26 Cdo 2858/2000
Datum rozhodnutí: 05.09.2002
Dotčené předpisy: § 705 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 705 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2858/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 89/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2000, č.j. 37 Co 292/2000 101, ve znění opravného usnesení ze dne 16. srpna 2000, č.j. 37 Co 292/2000 108, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2000, č. j. 20 C 89/98 40, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 3 v 1. podlaží domu č. 9 v B., sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále též jen předmětný byt nebo byt ), určil, že do budoucna bude výlučnou nájemkyní bytu jako členka družstva žalobkyně, vyslovil, že právo žalovaného užívat byt zanikne zajištěním náhradního bytu , žalovaného zavázal byt vyklidit do patnácti dnů poté, kdy získá náhradní byt , a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal kromě jiného za prokázáno, že účastníci řízení získali předmětný byt za trvání manželství výměnou za jiný družstevní byt, jehož uživatelem byl žalovaný jako individuální člen Stavebního bytového družstva M. (dále jen družstvo ), že jejich manželství uzavřené 22. 12. 1984 bylo pravomocně rozvedeno ke dni 9. 9. 1995 a nezletilé děti účastníků H. a J. byly na dobu po rozvodu svěřeny do výchovy žalobkyně, že žalobkyně odešla z bytu ještě před rozvodem manželství, a že po rozvodu nedošlo mezi účastníky k dohodě o dalším užívání bytu. Při rozhodování o určení dalšího nájemce bytu vzal městský soud v úvahu zejména skutečnost, že po rozvodu byly nezletilé děti účastníků svěřeny do výchovy žalobkyně, že tyto děti potřebují klidné prostředí, a že žalobkyně nemá žádný jiný byt (nedisponuje žádným titulem, který by jí umožňoval trvalé bydlení). Zájmu nezletilých dětí dal soud prvního stupně přednost před stanoviskem pronajímatele (družstva), které vyznělo ve prospěch žalovaného, i před zásluhami žalovaného o získání předmětného družstevního bytu, a jak dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl nevzal v úvahu , že v bytě je hlášen syn žalovaného z prvního manželství, neboť za prvotní označil potřebu vyřešit vztahy nájemců bytu a jejich dětí.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, č. j. 37 Co 292/2000 101, ve znění usnesení ze dne 16. 10. 2000, č. j. 37 Co 292/2000 108 (jímž byla opravena chyba ve výrokové části písemného vyhotovení rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, rozhodl, že jako člen družstva bude nadále nájemcem bytu žalovaný, žalobkyni zavázal vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, který podstatnou měrou doplnil dokazování, učinil zjištění, že žalovaný se stal v únoru 1984 (před uzavřením manželství se žalobkyní) uživatelem družstevního bytu v B., dovodil, že k tomuto bytu vzniklo účastníkům uzavřením manželství právo společného užívání, nevzniklo však jejich společné členství v družstvu, že v roce 1989 byla uzavřena a realizována dohoda o výměně bytů, na jejímž základě se účastníci stali společnými uživateli předmětného družstevního bytu a vzniklo jim i společné členství v družstvu, a že ke dni 1. 1. 1992 se právo společného užívání přeměnilo na společný nájem družstevního bytu (při společném členství v družstvu). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud shledal, že jsou dány zákonné podmínky pro zrušení práva společného nájmu tohoto družstevního bytu podle § 705 odst. 2 obč. zák., při rozhodování o určení budoucího nájemce bytu však vycházeje ze skutkového stavu zjištěného v době, kdy rozsudek vyhlásil dospěl k odlišným závěrům, než soud prvního stupně. Krajský soud vzal za prokázáno, že spolu se žalovaným bydlí v bytě jeho zletilý syn J. K., i to, že po odchodu žalobkyně z bytu vyměnil žalovaný vložky zámku, současně ale dovodil, že žalobkyně vylučuje možnost současného užívání bytu jak jí, tak žalovaným, že dala najevo záměr vyřešit bytovou potřebu obou účastníků výměnou předmětného bytu za dva jiné byty, a že nebylo prokázáno, že by od závěru roku 1993 do dne rozhodnutí soudu měla zájem užívat předmětný byt (tento zájem totiž v uvedeném období kvalifikovaným způsobem s výjimkou podání návrhu na zahájení řízení v této věci neprojevila). Při rozhodování o tom, kdo z účastníků bude určen výlučným nájemcem předmětného bytu, vzal odvolací soud v úvahu zásluhy žalovaného o získání práv účastníků k předmětnému bytu, stanovisko pronajímatele (družstva), který navrhl, aby nájemcem byl nadále žalovaný, a skutečnost, že je to žalovaný, kdo má o užívání právě tohoto bytu zájem a od počátku roku 1994 byt užíval, zatímco žalobkyně v téže době bydlela i s dětmi v N. Ve vztahu k hledisku zájmu nezletilých dětí (které bylo rozhodující pro výsledek řízení před soudem prvního stupně) označil odvolací soud za nepochybné, že je zapotřebí dbát toho, aby i po rozvodu manželství rodičů byly vytvořeny podmínky pro uspokojování bytové potřeby dětí, tyto potřeby však jsou v době jeho rozhodování uspokojovány užíváním nemovitosti v N., přičemž nelze dovozovat, že by na straně nezletilých dětí účastníků byl dán zájem na tom, aby užívaly právě předmětný byt . Pokud žalobkyně odůvodňovala potřebu dětí užívat předmětný byt tím, že bydlení v něm by dalo lepší možnosti vzdělávání a uspokojování zájmů dětí ve větším městě, odvolací soud k tomu uvedl, že v současné době nebyla prokázána aktuálnost těchto potřeb, a že jejich uspokojení lze dosáhnout i prostřednictvím jiné možnosti bydlení, než právě v předmětném bytě . Po obšírném dokazování, které se vztahovalo k majetkovým poměrům žalobkyně a k právnímu podkladu jejího bydlení domě čp. 96 v N., odvolací soud dále dovodil, že zjištění o povaze práv žalobkyně k těmto prostorám neodůvodňuje z hlediska právní jistoty její i nezletilých dětí odepření práva na bytovou náhradu (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), ani takové rozhodnutí, podle něhož by byla žalobkyně povinna vyklidit předmětný byt po zajištění (pouze) náhradního ubytování. S ohledem na zájmy nezletilých dětí tak krajský soud vázal povinnost žalobkyně vyklidit předmětný byt na zajištění náhradního bytu, tedy bytu, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování žalobkyně a členů její domácnosti .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a v němž podřadila uplatněné dovolací důvody ustanovením § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování), konkretizovala dovolatelka námitkou, že zjištění, podle něhož jsou bytové potřeby žalobkyně a jejích nezletilých dětí uspokojovány bydlením v N., a že nebyla prokázána potřeba zajistit bydlení dětí právě v předmětném bytě, nemají oporu v důkazech, které odvolací soud opakoval a doplnil. Z dokazování sice vyplývá, že v době vyhlašování rozsudku dovolatelka skutečně bydlela v N., avšak vyplynulo z něho i to, že toto bydlení není zajištěno žádným právním institutem a odvolací soud svým rozhodnutím postavil dovolatelku a nezletilé děti účastníků do situace, kdy reálně hrozí ohrožení další výchovy a výživy nezl. dětí . Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně zhodnotil otázku nutnosti dalšího vzdělávání nezletilých dětí a zajištění jejich kulturní a sportovní úrovně, jestliže konstatoval, že aktuálnost jejich potřeb nebyla prokázána. Podle dovolatelky je taková potřeba dána u všech dětí od narození a aktuálnost je dána přístupností takovýchto institutů . Proti závěru odvolacího soudu, že nebyla prokázána potřeba zajistit bydlení dětí právě v předmětném bytě, namítla, že děti si předmětný byt, v němž mají svůj zařízený pokojíček, pamatují z dětství. Z provedených důkazů rovněž nevyplynulo, že by dovolatelka neprojevovala zájem užívat předmětný byt (domnívala se, že kvalifikovaným způsobem, jak se domoci svého práva, je právě tato žaloba), ani to, že by žalovaný užíval předmětný byt se svým zletilým synem. Oporu v provedených důkazech nemá podle dovolatelky ani konstatování odvolacího soudu o jejím vztahu k O. D. Naopak krajský soud ponechal stranou chování žalovaného k dětem a k žalobkyni, které mělo být posouzeno jako chování v rozporu s dobrými mravy a mělo se odrazit právě v rozhodnutí o určení nájemce bytu ve prospěch žalobkyně. Rozhodoval tak na základě skutečností, které z obsahu spisu nevyplývají a na straně druhé nepovažoval za právně významnou jinou skutečnost, která se z obsahu spisu podává. Pochybení při právním posouzení věci (tj. dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) pak dovolatelka spatřuje v tom, že při rozhodování o určení nájemce bytu krajský soud nezvažoval ve shora zmíněném smyslu aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. (tj. tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Napaden je rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a přípustnost dovolání tak vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; omezuje se ovšem pouze na ten výrok napadeného rozsudku, jímž byl nájemcem bytu a členem družstva určen žalovaný, a na výrok o povinnosti žalobkyně předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Výrok o samotném zrušení práva společného nájmu družstevního bytu není výrokem podřaditelným § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení byla v této části oběma soudy posouzena stejně). Je proto právně irelevantní, že odvolací soud formálně zahrnul rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu do měnícího výroku. Výtky dovolatelky ostatně proti této části odvolacího rozsudku nesměřují a z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), lze dovodit, že výrok o zrušení práva společného nájmu bytu dovoláním napaden není. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodnutí o dovolání může projevit pouze v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaných výroků, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumanými výroky vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27 dále jen R 27/1999 ).

Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím, jak byly dovolatelkou obsahově vymezeny. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přitom vyplynula jeho povinnost přihlédnout k vadám řízení uvedeným § 237 o. s. ř., popř. k vadám, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Takové vady ovšem dovolatelka nenamítla a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Většina výtek, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost napadeného rozhodnutí, je v dovolání podřazena ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy dovolacímu důvodu, který se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového stavu věci. Takové pochybení musí spočívat v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a je proto vadné (zároveň musí jít o zjištění týkající se skutečnosti významné pro právní posouzení věci odvolacím soudem, které se z tohoto hlediska stalo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů soudem ustanovení § 132 o. s. ř. (podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci), kromě jiného proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo je-li v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, logický rozpor z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů je možno usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Z jiných než z výše uvedených důvodů nelze hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolatelka především vytýká odvolacímu soudu nesprávnost zjištění o bydlení v N., přitom ale nikterak nezpochybňuje skutečnost, že v této obci spolu s oběma nezletilými dětmi bydlela a bydlí. Namítá-li, že se toto faktické bydlení neopírá o žádný právní důvod ( není zajištěno žádným právním institutem ), je z odůvodnění napadeného rozsudku patrno, že odvolací soud z důkazů, které provedl, učinil shodné zjištění (jež posléze doznalo výrazu v právním posouzení věci). Stejně tak nelze dovolatelce přisvědčit v jejím názoru, že oporu v důkazech provedených odvolacím soudem nemá skutkové zjištění, že neprojevovala zájem předmětný byt užívat. Žalovaný, kterého odvolací soud vyslechl k důkazu dne 12. 6. 2000, uvedl, že poté, kdy si žalobkyně v polovině ledna 1994 z předmětného bytu odvezla své věci a vrátila mu klíče, již zájem o přístup do bytu neprojevila a jednání iniciované jejím právním zástupcem v roce 1995 se mělo týkat jen případné výměny bytu (viz protokol na č.l. 95 spisu). Výpověď žalobkyně, učiněná u odvolacího jednání dne 29. 5. 2000, není s výše citovaným důkazem v rozporu: žalovaná tehdy uvedla, že nepřicházelo v úvahu, aby se žalovaným bydleli spolu, že z tohoto důvodu neprojevovala snahu byt užívat, opakovaně ho žádala, aby vyměnil byt za dva menší byty, a že právě toto řešení totiž výměnu předmětného bytu za dva byty považovala za řešení od počátku řízení jakož i v době, kdy citovanou výpověď učinila (viz protokol na č.l. 85 87 spisu). V této souvislosti je nutno poznamenat, že pokud své počínání zdůvodňovala tvrzením o fyzickém násilí ze strany žalovaného a z toho vyplývajícím strachu ze soužití s ním, rozvodový soud jak se ve skutkových zjištěních odvolacího soudu uvádí spatřoval příčiny rozvratu manželství v neshodě povah, nesouladu životních postojů účastníků, v nedostatku vzájemné důvěry a tolerance (a nikoli v agresivním chování žalovaného). Skutkové zjištění odvolacího soudu o vztahu dětí k nynějšímu bydlišti má oporu v účastnické výpovědi žalobkyně u již zmíněného jednání odvolacího soudu dne 29. 5. 2000, z téhož důkazu zjevně odvolací soud čerpá svůj závěr, že potřeby, které mohou být lépe uspokojeny, budou-li děti bydlet ve větším městě, se vztahují k době budoucí. Také dovolatelkou zpochybňovaný závěr krajského soudu, že nebyla prokázána potřeba zajistit bydlení dětí právě v předmětném bytě, má oporu ve stejném důkazu v její výpovědi, v níž dovolatelka mj. uvedla, že dětem se v N. líbí, že je na bydlení v Brně připravuje, a také jak již bylo zmíněno že chce usilovat o výměnu předmětného bytu za dva jiné.

Skutkové zjištění, že v předmětném bytě bydlí také zletilý syn žalovaného J. K., je opřeno o výpověď žalovaného. Konečně i skutkové závěry o povaze vztahu mezi žalobkyní a O. D. nejsou bez opory v provedeném listinném důkazu; navíc podle obsahu odůvodnění napadeného rozsudku obě posledně uvedené okolnosti nebyly odvolacím soudem zahrnuty mezi hlediska, na nichž posléze založil své právní posouzení věci z podle ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. z pohledu jeho obsahového vymezení vyjádřeného v dovolání naplněn nebyl.

Druhým dovolacím důvodem, který dovolatelka uplatnila, je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Vada právního posouzení věci má spočívat v tom, že odvolací soud při rozhodování o určení budoucího výlučného nájemce předmětného bytu neaplikoval v neprospěch žalovaného ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. případ, kdy soud podřadil zjištěný skutkový stav pod nesprávnou hmotněprávní normu, nebo tento skutkový stav neposoudil podle všech hmotněprávních norem, které měly být aplikovány, nebo při podřazování skutkových zjištění (souhrnu všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování) pod správně určenou právní normu nesprávně vyložil podmínky vyjádřené obecně v její hypotéze a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k družstevnímu bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.

Podle § 3 odst. l obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se v ustálené rozhodovací praxi soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

Soudní rozhodnutí vydané v řízení podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. má konstitutivní povahu je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného (srov. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl, Panorama Praha 1985, str. 671). Na vydávání konstitutivních rozhodnutí soudu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. aplikovat nelze, neboť občanskoprávní vztah vzniká teprve právní mocí takového rozhodnutí; aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností vyplývajících až z tohoto nově vzniklého právního vztahu. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. vymezený tak, jak to v dovolání výslovně dovolatelka učinila, proto nebyl uplatněn opodstatněně.

Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že soud do svých úvah některé z hledisek pro věc významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci, nikoli nedostatečnosti (nepodloženosti) skutkových závěrů (srov. R 27/1999). V dovolacím řízení je tedy takováto námitka uplatnitelná prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 36, jakož i v rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 224/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 145, v usnesení ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000.

Vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, přitom ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí přihlédne soud podle okolností konkrétního případu k dalším hlediskům (zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod.). Soudní praxe se neodklání ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o dalším nájmu bytu za situace, kdy účastníci mají nezletilé dítě, je však nutno činit ve spojitosti s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé (srov. právní názory vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 278/96, dále např.v rozsudku ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1064/97, v usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 6, či v rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001). Hledisko zájmu nezletilých dětí se přitom ale nemusí nutně projevit tak, že dalším nájemcem bytu bude určen ten z rozvedených manželů, který je má ve výchově.

V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o určení dalšího nájemce bytu především na zásluhách žalovaného o získání předmětného bytu, na stanovisku pronajímatele (družstva), které vyznělo ve prospěch žalovaného, a na skutečnosti, že je to žalovaný, kdo od počátku roku 1994 byt užívá a má zájem o užívání právě tohoto bytu, zatímco žalobkyně neprojevila o užívání bytu zájem a dává přednost jeho výměně za dva jiné byty. Odvolací soud neopominul hledisko zájmu nezletilých dětí, svědčící žalobkyni, jíž byly svěřeny do výchovy, vyjádřil však názor, že nelze dovozovat, že by na straně nezletilých dětí účastníků byl dán zájem na tom, aby užívaly právě předmětný byt, a že žalobkyní zdůrazněné lepší možnosti vzdělávání a uspokojování zájmů dětí ve větším městě lze zajistit prostřednictvím jiné možnosti bydlení, než právě v předmětném bytě . Dovolací soud neshledává, že by vymezení jednotlivých hledisek, jež krajský soud považoval pro své rozhodnutí za podstatná, bylo nesprávné, a za chybný nepovažuje ani závěr, v jehož rámci odvolací soud dovodil, že nad zákonným hlediskem zájmu nezletilých dětí, vyznívajícím ve prospěch žalobkyně, převážila v tomto konkrétním případě další výše uvedená hlediska, jež svědčila ve prospěch žalovaného. Z důvodů, které uvedl již ve výkladu o nepoužitelnosti ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. při rozhodování soudu podle § 705 obč. zák, považuje za irelevantní námitku, jež je podle obsahu rovněž kritikou právního posouzení věci (ač je v dovolání formálně podřazena dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), že odvolací soud měl v chování žalovaného shledat rozpor s dobrými mravy, což se mělo odrazit právě v rozhodnutí o určení nájemce bytu ve prospěch žalobkyně.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že se dovolatelce nepodařilo z pohledu uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, zároveň pak jak již dovolací soud uvedl na jiném místě tohoto rozsudku zde nebyly ani vady řízení, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Za tohoto stavu Nejvyšší soud bez toho, že by nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému v tomto stádiu řízení nevzešly prokazatelné výlohy, k jejichž náhradě by jinak byla dovolatelka povinna.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. září 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu