26 Cdo 288/2003
Datum rozhodnutí: 14.05.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 288/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. M. K. proti žalovaným 1. Doc. Ing. R. K. a 2. MUDr. H. K., o zaplacení částky 80.115,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 86/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2002, č.j. 47 Co 338/2000 116, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 3. 2000, č.j. 50 C 86/97 57, výroky označenými jako I. a III. zamítl žalobu, aby 1. žalovaný a 2. žalovaná byli zavázáni zaplatit žalobkyni (každý samostatně) částku 40.057,50 Kč s 19 % úroky od 22. 5. 1996 do zaplacení. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé zavázal žalobkyni, aby na náhradě nákladů řízení zaplatila 1. žalovanému částku 15.052,50 Kč (výrok označený II.), 2. žalované pak částku 5.980,- Kč (výrok označený IV.), a výrokem označeným V. uložil soud žalobkyni povinnost uhradit státu soudní poplatek v částce 1.604,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba směřující proti 2. žalované je nedůvodná pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť v době, kdy měla pohledávka z titulu nákladů vynaložených žalobkyní na opravy v bytě č. 10 v B., D. č. 8 ("předmětný byt" nebo "byt") vzniknout, nebyla 2. žalovaná ještě vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází. Zamítnutí žaloby proti 1. žalovanému odůvodnil tím, že žalobkyně bez vážných důvodů a tedy neprávem odepřela dát souhlas k provedení stavebních prací vlastníkem bytu (§ 695 obč. zák.), pokud pak sama nějaké stavební úpravy provedla, učinila tak bez souhlasu pronajímatele (§ 694 obč. zák.), a její počínání "nemůže požívat právní ochrany, přiznání úhrady nákladů by bylo i v rozporu s dobrými mravy".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, č.j. 47 Co 338/2000 116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil "ve výroku o věci samé (I., III.) a ve výroku o soudním poplatku (V.)". Změnil výroky o náhradě nákladů prvostupňového řízení (žalobkyni zavázal zaplatit 1. žalovanému částku 15.762,50 Kč a 2. žalované částku 7.400,- Kč) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k zamítavému výroku, který se týkal žalobního návrhu proti 2. žalované, se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, na které v plném rozsahu odkázal. K potvrzení zamítavého výroku, který se týkal žalobního návrhu proti 1. žalovanému, dovodil odlišně od soudu prvního stupně že žalobkyně "po právu provedla opravy elektroinstalace a plynového rozvodu z titulu ustanovení § 691 obč. zák. a náleželo jí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s odstraňováním těchto závad", že ale uvedené práce byly ukončeny nejpozději 15. 9. 1995, že "nelze než toto datum považovat za počátek běhu prekluzívní lhůty ve smyslu ustanovení § 691 obč. zák.", a že za uplatnění nároku lze považovat až dopis žalobkyně ze dne 21. 5. 1996, doručený 1. žalovanému 28. 5. 1996. Krajský soud tak uzavřel, že "nárok žalobkyně není důvodný, neboť žalobkyni marným uplynutím prekluzívní lhůty zaniklo právo i na úhradu těchto nákladů a nárok (míněn je nárok proti 1. žalovanému) "je tak v celém rozsahu bezdůvodný".

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., a v němž co do uplatněného dovolacího důvodu odkázala na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla nesprávné zjištění, že práce související s elektro a plynoinstalací v předmětném bytě byly ukončeny nejpozději 15. 9. 1995, a z toho plynoucí nesprávný závěr, že od tohoto data počala plynout šestiměsíční prekluzívní lhůta k uplatnění nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů ve smyslu § 691 obč. zák. V dovolání podrobně vylíčila okolnosti a průběh provádění příslušných prací, které podle ní skončily až v lednu 1996, a namítala rovněž, že krajský soud nevzal v úvahu chování vlastníka domu, které je podle jejího mínění (rovněž podrobněji zdůvodněného) chováním šikanózním. Vyjádřila názor, že odvolací soud porušil její právo na soudní ochranu, když "dospěl chybně a proti logice věci za užití nesprávného výkladu právního předpisu k nesprávnému právnímu závěru", a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření vyslovili (a podrobněji zdůvodnili) názor, že aplikace ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, a že podle právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu v platném znění není dovolání proti napadenému rozsudku přípustné. Navrhli proto, aby dovolání bylo odmítnuto.

Soud prvního stupně rozhodl dne 16. 3. 2000, tedy předtím, než byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, novelizován zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony dále jen "zákon č. 30/2000 Sb." (účinnost této novelizace nastala dne 1. 1. 2001). Nemohl tedy aplikovat jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Krajský soud v Brně sice o odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozsudku rozhodoval dne 18. 6. 2002, správně se ale řídil přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.), podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.

Také Nejvyšší soud České republiky musel řešit otázku, zda má o dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001, anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před uvedeným datem. Odpověď na tuto otázku je rovněž obsažena v přechodných ustanoveních k zákonu č. 30/2000 Sb.; podle jeho části dvanácté, hlavy první, bodu 17. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chce dovolatelka učinit předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném podle "dosavadních právních předpisů" ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud správně aplikoval občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu (jak dovozují ve svém vyjádření k dovolání oba žalovaní), ale je nutno jak zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 17. výslovně ukládá aplikovat ony dosavadní právní předpisy (dále opět jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (podle obsahu zahrnuje i výtku směřující proti správnosti skutkových zjištění, jaká odvolací soud učinil).

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť správnost napadeného rozhodnutí může být přezkoumána (z hlediska uplatněných a způsobilých dovolacích důvodů) toliko z podnětu dovolání, které je přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu (jakým je právě napadený rozsudek) přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., které pro svou závažnost činí přípustným dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), a k nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nejsou uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolatelka nenamítá (porušení ústavou zaručeného práva na soudní ochranu, k němuž podle ní v řízení došlo, spojuje výslovně s nesprávností právního posouzení věci) a ze spisu se nepodávají.

Není naplněn ani předpoklad přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2000, č. j. 50 C 86/97 57, potvrzený napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci (nešlo tedy o nové a obsahově odlišné rozhodnutí po předchozí kasaci původního rozsudku odvolacím soudem).

Přípustnost dovolání žalobkyně rovněž nemá oporu v ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., byť na ně v dovolání výslovně poukazuje, neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Zbývá tak pouze ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dané věci však schází základní předpoklad pro posouzení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení (procesní návrh účastníka, aby odvolací soud dovolání připustil). Žalobkyně (dovolatelka) se totiž ve svém odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně i v přednesech činěných v průběhu odvolacího řízení sice domáhala změny prvostupňového rozsudku nebo jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, návrh na připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku však vůbec neučinila.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., ani ze žádného z dalších v úvahu přicházejících ustanovení občanského soudního řádu. Také okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu opatřen poučením, že dovolání podat lze, nemůže založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle již citovaného ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. je totiž pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu možno napadnout dovoláním pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně (v § 237 až § 239 o. s. ř.) stanovena, jde vždy a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo o dovolání nepřípustné.

Závěr o nepřípustnosti dovolání musel vést k tomu, že je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí.

Dovolatelka nese procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto, a podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. by proto měla žalovaným nahradit náklady řízení potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Náklady vzniklé žalovaným v souvislosti s dovolacím vyjádřením, ale s ohledem na obsah tohoto podání, které vycházelo z nesprávného názoru, že v dovolacím řízení je nutno postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 nepovažuje dovolací soud za náklady účelně vynaložené. Této procesní situaci pak odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2003

JUDr. Hana Müllerová, v. r.

předsedkyně senátu