26 Cdo 2938/2000
Datum rozhodnutí: 11.09.2002
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 705 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 705 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2938/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně O. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 139/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2000, č.j. 15 Co 326/2000-187, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2000, č.j. 15 Co 326/2000-187, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň město (poté, kdy byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 1999, č.j. 15 Co 93/99-82, zrušen jeho v pořadí prvý rozsudek ze dne 30. 11. 1998, č.j. 28 C 139/98-54), rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 13. 1. 2000, č.j. 28 C 139/98-142. Tímto rozsudkem (výrokem I.) zrušil právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k družstevnímu bytu č. 3, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se v přízemí domu v P., N. 7 (dále též jen předmětný byt nebo byt ), rozhodl, že výlučným nájemcem tohoto bytu a výlučným členem družstva se stává žalovaný (výrok II.), zavázal žalobkyni předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn byt náhradní (výrok III.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že za trvání manželství účastníků, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 1. 1998, vzniklo účastníkům v roce 1983 právo společného užívání předmětného bytu, které se od 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely, a že se po zániku manželství účastníci nedohodli o tom, kdo z nich bude byt užívat jako výlučný nájemce, ač mezi nimi panovala shoda, že právo společného nájmu má být zrušeno. Za tohoto stavu shledal okresní soud předpoklady pro postup v souladu s ust. § 705 odst. 1 obč. zák. a právo společného nájmu zrušil. Při rozhodování o určení dalšího nájemce bytu konstatoval okresní soud, že zákonem výslovně uvedená hlediska (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) nemají v konkrétním případě pro rozhodnutí ve věci žádné opodstatnění , neboť děti účastníků jsou již zletilé a pronajímatel ponechal rozhodnutí na úvaze soudu. Ze zjištění že syn i dcera účastníků mají zajištěno vlastní bydlení jinde a v předmětném bytě se nezdržují, dovodil, že odpadá i kriterium dalšího využití bytu v budoucnu . Ve prospěch žalovaného hodnotil skutečnost, že platí náklady spojené s nájmem bytu a teprve po jejich úhradě mu žalobkyně přispívá na tyto výlohy částkou 1.000,- Kč; okresní soud dovodil, že žalovaný je schopen tyto náklady hradit i do budoucna. Za podstatné však soud vzal zásluhy žalovaného o získání bytu, spočívající v tom, že ještě před sňatkem byl výlučným uživatelem bytu v P. na ulici P., který byl později směněn za družstevní byt v D. a další směnou byl umožněn vznik práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu. To, že zmíněný výlučný nájem vznikl žalovanému již před řadou let, nelze podle názoru okresního soudu brát v úvahu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, č.j. 15 Co 326/2000-187, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu; další výroky ve věci samé změnil tak, že výlučným nájemcem bytu se jako členka družstva stává žalobkyně, a že žalovaný je povinen byt vyklidit do patnácti dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěn náhradní byt. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Po doplnění důkazního řízení odvolací soud dospěl k odlišným právním závěrům, než soud prvního stupně. Za pochybení označil, že okresní soud vůbec nehodnotil příčiny rozvratu manželství účastníků (rozvodový soud je shledal v chování žalovaného, který navštěvoval kasino, podlehl hráčské vášni, což žalobkyně nebyla ochotna tolerovat, když z toho plynuly finanční problémy). Odlišně od závěrů soudu prvního stupně dovozoval odvolací soud, že zletilá dcera účastníků nemá vlastní možnost trvalého bydlení a v předmětném bytě by chtěla bydlet s matkou (žalobkyní), nikoli s otcem (žalovaným). Zásluhy žalovaného o získání bytu nelze podle odvolacího soudu přeceňovat, neboť původní byt získal před dvaceti lety, mezitím došlo ke dvěma směnám a předmětný družstevní byt 3 + 1 pořizovali účastníci pro potřeby celé rodiny. I při souhlasu se závěrem soudu prvního stupně o nepravdivosti tvrzení žalobkyně, že z bytu nevystěhovala žádné věci, nepovažoval to odvolací soud za důvod, pro který by měl být zvýhodněn žalovaný, neboť i jeho tvrzení jsou podle krajského soudu nevěrohodná (žalovaný podle odvolacího soudu dosud nevysvětlil, z jakých prostředků údajně sám platil veškeré platby související s bytem ). Souhrnně tak odvolací soud dovodil, že ve prospěch žalobkyně svědčí hledisko účelného využití bytu v budoucnu a zájem zletilé dcery na nerušeném užívání bytu a to, že rozvrat manželství zavinil žalovaný. Žalovanému pak svědčí zásluhy o získání bytu, avšak toto hledisko není příliš významné . Vycházeje z těchto závěrů odvolací soud rozhodl způsobem, který byl výše citován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 15. 9. 2000 dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a zároveň vyslovil názor, že je splněna podmínka uvedená v § 241a odst. 2 písm. c/ o. s. ř., že totiž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele bylo v konkrétním případě porušeno ustanovení § 132 o. s. ř. o hodnocení důkazů, jakož i ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., podle kterého při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Dovolatel namítl, že ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. mělo být vzato v úvahu, že dokazování o příčinách rozvratu v rozvodovém řízení bylo kusé a proto nemůže být hodnocení těchto příčin zvlášť závažnou okolností ve vztahu k řešení otázky, komu z účastníků má být přičteno právo nájmu. Za problematický označil předpoklad, že zletilá dcera účastníků hodlá v budoucnu bydlet v předmětném bytě, když namítl, že tato dcera v bytě nebydlí od roku 1999 a v současné době se zdržuje v cizině, kde pracuje a má tam zajištěno i bydlení. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba respektovat její stanovisko v tom směru, že chce bydlet s matkou, nikoli s otcem a dovodil, že žalobkyni svědčí i hledisko účelného využití bytu v budoucnu a zájem dcery na nerušeném užívání bytu, je toto jeho hodnocení v rozporu s dikcí § 705 obč. zák. a s konstantní judikaturou, neboť takto je zájem zletilých dětí postaven na stejnou úroveň jako zájem nezletilých dětí, zdůrazněný v § 705 odst. 3 obč. zák. Za situace, kdy neexistují hlediska akcentovaná v § 705 odst. 3 obč. zák, považuje dovolatel odlišně od závěrů odvolacího soudu, jimž navíc vytýká kusost odůvodnění za mimořádně významné hledisko svých zásluh o pořízení bytu jednak proto, že žalobkyně nikdy žádné užívací právo k jakémukoli bytu neměla, jednak i proto, že za situace, kdy děti účastníků jsou již zletilé, syn se odstěhoval a dcera byt navštěvuje sporadicky, je nerozhodné, že si účastníci pořizovali předmětný byt pro potřeby celé rodiny. Za okolnost svědčící v jeho prospěch, kterou měl vzít odvolací soud v úvahu, označil dovolatel to, že platí veškeré poplatky spojené s užíváním bytu, a žalobkyně mu přispívá výjimečně nebo sporadicky. Zdůraznil rovněž deliktní chování žalobkyně ve vztahu ke společnému majetku s tím, že nejde o to, zda bylo určité tvrzení žalobkyně nepravdivé, ale rozhodné podle jeho názoru je, že na rozdíl od něho žalobkyně neoprávněně disponovala s majetkem náležejícím do SJM a toto její jednání musí být sankcionováno. S odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vyjádřil dovolatel názor, že odvolací soud měl k tomuto jednání žalobkyně přihlédnout při úvaze o tom, kdo má být určen nájemcem bytu a členem družstva. Dovolatelova argumentace vyústila v návrh, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně označila v dovolacím vyjádření rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolatelovy námitky za irelevantní a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jestliže bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 28 6. 2000, Nejvyšší soud dovolání žalovaného projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o. s. ř ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má obsahové i formální znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, jímž je uplatněna výtka nesprávného právního posouzení věci, dovolatelův odkaz na § 241a odst. 2 písm. c/ o. s. ř. není správný, neboť míří na ustanovení účinné až od 1. 1. 2001, tedy na procesní normu, kterou s ohledem na výše podaný výklad použít nelze; po obsahové stránce je však uplatněný důvod způsobilým dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.

Také přípustnost svého dovolání opírá žalovaný mylně o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001; dovolání je však přesto přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že dovolatel skutečně napadá pouze měnící výroky odvolacího rozsudku (to jest výrok o určení dalšího nájemce bytu a výrok o bytové náhradě a s ní související povinnosti druhého z účastníků předmětný byt vyklidit), zatímco dovoláním není dotčen výrok, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zrušení práva společného nájmu bytu. Dovolací soud tak nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost nenapadeného potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroků rozsudku odvolacího soudu, proti nimž je podáno přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodnutí o dovolání může projevit pouze v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaných výroků, zruší současně i výrok, jehož sepětí s nimi vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27 dále jen R 27/1999 ).

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. tvořící dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., k nimž stejně jako k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacími důvodem včetně toho, jak byl v dovolání obsahově vymezen.

Předmětem dovolacího přezkumu je proto otázka správnosti právních závěrů, na jejichž základě odvolací soud určil nájemcem bytu a členem družstva žalobkyni.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. případ, kdy soud podřadil zjištěný skutkový stav pod nesprávnou hmotněprávní normu, nebo tento skutkový stav neposoudil podle všech hmotněprávních norem, které měly být aplikovány, nebo při podřazování skutkových zjištění (souhrnu všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování) pod správně určenou právní normu nesprávně vyložil podmínky vyjádřené obecně v její hypotéze a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy.

Podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.

Soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák.) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vymezí-li soud při rozhodování o dalším nájmu bytu v konkrétní věci z tohoto předem neomezeného okruhu okolností hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým z nich dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že soud do svých úvah některé z hledisek pro věc významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci. V dovolacím řízení je tedy taková námitka uplatnitelná prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (srov. R 27/1999). K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 36, jakož i v usnesení ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. přitom ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí přihlédne soud podle okolností konkrétního případu jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků (se zřetelem k možnosti nového uspořádání nájemních poměrů), k příčinám rozvratu manželství účastníků, k jejich zdravotnímu stavu, ke společenskému významu a náročnosti jejich práce, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání předmětu nájmu, k jeho účelnému využití, jakož i k tomu, kdo v bytě fakticky bydlí, a zda u osob, které v nájemním poměru setrvají, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému užívání. Tato další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) mohou převážit nad hledisky zákonnými.

Výklad ustanovení § 705 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. (a z něho plynoucí právní posouzení věci) lze označit za nesprávný tehdy, nemůže-li vymezení hypotézy, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, obstát z objektivních (logických nebo věcných) hledisek, protože soud nevymezil z okruhu okolností daného případu ty, které jsou z hlediska hypotézy právní normy podstatné, nebo jsou-li skutečnosti, které shledal významnými, z uvedeného hlediska bezvýznamné nebo s ní dokonce obsahově či účelem nejsou v souladu, nebo je-li jejich souhrn neúplný (protože soud opomenul jiné rovněž významné skutečnosti), nebo tehdy, přiřadil-li soud jednotlivým skutečnostem význam, který je logicky či věcně neudržitelný.

Rozhodovací praxe soudů nezaznamenala odklon od právního názoru, že jedním z hledisek, která mají právní význam pro rozhodnutí podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák., jsou příčiny rozvratu manželství vyjádřené v rozsudku o rozvodu. Dovolatel nezpochybňuje, že v řízení o rozvod manželství účastníků soud skutečně shledal příčiny rozvratu v těch skutečnostech, které odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku citoval. Námitka, že závěry rozvodového soudu nemohou být právně významnou okolností při rozhodování o určení dalšího nájemce bytu proto, že dokazování v rozvodovém řízení bylo kusé, neobstojí, neboť soud, který rozhoduje v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu, nepřezkoumává správnost skutkových zjištění a právních závěrů soudu rozvodového. Z odůvodnění napadeného rozsudku se přitom nepodává, že by odvolací soud pokládal příčiny rozvratu manželství za zvlášť závažnou okolnost (jak to v dovolání žalovaný formuluje); šlo pouze o jednu z okolností, které vzal při rozhodování v úvahu.

Již v rozhodnutí R 27/1999 vyjádřil Nejvyšší soud názor, že výměna bytů se neobejde bez vlastních objektů směny bytů, a tudíž nelze upřít logiku závěru, že vyšší míru zásluhy o získání bytu má ten účastník, který se zasloužil o získání bytu, jenž byl předmětem směny. Dovolatelova zásluha o získání předmětného bytu je tedy skutečností právně významnou, i když této zásluze vzhledem k době, která od výměny bytů do zániku manželství účastníků uplynula nelze přiznat povahu hlediska zásadního, jakou jí sám dovolatel přičítá.

Dovolateli je však třeba přisvědčit v tom, že zájem zletilého dítěte na nerušeném užívání bytu není hlediskem, kterému by bylo možno přiznat význam rovnocenný zákonnému hledisku zájmu nezletilých dětí (§ 705 odst. 3 obč. zák.), ale bez dalšího ani význam dalšího samostatného kritéria, jaké podle ustálené judikatury bere soud při rozhodování podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. v úvahu. Skutečnost, že v bytě, jehož se spor týká, bydlí kromě dosavadních společných nájemců také jejich dospělé dítě (děti), hodnotí soud pouze v rámci úvah o účelném (účelnějším) využití bytu.

Podle § 3 odst. l obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se v ustálené rozhodovací praxi soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

Soudní rozhodnutí vydané v řízení podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. má konstitutivní povahu je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného (srov. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl, Panorama Praha 1985, str. 671). Na vydávání konstitutivních rozhodnutí soudu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. aplikovat nelze, neboť občanskoprávní vztah vzniká teprve právní mocí takového rozhodnutí; aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností vyplývajících až z tohoto nově vzniklého právního vztahu. Dovolateli tak nelze přisvědčit v názoru, že odvolací soud pochybil (ve smyslu nesprávného právního posouzení věci), nepoužil-li při rozhodování o dalším nájemci bytu v souvislosti se skutkovými zjištěními o tom, jak žalobkyně nakládala se společným majetkem účastníků, též právní normy obsažené v § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se ale v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s těmito zjištěními z pohledu ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., tj. nevysvětlil, z jakého důvodu nezahrnul uvedená zjištění mezi hlediska významná pro věc.

Je tedy nutno uzavřít, že odvolací soud nevymezil z okruhu okolností daného případu všechny okolnosti, které jsou podstatné z hlediska právního posouzení věci, a že zároveň přiznal podstatný význam hledisku, které takovou povahu nemá ( zájmu zletilého dítěte na nerušeném užívání bytu ). Jeho právní posouzení věci tak nemůže být posouzením správným ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (který podle obsahu dovolání žalovaný uplatnil), byl tak naplněn.

Nejvyšší soud proto aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) zrušil podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (srov. výše podaný výklad o vzájemné propojenosti výroků rozsudku odvolacího soudu) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

V řízení, jež bude následovat (§ 243d odst. 1 věta prvá o. s. ř.), se odvolací soud neopomene zabývat i skutečností (z níž dovolací soud v důsledku své vázanosti dovolacími důvody nemohl vyvodit závěry odpovídající ustanovení § 24, § 25, § 49 odst. 1 věty prvé, § 159 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák.), že podle obsahu spisu Okresního soudu Plzeň město sp. zn. 31 C 221/97, vedeného v právní věci žalobce J. S. proti žalované O. S. o rozvod manželství, nebyl dosud rozsudek ze dne 8. 12. 1997, č.j. 31 C 221/97-28, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno, doručen zástupci žalované s procesní plnou mocí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. září 2002

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předseda senátu