26 Cdo 2976/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



26 Cdo 2976/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce Mgr. J. Ř. , P., zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách 24, proti žalované DOG STAR, s. r. o ., se sídlem v Praze - Vinohradech, Nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, IČO: 28202899, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 6/55, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 69/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č. j. 62 Co 296/2010, 62 Co 570/2010-152, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.573,- Kč k rukám JUDr. Martina Šenkýře, advokáta se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách 24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalovaná napadla dovoláním výrok rozsudku Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 20. 4. 2011, č. j. 62 Co 296/2010, 62 Co 570/2010-152, kterým potvrdil výrok rozsudku Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 14. 1. 2010, č. j. 27 C 69/2009-94, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. 10. 2010, č. j. 27 C 69/2009-130, jímž určil, že výpověď ze dne 18. 12. 2008 (dále jen Výpověď ) z nájmu bytu č. 15 v 5. patře domu, katastrální území N. M., obec P., (dále jen předmětný byt ), je ve vztahu k žalované neplatná (odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k další žalované A. P., bytem v P., a žalobu o určení neplatnosti Výpovědi vůči ní zamítl /pro nedostatek její pasivní věcné legitimace/ a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů; rozhodnutí v této části dovoláním napadeno nebylo).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.; podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolací soud proto nemohl přihlédnout k námitkám dovolatelky (že odvolací soud neřešil nájemní právo právní předchůdkyně žalobce, že se nevypořádal s otázkou nájemního práva žalobce, že rozhodnutí je překvapivé a nepředvídatelné ), jimiž uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (pro úplnost lze uvést, že odvolací soud /soud prvního stupně/ se otázkou nájemního práva žalobce zabýval, a že nejde ani o překvapivá rozhodnutí, poučovací povinnost (§ 118a odst. 2 o. s. ř.) se uplatní jen v případě, že z jiného možného hmotněprávního posouzení věci vyplývá potřeba doplnit rozhodná tvrzení).
Otázka vázanosti rozhodnutím soudu vydaného ve věci vyklizení bytu, v němž byla vyřešena otázka existence nájmu, v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu téhož bytu, a otázka existence překážky věci pravomocně rozhodnuté, s níž dovolatelka spojila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a uplatnila tak i způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá.
Závěr odvolacího soudu, že soud je vázán předběžně přijatým závěrem o existenci nájemního poměru přijatým v pravomocně skončeném řízení o vyklizení bytu (v němž byla žaloba právě pro trvající nájem zamítnuta), i v pozdějším řízení týkajícího se výpovědi mezi týmiž účastníky (jejich právními nástupci) k témuž bytu, je v souladu s ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3053/2011). Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že soud k absolutní neplatnosti úkonu sice přihlíží z úřední povinnosti, činí tak však jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. K tvrzení dovolatelky o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy právní předchůdkyně žalobce nemohl odvolací soud přihlédnout, neboť jej uplatnila v rozporu § 205a odst. 1 o. s. ř. až v odvolacím řízení, ačkoliv účastníci byli soudem prvního stupně před skončením jednání poučeni podle § 119a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen AT (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem 1.573,- Kč, sestávající z odměny podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 AT ve výši 1.000,- Kč (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., § 15 AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 273,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně 11. prosince 2013 JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu