26 Cdo 2889/2013
Datum rozhodnutí: 27.05.2014
Dotčené předpisy: předpisu č. 42/1992Sb., § 415 obč. zák.



26 Cdo 2889/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. K. , P., zastoupené JUDr. Miloslavem Muchnou, advokátem se sídlem Klatovy, Vídeňská 181, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Železný Újezd , se sídlem Železný Újezd, Nové Mitrovice, IČO 47717360, zastoupenému JUDr. Miroslavem Havlenou, advokátem se sídlem Blatná, J. P. Koubka 81, o zaplacení částky 446.411,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 4 C 141/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2013, č. j. 25 Co 583/2012-529, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud Plzeň jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 4 C 141/2004-348 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 6. 9. 2004, č. j. 4 C 141/2004-54, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, č. j. 4 C 141/2004-101, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2006, č. j. 25 Co 465/2005-117, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 446.411,- Kč; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 6. 2008, č. j. 25 Co 247/2007-377, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,-Kč, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 246.411,- Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání obou účastníků rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, č. j. 26 Cdo 5035/2008-411, zrušil oba shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 4. 2013, č. j. 25 Co 583/2012-529, kterým byl potvrzen v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2012, č. j. 4 C 141/2004-509, v tom správném znění, že nárok žalobkyně je ve svém právním základu opodstatněn , podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky ohledně splnění podmínek pro odpovědnost za škodu a na vyřešení počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody ze strany žalobkyně , která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena popřípadě má být dovolacím soudem posouzena jinak vzhledem k chybnému posouzení ze strany krajského soudu .
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Žádost dovolatele, podle níž vyřešení otázky hmotného práva má být dovolacím soudem posouzeno jinak , významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 /uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek/ a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Takový údaj se z dovolání nepodává.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena , musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 2394/2013). V této části lze (podle dalšího obsahu dovolání) usuzovat, že za dosud nevyřešenou pokládá dovolatel především otázku porušení právní povinnosti. V tomto ohledu však jde o otázku, kterou dovolací soud již řešil (nejde o otázku neřešenou).
Napadené rozhodnutí spočívá na právním závěru, že žalovaný způsobil žalobkyni škodu porušením povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (které je nutno při posouzení dané věci aplikovat - § 3028 odst. 1 ve spojení s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen obč. zák. ). O porušení povinnosti tzv. generální prevence zakotvené v uvedeném ustanovení, lze jak dovodil dovolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněném pod C 1212 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále též např. v rozhodnutích ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5347/2008, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1176/2012) uvažovat pouze v případě neexistence konkrétní právní úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pokud byl dodržen postup stanovený speciální právní normou, je aplikace § 415 obč. zák. vyloučena. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Na daném skutkovém základě (který nelze v dovolacím řízení zpochybnit) lze dovodit, že o takovýto případ jde i v souzené věci.
Dovoláním uplatněné námitky směřující proti závěru odvolacího soudu, že na základě v řízení učiněných skutkových zjištění lze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a újmou v majetkové sféře na straně žalobkyně, mají charakter námitek skutkových, jelikož otázka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
Dovolatel sice formálně označuje za otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena i počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody ze strany žalobkyně , ovšem obsahově toliko polemizuje s právním názorem odvolacího soudu a předkládá vlastní verzi skutkových okolností zakládajících počátek běhu objektivní promlčecí doby. Ostatně za situace, kdy nebylo (ani) dovoláním zpochybněno, že uplatněný nárok je promlčen, je nadbytečné se touto otázkou zabývat. Za neřešenou (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nelze považovat ani otázku posouzení vznesené námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura 11/2000, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný pod C 1058 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rovněž rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci jak vyplývá ze skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud se jedná o mimořádné okolnosti daného případu a takové intenzity, jež takovýto postup odůvodňují.
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. splněny nejsou. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2014

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu