26 Cdo 2927/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2927/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. H., (jako procesní nástupkyně N. spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. L., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 35/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 62 Co 230/2006-272, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobkyně N. spol. s r. o., (dále jen původní žalobkyně ), se domáhala, aby soud přivolil k její výpovědi z nájmu žalovaného k bytu 1+1 s příslušenstvím, označeného pořadovým číslem 7, v domě na adrese Na Dlouhém lánu 494/37, P. 6 V. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ). Přitom výpověď z nájmu bytu učinila součástí žaloby sepsané dne 20. března 2001 a podané u Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) téhož dne (dále jen výpověď ze dne 20. března 2001 ) a odůvodnila ji mimo jiné tvrzením, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) jí jako vlastnici předmětného domu a pronajímatelce bytu nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od června 2000 do března 2001, v důsledku čehož je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ).

V pořadí první (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. září 2001, č. j. 5 C 35/2001-48, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 2. července 2003, č. j. 19 Co 253/2003-115, ve spojení s usnesením ze dne 14. října 2003, č. j. 19 Co 253/2003-124, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení navržených důkazů.

Následně původní žalobkyně v žalobě sepsané dne 2. února 2004 a doručené soudu prvního stupně dne 3. února 2004 uplatnila novou (další) výpověď z nájmu žalovaného k předmětnému bytu a navrhla, aby soud přivolil i k této výpovědi

(k výpovědi ze dne 2. února 2004 dále jen výpověď ze dne 2. února 2004 ) z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a to pro nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od ledna 1999 do května 2000 a od dubna 2001 do ledna 2004. Současně požádala, aby obě věci byly spojeny ke společnému řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. října 2004, č. j. 5 C 35/2001-180, spojil obě věci ke společnému řízení.

Na návrh původní žalobkyně pak soud prvního stupně usnesením ze dne

18. května 2005, č. j. 5 C 35/2001-215, připustil, aby do řízení na místo původní žalobkyně vstoupila M. H., která se na základě kupní smlouvy ze dne

16. prosince 2004 stala vlastnicí předmětného bytu (§ 107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ). K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 24. srpna 2005, č. j. 64 Co 327/2005-226, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 5 C 35/2001-246, ve spojení s usneseními ze dne 29. prosince 2005, č. j. 5 C 35/2001-245,

a ze dne 30. ledna 2006, č. j. 5 C 35/2001-258, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi ze dne 20. března 2001 (výrok I.), přivolil k výpovědi ze dne 2. února 2004 (výrok II.), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok III.), žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 20. září 2006, č. j. 62 Co 230/2006-272, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených vyhovujících výrocích o věci samé II., III. a IV. s tím, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a také v nákladovém výroku V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalovaný porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že dlouhodobě nehradil původní žalobkyni (vlastnici předmětného domu a tehdejší pronajímatelce předmětného bytu) nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, v důsledku čehož vznikl dluh za dobu od ledna 1999 do května 2000 a od dubna 2001 do ledna 2004 v částce 37.986,30 Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce). Dále rovněž dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu nelze totiž o rozporu výpovědi s dobrými mravy uvažovat v situaci, kdy žalovaný ani netvrdil, že vzniklý dluh zcela vyrovnal a že hradí rovněž běžné nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu. S přihlédnutím k tomu proto odvolací soud potvrdil (s tam uvedeným dodatkem) rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. (o přivolení k výpovědi ze dne 2. února 2004, o určení doby skončení nájemního poměru a o vyklizovací povinnosti žalovaného z bytu do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší) a v nákladovém výroku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž především uvedl, že za zásadně právně významnou pokládá otázku, zda byly splněny podmínky o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jestli výpověď z nájmu bytu dala oprávněná osoba . Dále namítl, že neodpovídá skutečnosti a opomíjí i znalecký posudek skutkové zjištění, že dluží po odečtení přeplatku za služby za období od ledna 1999 do května 2000 a od dubna 2001 do ledna 2004 citovanou částku . V dovolání položil rovněž otázku, zda lze dát výpověď, a to v roce 2004, za údajné nedoplatky v roce 1999, když před tím je dána výpověď, která zahrnuje i období roku 1999 a tato výpověď daná v roce 2001 je zamítnuta . Nakonec soudům vytkl, že nepřihlédly ke všem aspektům případu, tj. zda mohla žalobkyně D. H. vstoupit do řízení na místo původního žalobce , že výpověď daná 3.2.2004 byla dána jako samostatná žaloba , že byl označován jako dlužník s dluhem dosahujícím několik set tisíc korun a že nebyla dostatečně zvážena okolnost jeho zdravotního stavu, možnost výdělku atd. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v napadených vyhovujících výrocích o věci samé napadeným rozsudkem, bylo ve vztahu k výpovědi ze dne 2. února 2004 jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci použil dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. d/ a § 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.

V soudní praxi, a to i vzhledem k logickému opodstatnění posléze uvedeného, nejsou žádné pochybnosti o tom, že nájem bytu může (s přivolením soudu) vypovědět pronajímatel jako vlastník domu, v němž se pronajatý byt nachází (v daném případě původní žalobkyně, která byla vlastnicí předmětného domu a v době výpovědi ze dne 2. února 2004 rovněž pronajímatelkou předmětného bytu); ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák. vzhledem ke svému jednoznačnému znění jiný výklad ani nepřipouští.

Nesměřuje-li dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. srpna 2005, č. j. 64 Co 327/2005-226 (kterým bylo potvrzeno usnesení ze dne 18. května 2005, č. j. 5 C 35/2001-215, jímž soud prvního stupně připustil, aby do řízení na místo původní žalobkyně vstoupila D. H.), nelze dovolacímu přezkumu podrobit otázku, zda mohla žalobkyně D. H. vstoupit do řízení na místo původního žalobce . Pro úplnost zbývá dodat, že proti tomuto usnesení odvolacího soudu by bylo dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nevzal v úvahu, že výpověď daná 3.2.2004 byla dána jako samostatná žaloba . K tomu je zapotřebí uvést, že soudní praxe se ustálila v názoru, že výpověď z nájmu bytu může být dána až v průběhu řízení její účinky mohou nastat až po dni zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Tak tomu je tehdy, učiní-li pronajímatel, který nedoručil výpověď nájemci dříve, výpověď součástí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu; účinky výpovědi pak nastanou až v souvislosti s doručením stejnopisu žaloby žalovanému nájemci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 19978 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, a dále např. rozhodnutí uveřejněné pod R 26/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodovací praxe soudů je však zajedno i potud, že výpověď z nájmu bytu se může stát předmětem řízení i v rámci postupu podle § 95 o.s.ř., kdy soud připustí navrhovanou změnu žaloby a dále jedná již o přivolení k oné další výpovědi (takovýto postup však nepřichází v úvahu v řízení odvolacím); nelze tedy dovozovat, že nová výpověď se může stát předmětem soudního řízení pouze a výlučně na základě nové žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 2 Cdon 546/96, ze dne 27. listopadu 1996, sp. zn. 2 Cdon 294/96, ze dne 31. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 2176/98, uveřejněné pod č. 40 v sešitě č. 3 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 29. října 2003, sp. zn. 26 Cdo 1481/2002). V usnesení ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněném pod č. 74 v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s. r. o., 2003, a pod C 917 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud výslovně dovodil, že pronajímatel může dát nájemci novou (další) výpověď z nájmu bytu i v průběhu řízení o přivolení k výpovědi předchozí; tato nová výpověď se může stát předmětem probíhajícího řízení za předpokladu, že pronajímatel žalobce současně změní žalobu a soud tuto změnu připustí. Takovýto postup nepřichází v úvahu v řízení odvolacím. Pro rozhodnutí ve věci samé je pak mimo jiné určující zjištění, zda výpověď byla pronajímatelem nájemci účinně dána a zda k tomuto okamžiku byl dán uplatněný výpovědní důvod (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1153/2006, uveřejněného pod č. 28 v sešitě č. 3 z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S přihlédnutím k okolnostem projednávané věci zastává dovolací soud názor, že tím spíše pak není vyloučeno, aby pronajímatel uplatnil vůči nájemci v průběhu řízení novou (další) výpověď z nájmu bytu vedle výpovědi původní, a to i ve formě nové žaloby, jejíž součástí učiní novou (další) výpověď z nájmu bytu, a navrhne spojení věcí ke společnému řízení.

Námitkou, že ve vztahu k dovolateli nebyla dostatečně zvážena okolnost jeho zdravotního stavu, možnost výdělku atd. , hodlal dovolatel zřejmě zpochybnit správnost závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Zde však nelze přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. července 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v .r.

předseda senátu