtovaných úhradách za plnění spojená s užíváním bytu za leta 2010 a 2011 /dále jen nedoplatky za služby / v celkové výši 16.681,- Kč) s tam uvedeným poplatkem z prodlení (dále jen potvrzující výrok ). Dále ho v tomto výroku změnil ohledně tam specifikovaného poplatku z prodlení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Jinak (tj. ohledně zbytku dlužného nájemného ve výši 44.536,- Kč s příslušenstvím) rozsudek v uvedeném výroku a v další napadené části (ve výroku o nákladech řízení) zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 dále opět jen o. s. ř. (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanovením § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř. (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Vzhledem k tomu, že potvrzujícím výrokem bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na dlužné nájemné v částce 40.861,- Kč a o nároku na zaplacení nedoplatků za služby v částce 16.681,- Kč), posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura). Protože žádný z uvedených nároků, o nichž bylo rozhodnuto napadeným potvrzujícím výrokem, nepřevyšuje 50.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. to výslovně vylučuje.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ho proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2015

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu