26 Cdo 2898/2016
Datum rozhodnutí: 17.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 517 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



26 Cdo 2898/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Bytového družstva Pod vilami 3 , se sídlem v Praze 4, Pod vilami 854/3, IČO 61463710, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované UNICA TECHNOLOGIES akciová společnost , se sídlem v Praze 4, Novodvorská 803/82, IČO 41695381, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 18/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 25 Co 6/2016-272, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek (druhý v pořadí) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 10. 2015, č. j. 7 C 18/2011-245, jímž zamítl žalobu o určení vlastnictví spoluvlastnického podílu k tam specifikované nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku (ne)platnosti smlouvy o výstavbě uzavřené dne 24. 6. 2005 i otázku promlčení práva na odstoupení od této smlouvy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že právní jednání je neurčité (a tedy neplatné), je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný je jeho věcný obsah, přičemž tuto neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372; ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při výkladu obsahu smlouvy je nutné přihlédnout i k vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy; takto provedená interpretace však nesmí být v rozporu s gramatickým vyjádřením obsahu. Je-li právní jednání učiněno v písemné formě, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na které je zaznamenáno, nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Přednost má přitom výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v rozporu s principy právního státu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém vymezení prostor v bytovém domě, které nebyly v době uzavření smlouvy o výstavbě vymezeny prohlášením vlastníka budovy, za použití obecně používaných pojmů půda a prádelna , respektuje výkladová pravidla vyplývající z ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) a zásady pro výklad právních úkonů formulovaných ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu.

Obstojí i závěr odvolacího soudu, že dovolatel odstoupil od smlouvy o výstavbě až po uplynutí promlčecí doby. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003) je právo odstoupit od smlouvy právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (§ 101 obč. zák.); počátek běhu této doby je dán okamžikem, kdy věřitel mohl právo na odstoupení od smlouvy uplatnit poprvé. Podle § 517 odst. 1 obč. zák. je možné od smlouvy v případě prodlení dlužníka odstoupit poté, co byla dlužníkovi poskytnuta přiměřená dodatečná lhůta ke splnění jeho povinnosti; věřitel není povinen dlužníka o splnění dluhu upomínat, či mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006). Závěr odvolacího soudu, který (stejně jako soud prvního stupně) s ohledem na konkrétní okolnosti v této věci považoval za situace, kdy dovolatel dodatečnou lhůtu ke splnění povinnosti nikdy výslovně nestanovil za přiměřenou dodatečnou lhůtu ke splnění povinností žalované 9 měsíců, není zjevně nepřiměřený.

Protože dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř., přípustné, Nejvyšší soud ho podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 17. ledna 2017

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu