26 Cdo 2965/2000
Datum rozhodnutí: 25.07.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2965/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. D. proti žalovanému - Č. p., k.s., o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp.zn. 11 C 639/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 31. srpna 2000 č.j. 30 Co 245/2000 - 45, t a k t o:

I. Dovolání žalobce se o d m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 26. ledna 2000 č.j. 11 C 639/99 - 25 zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy ze dne 19.února 1999, kterou dal žalovaný žalobci, neboť dospěl k závěru, že žalobce porušil smlouvu účastníků o nájmu ze dne 13. května 1998, takže žalobu na určení neplatnosti výpovědi této nájemní smlouvy považoval za nedůvodnou. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. srpna 2000 č.j. 30 Co 245/2000 - 45 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že okresní soud se sice výslovně ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nezabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, avšak sám odvolací soud dovodil, že tento naléhavý právní zájem dán není. Proto bylo namístě zamítnout žalobu již z tohoto důvodu.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. října 2000.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podal žalobce dne 9. listopadu 2000 dovolání. Jeho přípustnost odůvodňuje odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod uplatňuje § 241 odst. 3 písm. d) téhož zákona. Nesouhlasí totiž s tím, že není splněn předpoklad naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Ten je podle dovolatele odůvodněn tím, že nebude-li rozhodnuto o určovací žalobě, hrozí žalobci smluvní pokuta ve výši 500.000,- Kč podle nájemní smlouvy uzavřené účastníky. Určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy má preventivní charakter a bylo by tak upraveno postavení žalobce ve vztahu k žalovanému.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (tento procesní předpis je proto užit ve znění účinném do 31. prosince 2000) a dospěl k závěru, že toto dovolání není přípustné.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Dovolatel však přesto přípustnost podaného dovolání dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Tak tomu je při rozdílnosti, t.j. nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemíní rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 téhož zákona. Určujícím je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.

O případ eventuální nesouhlasnosti rozsudků soudů obou stupňů v posuzované věci ovšem nejde. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a dále, že je na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Jak pak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů vydaných v této věci, pak se fakticky shodují v tom, že nedošlo k naplnění všech nezbytných předpokladů možné úspěšnosti žaloby na určení (soud prvního stupně shledal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, zatímco soud odvolací má zato, že nedošlo k naplnění druhého z již uvedených předpokladů úspěšnosti žaloby podle § 80 písm. c/ o.s.ř.). Je tedy zřejmé, že porovnáním rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, není možno dospět k závěru, že by rozdílně konstituovala nebo deklarovala práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Protože tedy rozsudkem soudu druhého stupně nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, není proto zde možno mít za naplněný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm. a) o.s.ř.

Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, nepřichází v této věci v úvahu ani eventuální uplatnění ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Přípustnost dovolání není založena ani ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., protože soud druhého stupně ve výroku rozsudku nevyslovil, že je proti tomuto jeho rozhodnutí dovolání přípustné.

Naplněna není ani možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a to zejména již proto, že ze spisu nevyplývá, že by žalobce byl ve smyslu zmíněného ustanovení učinil návrh, aby dovolání bylo ve věci připuštěno.

Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení .Sám dovolatel žádný z případů vad podle zmíněného ustanovení nevytýká, přičemž z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se žádná taková vada nepodává. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se tak nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2001

JUDr. Pavel P a v l í k, v.r.

předseda senátu