26 Cdo 2870/2009
Datum rozhodnutí: 10.03.2011
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. ve znění od 31.03.2006




26 Cdo 2870/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) J. H. , a b) V. H. , zastoupených JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem se sídlem Brno, Moravské náměstí 4, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , se sídlem Brno, Dominikánské náměstí č. 1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 233/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2009, č. j. 19 Co 379/2008-102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2009, č. j. 19 Co 379/2008-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č.j. 20 C 233/2006-69, určil, že výpověď z nájmu bytu č. 17, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v domě č.or. 69, na ulici Botanická 62, v B. (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), daná žalovaným listinou ze dne 25. 7. 2006, je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu, kterou dal žalovaný (vlastník předmětného domu) žalobcům (nájemcům předmětného bytu) dopisem ze dne 25. 7. 2006 (dále též Výpověď) je neplatná, neboť nebyl prokázán uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ). Žalovaný jeho existenci opíral o tvrzení, že žalobci nezaplatili úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též úhrada za služby ) za rok 2002 ve výši 7.826,- Kč, za rok 2003 ve výši 4.748,- Kč, a za rok 2004 ve výši 7.056,-Kč. V řízení však nebylo prokázáno, že by doručil žalobcům vyúčtování těchto úhrad za rok 2004, a nebyla ani prokázána přesná výše dluhu, když částky uváděné žalovaným jako vyúčtování za rok 2004 byly měněny, přičemž předložená vyúčtování neodpovídala náležitostem předepsaným § 7 vyhlášky č. 327/2001 Sb. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že Výpověď je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci před podáním žaloby dluh uhradili, a od splatnosti úhrad do dání Výpovědi uplynula dlouhá doba.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, č.j. 19 Co 379/2008-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl; dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že Výpověď je platným právním úkonem, a že uplatněný výpovědní důvod byl dán. Na existenci dluhu na vyúčtování úhrad za služby usoudil z toho, že žalobci zaplatili žalovanému dne 23. 8. 2006 částku 10.000,-Kč, dne 13. 9. 2006 částku 8.891,- Kč, a že dne 25. 9. 2006 uznala žalobkyně dluh ve výši 34.375,- Kč, představující poplatek z prodlení; tímto jednáním dali žalobci podle názoru odvolacího soudu jasně najevo, že dlužili žalovanému částku 18.891,- Kč. Pokud tvrdili, že jim nebylo řádně doručeno vyúčtování služeb za rok 2004, poukázal odvolací soud na jejich vlastní vyjádření, když uvedli, že každý rok vyúčtování reklamovali, takže se vyúčtování musela dostat do sféry jejich dispozice . Odvolací soud dále dovodil, že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč.zák., neboť žalobci ani v letech předchozích neplatili řádně vyúčtování úhrad za služby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítají, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovozují, že v dané věci neexistoval ke dni dání Výpovědi splatný dluh převyšující trojnásobek měsíčního nájemného, poukazují v tomto směru na závěry soudu prvního stupně a uvádějí, že na jejich výslovné žádosti jim byly správcem domu sdělovány vždy jiné částky týkající se nedoplatků, a to zásadně nižší, než které jsou uvedeny ve Výpovědi. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o existenci dluhu, který učinil na základě skutečnosti, že požadovanou částku uhradili a uznali dluh na poplatku z prodlení a namítají, že tak učinili v tísni a z obav před ztrátou možnosti bydlení, navíc pod slibem žalovaného, že Výpověď vezme zpět. S odkazem na připojený přípis žalovaného dokladují, že si na tvrzené nedoplatky úhrad za služby za rok 2002, 2003 a 2004 započetl přeplatek za rok 2005 a 2006, takže údajný dluh je již zaplacen několikrát. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu i s jeho právním posouzením věci, obsáhle polemizoval s námitkami žalobců a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. března 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu. Dovoláním byly uplatněny dovolací důvody podle § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci jde o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák.
Podle uvedeného ustanovení může pronajímatel vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Přitom zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá uvedený výpovědní důvod, výslovně označuje rovněž neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Z hlediska právního posouzení věci bylo tedy významné zjištění o existenci dluhu žalobců na nájemném, resp. na úhradách za užívání bytu v uvedené výši.
V poměrech souzené věci šlo především o zjištění, zda bylo žalobcům doručeno řádné vyúčtování úhrad za služby za rok 2004. Splatnost nedoplatku může totiž nastat jedině na základě řádného vyúčtování, jež se dostalo do sféry nájemce (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp.zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněném pod C 2170 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je využitelný i po zrušení vyhlášky č. 245/1995 Sb.).
Skutkový závěr o doručení vyúčtování žalobců odvolací soud učinil jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku na základě jejich vyjádření (viz výše). Neuvedl, odkud (z jakého důkazu) zjištění o obsahu jejich vyjádření čerpal. Z obsahů protokolu o jednání před soudem 1. stupně (č.l. 64, 65), ani před soudem odvolacím (č.l. 100) se nepodává, že by takovéto vyjádření žalobci, resp. jejich právní zástupce učinili, toliko v jejich podání ze dne 7. 11. 2007 (č.l. 52) se uvádí: .Jinak každoročně s prováděním vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nesouhlasíme . . Z tohoto obecného konstatování nepodloženého žádnými důkazy však nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že žalobcům bylo doručeno řádné vyúčtování úhrad za služby za rok 2004, zvláště když v průběhu celého řízení namítají, že se tak nestalo. Jeho skutkový závěr o doručení vyúčtování nemá tedy oporu v provedeném dokazování. Nehledě na to, že již z tohoto důvodu nemůže obstát ani jeho skutkový závěr o existenci dluhu žalobců na úhradách za služby ve výši trojnásobku měsíčního nájemného (neboť částka za rok 2004 měla představovat její podstatnou část), odvolací soud nepřihlédl k listinným důkazům, z nichž soud prvního stupně učinil závěr opačný a nevypořádal se s nimi. Odkázal toliko na okolnost, že žalobci uhradili částku představující dluh, pro který jim byla dána Výpověď, aniž se zabýval jimi tvrzenými důvody, pro které tak učinili.
Nelze-li pokládat za správná skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vyšel při posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák., nemůže obstát ani jeho právní závěr, který má základ v uvedeném nesprávném skutkovém zjištění.
Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. března 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu