26 Cdo 2907/2015
Datum rozhodnutí: 18.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 5 odst. 1 předpisu č. 116/1990Sb., § 9 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb., § 9 odst. 3 předpisu č. 116/1990Sb.



26 Cdo 2907/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. V. , zastoupené JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, proti žalované Hostýnským papírnám, spol. s r. o. , se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Soudní 321, IČO: 18189121, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 158/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 24. února 2015, č. j. 60 Co 13/2015-75, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Vladislavy Rapantové, advokátky se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď žalované ze dne 27. ledna 2014 (dále jen Výpověď ) z nájmu, který účastnice ohledně tam označených nebytových prostor založily nájemní smlouvou ze dne 1. prosince 2006 na dobu od 1. prosince 2006 do 30. listopadu 2016 (dále též jen Nájemní smlouva , nájemní poměr účastnic a nebytové prostory ).

Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 7 C 158/2014-47, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 60 Co 13/2015-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že Výpověď je neoprávněná; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že nájemní poměr nezanikl předčasně pro dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu § 575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ), která měla podle žalované nastat v roce 2011 v důsledku toho, že pozbyla přístup do pronajatých nebytových prostor, neboť prodala přilehlé nemovitosti, jejichž prostřednictvím měla tento přístup zajištěn. Poté dospěl rovněž k závěru, že Výpověď je neoprávněná, neboť nebyl naplněn v ní uplatněný výpovědní důvod, jehož skutkové vymezení obsažené ve Výpovědi odpovídá výpovědnímu důvodu podle § 2308 písm. b/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ).

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. dále opět jen o.s.ř. ), neboť otázka (dovolatelkou účinně nastolená) předčasného zániku nájmu nebytových prostor na dobu určitou pro dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák. byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení neodchýlil (viz posléze uvedený výklad).

V posuzovaném případě však dovolací soud předně podotýká, že dovolatelka v dovolání napadla rovněž správnost právního názoru, který odvolací soud učinil při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 2308 písm. b/ o. z. Ve vztahu k řešení této otázky však náležitě nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o.s.ř.). Ačkoliv v dovolání ohlásila, že odvolací soud rozhodl zcela opačně oproti běžné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu , již nijak nespecifikovala, od které ustálené rozhodovací praxe (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení uvedené otázky odvolacím soudem odchyluje. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se touto otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc nelze ani přehlédnout, že v uvedených souvislostech dovolatelka uplatnila především nezpůsobilý důvod v podobě výtek, jimiž brojila proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro právní názor, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 2308 písm. b/ o. z.

Při posuzování dovolacích námitek, podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř., jež dovolatelka uplatnila ve vztahu k otázce předčasného zániku nájemního poměru pro dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák., dovolací soud vycházel vzhledem k době, kdy měl nájemní poměr tímto způsobem skončit
z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta za středníkem o. z.).

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001, uveřejněném pod č. 35/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak, než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v § 9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ). Ani v případě nájmu nebytových prostor sjednaného na dobu určitou tedy nelze vyloučit jeho zánik z důvodů upravených v obecných ustanoveních o nájemní smlouvě nebo z obecných důvodů zániku závazku, tj. ani podle § 575 obč. zák. o dodatečné nemožnosti plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. května 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005, z 11. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 229/2010, a z 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 156/2013). K otázce dodatečné nemožnosti plnění se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 605/2005, uveřejněném pod C 5406 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. V něm mimo jiné konstatoval, že stane-li se plnění nemožným až v době existence platného závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. Nemožnost je dodatečná, jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoliv v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Posouzení, zda je plnění nemožné, závisí zejména na obsahu závazku, příp. na předmětu plnění. Zásadně je však třeba vycházet z toho, že závazek zaniká pro nemožnost, která je objektivní a trvalá. Zbývá dodat, že závěr o zániku závazku podle § 575 odst. 1 obč. zák. nutně předpokládá, že dodatečná nemožnost překáží plnění subjektivní povinnosti, jež tvoří (spoluvytváří) jeho obsah. Je tudíž vyloučeno uvažovat o zániku závazku pro následnou nemožnost plnění povinnosti, která účastníka příslušného závazkového vztahu vůbec netížila (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012).

V projednávaném případě odvolací soud učinil rovněž skutkový závěr, že
akceptovala-li dovolatelka, že si na dobu deseti let pronajme nebytové prostory, do nichž byl jediný možný přístup zajištěn z jí vlastněných sousedních prostor (nemovitostí), současně tím akceptovala, že po uvedenou dobu si bude přístup do nebytových prostor zajišťovat sama. Jinými slovy řečeno, dovolatelka souhlasila s tím, že v tomto ohledu zajistí způsobilost těchto prostor ke smluvenému užití namísto žalobkyně , jak to vyjádřil odvolací soud. Z toho je zřejmé, že ohledně povinností pronajímatele odevzdat nájemci nebytové prostory ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu užívání a v tomto stavu je svým nákladem udržovat se účastnice jde-li o zajištění přístupu do nebytových prostor při sjednání nájemního poměru dohodly jinak ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. Z uvedeného však současně bez dalšího vyplývá, že v důsledku jiné dohody účastnic (§ 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) nebyla žalobkyně (pronajímatelka) povinna zajišťovat dovolatelce (nájemkyni) přístup do pronajatých nebytových prostor. Přitom dovolatelka na sebe zmíněnou dohodou nevzala žádný závazek, z něhož by byla povinna poskytovat druhé straně nájemního poměru jakékoli plnění (přístup do nebytových prostor měla zajišťovat sama pro sebe ). V tomto případě je tudíž vyloučeno uvažovat o zániku nájemního poměru účastnic podle 575 odst. 1 obč. zák., neboť s přihlédnutím k jeho obsahu žádnou z nich netížila povinnost poskytovat druhé smluvní straně plnění (v podobě zabezpečení přístupu do nebytových prostor), jehož následné nemožnosti se dovolatelka v dané věci dovolává. Odvolací soud se tedy od shora uvedené judikatury v konečném důsledku neodchýlil (jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže dovodil (byť na podkladě poměrům souzené věci poněkud nepřiléhavé úvahy), že nájemní poměr účastnic nezanikl předčasně pro dodatečnou nemožnost plnění ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák.

Lze proto uzavřít, že jedinou účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Dovolací soud konečně nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. ve všech jeho výrocích , tedy že je podává jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedenému výroku totiž v dovolání schází nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž i dovolací námitky, jež by se ho týkaly. Kromě toho však nelze ani opomenout, že tímto výrokem odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení § 237 o.s.ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Za této situace dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, a to dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Pro úplnost zbývá dodat, že nepřihlížel k podání dovolatelky ze dne 15. července 2015, neboť bylo podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§ 241b odst. 3 věta první ve spojení s § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. listopadu 2015

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu