26 Cdo 2994/2000
Datum rozhodnutí: 29.11.2001
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2994/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. J., proti žalovanému Městu B., o vyklizení bytu k vzájemnému návrhu žalovaného, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 193/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2000, č.j. 19 Co 92/99 - 95, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze 14. prosince 1998, č.j. 33 C 193/95 84 na základě vzájemného návrhu žalovaného žalobci uložil vyklidit byt číslo 2, II. kategorie, který sestává ze dvou a půl pokoje, kuchyně s příslušenstvím, situovaný v přízemí domu číslo orientační 111 v B. a vyklizený jej předat žalovanému do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci vzniklo za trvání jeho manželství s paní Z. J. právo společného nájmu a společného členství k bytu č. 28 v B. Toto manželství žalobce bylo rozvedeno, přičemž příslušný rozsudek nabyl právní moci dne 19. dubna 1994. Matka žalobce paní D. J., která byla nájemkyní sporem dotčeného bytu (a k němuž žalobce uplatňoval přechod nájmu na jeho osobu) zemřela (již) dne 5. dubna 1994. Žalobce tak nesplnil jednu z podmínek obsažených v ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z. ), t.j podmínku, že by ke dni úmrtí matky neměl vlastní byt. Žalobce proto v dotčeném bytě bydlí bez právního důvodu, neboť mu nevznikl právní důvod k užívání tohoto bytu, když právo nájmu na žalobce z uvedeného důvodu přejít nemohlo.

Krajský soud v Brně uvedený rozsudek Městského soudu v Brně rozsudkem ze dne 30. srpna 2000 č.j. 19 Co 92/99 - 95 potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav a z něj vyvodil i správné právní závěry. S těmi se pak plně ztotožnil a na ně odkázal. Zejména jde o skutečnost, že v době úmrtí matky žalobce nesplňoval předpoklad ustanovení § 706 odst. 1 o.z., že by totiž tehdy neměl vlastní byt, když žalobci k tomuto datu svědčilo právo společného nájmu k bytu v B., stejně tak jako právo společného členství v bytovém družstvu. Teprve po právní moci rozsudku o rozvodu manželství se žalobce s bývalou manželkou mohl platně dohodnout na zrušení práva společného nájmu bytu nebo vést příslušný spor u soudu. Protože se jednalo o byt družstevní, nemohl společný nájem tohoto bytu zaniknout ani podle ustanovení § 708 o.z. - tedy trvalým opuštěním společné domácnosti jedním z manželů. Proto ke dni 5. dubna 1994 žalobci svědčilo nájemní právo k jinému bytu a nesplnil tak podmínku, že nemá vlastní byt. Navrhovateli pak není možno založit právo, které mu zákon nedává. Nadto je podle odvolacího soudu vůbec sporné, zda žalobce v dotčeném bytě žil ke dni 5. dubna 1994.

Zamítnutí návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že ve věci nebyla řešena otázka zásadního významu, protože ke dni smrti své matky (t.j. ke dni 5. dubna 1994) žalobce svůj vlastní byt měl (§ 706 odst. 1 o.z.), neboť mu svědčila zákonná práva vyplývající ze společného nájmu družstevního bytu v B, stejně tak jako z členství v tomto družstvu (přesněji ze společného členství v družstvu).

Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 17. října 2000.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce v pondělí dne 20. listopadu 2000 dovolání (na pátek 17. listopadu 2000 připadal státní svátek). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jeho přípustnost odvozuje z úvah ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), s tím, že ve věci byla řešena otázka zásadního právního významu. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolací soudem, takže důvod dovolání v tomto případě vychází z ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

Dovolatel má zato, že určující je jím formulovaná otázka, zda občan ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 o.z nemá vlastní byt i tehdy, když rozsudek o rozvodu jeho manželství dosud nenabyl právní moci, ale v bytě své manželky, k němuž podle ustanovení § 105 (správně však § 705) odst. 2 věta prvá o.z. zanikne jeho užívací právo právní mocí rozsudku o rozvodu, již nebydlí. Za situace popsané v tomto sporu, pak závěr o tom, že ještě v době vyhlášení rozvodového rozsudku měl druhý z manželů, který se do bytu svého manžela přiženil , vlastní byt, je zásadním nepochopením tvrdosti zákona.

Nesprávné jsou rovněž úvahy odvolacího soudu o tom, že by žalobce byl býval měl, v případě zrušení společného nájmu zmiňovaného družstevního bytu, právo na náhradní byt ve smyslu ustanovení § 712 o.z. Konečně s odkazem na ustanovení § 3 o.z. dovolatel opětovně zdůrazňuje v posuzovaném případě tvrdost zákona, kterou je právě v moci soudu odstranit cestou omezení, resp. nerespektování práva žalovaného.

Proto dovolatel požaduje zrušení jak napadeného rozsudku, tak i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně též požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000. Dovolání žalobce pak nebylo shledáno přípustným.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení.

Z obsahu spisu vyplývá, že odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně ovšem předcházel rozsudek téhož soudu, ze dne 15. ledna 1998, č.j. 33 C 193/95 - 47, kterým byl jednak výrokem I. zamítnut návrh žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu týkající se uvedeného bytu, jednak výrokem II. byl žalobce uznán povinným tento byt vyklidit a předat jej žalovanému do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. května 1998, č.j. 44 Co 179/98 64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým byl zamítnut návrh žalobce, zatímco ve výroku o vzájemném návrhu žalovaného o povinnosti žalobce vyklidit předmětný byt a ve výroku o náhradě nákladů řízení byl tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Důvodem bylo, že vzájemný návrh žalovaného dosud neměl zákonem požadované náležitosti, avšak soud prvního stupně se o nápravu ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. ani nepokusil.

Jak pak vyplývá z obsahu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. prosince 1998 č.j. 33 C 193/95-84 bylo o doplněném protinávrhu žalovaného rozhodnuto shodně, jako v předchozím rozsudku tohoto soudu. Nepřichází proto z tohoto důvodu v této věci v úvahu eventuální uplatnění ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, když naopak návrhu žalobce na připuštění dovolání dokonce ve výroku tohoto rozsudku výslovně nevyhověl. Ve věci se tedy neuplatní ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Dána však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou vyšších soudů neřešených.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je v tomto případě oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek vyplývajících z ustanovení § 239 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval příslušný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Konečně je nutno zdůraznit, že je jen na účastníku řízení, zda v odvolacím řízení odvolacímu soudu navrhne ve smyslu ustanovení § 239 o.s.ř. připuštění dovolání a zda tak učiní bez bližšího vymezení otázky, pro kterou by mělo mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam anebo, zda určitou právní otázku vymezí s tím, že právě ji považuje za takovou, že její řešení činí uvažované rozhodnutí zásadně právně významným. Vymezení takové právní otázky účastníkem řízení je projevem dispoziční zásady. Z toho pak je třeba dovodit, že pokud účastník navrhl vyslovení přípustnosti dovolání, kdy současně konkretizoval určitou právní otázku, jež má činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, pak dovolatel může učinit předmětem dovolání pouze právní posouzení právě jím v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání uvedené právní otázky (resp.uvedených právních otázek). Přitom - jak již bylo naznačeno dříve - předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je, že taková dovolatelem uplatněná právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam. Nemůže jít proto např. o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Bylo již uvedeno, že žalobce navrhl (v rámci podaného odvolání), aby bylo připuštěno dovolání výslovně (pouze) k jím formulované otázce, zda občan ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 o.z. nemá vlastní byt i tehdy, když rozsudek o rozvodu jeho manželství dosud nenabyl právní moci, ale v bytě své manželky, k němuž podle ustanovení § 105 (správně § 705) odst. 2 věta prvá o.z., zanikne jeho užívací právo právní mocí rozsudku o rozvodu, již nebydlí. Je však zřejmé, že řešení vztahu ustanovení § 705 odst. 2 věta první o.z. k úvahám přechodu práva nájmu podle ustanovení § 706 odst. 1 téhož zákona nepřicházelo v posuzovaném sporu v úvahu, což vyplývá jak z dovoláním napadeného rozsudku, tak i z rozsudku soudu prvního stupně. Při úvaze, zda žalobce splnil jeden z předpokladů přechodu nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 o.z. spočívající v ověření toho, zda v rozhodné době měl či neměl vlastní byt, soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že takový byt měl, neboť mu tehdy svědčilo právo společného nájmu k družstevnímu bytu za současné existence společného členství žalobce a jeho tehdejší manželky v družstvu (§ 703 odst. 2 o.z.). Případné pozdější zrušení takovéhoto práva společného nájmu (včetně práva společného členství v družstvu), by proto bylo třeba posuzovat podle ustanovení § 705 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Již proto se dovolatelem v návrhu na připuštění dovolání, stejně tak jako v samotném dovolání, nastolená právní otázka, kterou spojuje s výkladem ustanovení § 705 odst. 2 věta první o.z., v předmětné věci při rozhodování odvolacího soudu neuplatnila. Proto ve vztahu k této dovolatelem uplatněné právní otázce schází předpoklad zásadního právního významu uvedené otázky (pro danou věc) a tím i splnění podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. proti zmiňovanému rozsudku odvolacího soudu.

Jestliže žalobce v návrhu na připuštění dovolání v této věci označil konkrétní a jedinou právní otázku, nemohly se při úvahách o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. účinně uplatnit případné další jiné právní otázky, pokud je dovolatel učinil obsahem dovolání.

Za popsaného stavu tudíž není možno dovodit, že by ve vztahu k dovoláním napadenému rozsudku Městského soudu v Praze byl naplněn zákonný předpoklad přípustnosti dovolání obsažený v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel žádný z případů vad podle zmíněného ustanovení nevytýká, přičemž z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se žádná taková vada nepodává. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., takže se nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2001

JUDr. Pavel Pavlík , v.r.

předseda senátu