26 Cdo 2855/2006
Datum rozhodnutí: 15.05.2008
Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.





26 Cdo 2855/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. L. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému PhDr. P. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 142/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 19 Co 113/2005-57, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 19 Co 113/2005-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. července 2003 (správně 2004), č. j. 29 C 142/2003-34, uložil žalovanému vyklidit a odevzdat žalobkyni vyklizený pokoj o výměře 25 m2 v I. poschodí jejího rodinného domu č. p. 1602, or. č. 53, v ulici T. (dále jen předmětný dům nebo dům ) do 15 dnů od zajištění náhradního bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).


Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, v němž užívá jednu místnost žalovaný, že žalovaný uzavřel dne 18. 12. 1993 manželství s dcerou žalobkyně Ing. L. V., že jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2003, č. j. 49 C 171/2002-18, že příčinou rozvratu manželství byly neshody týkající se společného bydlení a citová závislost manželky žalovaného na žalobkyni, že před žalovaným bydlel v domě žalobkyně předchozí rozvedený manžel dcery žalobkyně Ing. J. R., že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, č. j. 30 C 447/92-6, mu bylo uloženo dům vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, že žalovaný byl před uzavřením manželství s dcerou žalobkyně nájemcem garsoniéry č. 16, v domě čp. 1, v T., v B., že tuto garsoniéru přenechal dne 21. 4. 1993 za souhlasu magistrátu města B. jako náhradní byt pro Ing. J. R., který měla zajistit žalobkyně, že na základě smlouvy ze dne 30. 6. 1999 o nájmu nebytových prostor přenechalo město B. firmě O., jejímž jediným společníkem je žalovaný, stavbu občanské vybavenosti v ulici Krymská 2 v B. do nájmu na dobu 15 let, že podle čl. I. odst. 3 smlouvy byla firma O. oprávněna užívat pronajaté prostory pouze k organizování přednáškové činnosti, zabezpečování výchovně vzdělávací činnosti, výuce řízení motorových vozidel, pro ubytovací služby a hostinskou činnost a po dodatku č. 5 ze dne 14. 3. 2003 též k provozování regeneračně rehabilitačního centra, že žalovaný získal dne 29. 11. 2002 potvrzení o absolvování kurzu pro maséry, že úřad městské části B. rozhodnutím ze dne 26. 3. 2003, č. j. OVÚP 184/03/No povolil změnu užívání části stavby bytového prostoru bytu správce v přízemí objektu K. na prostor nebytový masážní a regenerační centrum, že žalovaný tak nemá žádnou jinou možnost bydlení, že žalovaný prováděl na domě žalobkyně údržbu, opravy a rekonstrukci a že za užívání neplatil žalobkyni nájemné.


Soud prvního stupně po právní stránce dovodil, že žalobkyni svědčí nárok na ochranu vlastnického práva k domu proti žalovanému, který jej užívá bez právního titulu a je povinen ho vyklidit. Prostřednictvím § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) odepřel žalobkyni nárok na okamžité vyklizení a vázal povinnost žalovaného dům vyklidit na zajištění náhradního bytu. Vzal v úvahu, že žalovaný poskytl byt, jehož byl nájemcem ještě před uzavřením manželství s dcerou žalobkyně, jako bytovou náhradu pro rozvedeného manžela dcery žalobkyně, přestože povinnost zajistit bytovou náhradu tížila žalobkyni.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 19 C 113/2005-57, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil jen tak, že povinnost žalovaného vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni pokoj o výměře 25 m2 v prvním poschodí jejího rodinného domu č. p. 1602, or. č. 53 v ulici T., uložil žalovanému splnit do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady za řízení před soudem prvního stupně 5.175,- Kč a nakonec rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení 4.950,- Kč.


Odvolací soud učinil na rozdíl od soudu prvního stupně skutkový závěr, že přenechání garsoniéry žalovaným rozvedenému manželu dcery žalobkyně v rámci zajištění náhradního bytu, není okolností, jež by prospívala žalobkyni. Vzal v úvahu, že žalobkyně v nemovitosti, která byla obsazena předchozím rozvedeným manželem její dcery, nebydlela a žalovaný přenecháním bytu sledoval svůj vlastní zájem, aby se uvolnil byt v rodinném domku a mohl tam žít společně s nastávající rodinou. Okolnost, že se tím žalovaný připravil o byt, aniž by za to získal adekvátní náhradu, shledal lehkomyslným přístupem žalovaného. Vytkl žalovanému, že podal návrh na rozvod, čímž přivodil stav, že se jeho bydlení muselo řešit, a poukázal na to, že příčiny rozvratu nebyly shledány na straně dcery žalobkyně. Dále odvolací soud učinil zjištění, že významné nejsou ani zásluhy žalovaného v souvislosti s tím, že žalovaný prováděl údržbu, opravy a rekonstrukci některých částí rodinného domu žalobkyně, neboť na pracích se podílela i dcera žalobkyně a žalovaný za bydlení v nemovitosti žalobkyni neplatil. Výše investic pak nebyla prokázána. Zjistil však, že se žalovaný vzdal možnosti užívání jiného bytu tím, že po rozvodu manželství požádal o změnu užívání bytu v objektu K. na nebytový prostor.


Na základě shora uvedených zjištění pak na rozdíl od soudu prvního stupně po právní stránce dovodil, že nejsou předpoklady pro odepření okamžité realizace výkonu práva žalobkyně a podmínění výkonu tohoto práva zajištěním bytové náhrady podle § 3 odst. 1 obč. zák.


Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku, jímž mu bylo uloženo vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a jako dovolací důvod uplatnil, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Pokládal za nesprávné zjištění odvolacího soudu, že přenechání garsoniéry v Tomešově ulici na bytovou náhradu pro rozvedeného manžela dcery žalobkyně, neprospívalo žalobkyni. Vytýkal též odvolacímu soudu, že okolnost, že jeho bydlení v domě žalobkyně zůstalo právně neošetřeno, zhodnotil jako lehkomyslné počínání. Podle něho soud nevzal v úvahu, že právní povinnost zajistit náhradní byt pro předchozího rozvedeného manžela dcery žalobkyně stíhala žalobkyni a že jí pomohl splnit její závazek. Za odporující běžnému životu pak pokládal závěr, že v období před uzavřením manželství si měl nárokovat za poskytnutí náhradního bytu nájemní smlouvu v domě žalobkyně. V této souvislosti poukázal na rozdílnost rozhodování obecných soudů, když bývalému manželu dcery žalobkyně byla rozhodnutím soudu přiznána bytová náhrada, ačkoliv před uzavřením manželství s dcerou žalobkyně žádným bytem nedisponoval, zatímco jemu žádná bytová náhrada přiznána nebyla, přestože před uzavřením manželství s dcerou žalobkyně měl byt, který dal k dispozici žalobkyni. Dále vytýkal odvolacímu soudu jeho zjištění, že neprokázal rozsah investic do domu žalobkyně. Poukazoval na to, že jak v tomto řízení tak i v řízení o vypořádání společného jmění probíhajícím před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 21 C 136/2004, ale i korespondencí s dcerou žalobkyně a jejím právním zástupcem byl rozsah investic žalobkyní akceptován a neshodli se jen na jejich výši. Nesouhlasil ani s tím, že neplatil za užívání domu, a poukazoval na to, že ze svých příjmů hradil údržbu a opravu domu. V neposlední řadě vytýkal odvolacímu soudu jeho zjištění, že se vzdal bytové jednotky v domě na K. Poukazoval na to, že soud měl k dispozici nájemní smlouvu ohledně stavby občanské vybavenosti v K., z níž vyplývá, že předmětem nájmu byl nebytový objekt, který nemohl podle dohodnutého účelu užívání sloužit bydlení, že ho má pronajatý jen na dobu určitou, že již v projektu přestavby mateřské školy na zařízení institutu odborné výchovy byl bývalý byt původně určený pro školníka upraven na apartmán jako součást penzionu, že rekonstrukce objektu probíhala od roku 2002 a jen shodou okolností byla dokončena po rozvodu manželství s dcerou žalobkyně a že již od roku 2002 absolvoval rekvalifikační kurzy na maséra (o čemž předložil soudu certifikát). Závěrem navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku o bytové náhradě.


Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).


Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu.


Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na právním závěru, že manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodiče druhého manžela (vlastníka), je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu a že nepřiměřenou tvrdost, jež by mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tak, že vyklizení bytu bude vázáno na poskytnutí bytové náhrady, že však v souzené věci nebyly předpoklady pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. naplněny.


Dovolatel zpochybnil námitkami (že žalobkyně měla z přenechání jeho bytu pospěch, že provedl rozsáhlé investice do jejího majetku a že se vzdal nájemního práva k jinému bytu) skutková zjištění, která byla právně významná pro právní závěry učiněné s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. a uplatnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.


Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).


Neobstojí dovolací námitka, že je v rozporu s obsahem spisu zjištění odvolacího soudu, že žalovaný neměl výrazné zásluhy na zvelebení rodinného domu žalobkyně.


Z obsahu spisu sice vyplynulo (z písemného vyjádření žalovaného ze dne 22. 7. 2003), že žalovaný provedl práce na domu žalobkyně a to výměnu střešní krytiny, opravu a vyvložkování komínů, opravu a tepelnou izolaci terasy, dlažby výměnu dveří včetně zárubní, vymalování prvního poschodí, opravu omítek půdy, rekonstrukci ústředního vytápění včetně přemístění kotle do suterénu, zřízení kuchyně v přízemí, nové odpady a elektroinstalaci, dlažbu ve vstupní hale, rekonstrukci elektřiny, zvednutí podlahy garáže, vybudování krbu v obývacím pokoji, dlažbu vstupní cesty k domu, rekonstrukci zahrady a výměnu kotle topení. Kromě toho, že žalobkyně zásluhy žalovaného zpochybnila tvrzením, že se na těchto pracích podílela její dcera, žalovaný ve svém tvrzení nerozlišoval mezi investicemi a opravou a údržbou. Přitom zohlednitelnou zásluhou by mohl být jen výrazný užitek žalobkyně z investic (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3965/2007). Samotné opravy a údržba prospívaly i žalovanému, který v domě bydlel, a navíc jeho zásluhy na nich byly kompenzovány tím, že za bydlení nic neplatil.


Naproti tomu obstojí dovolací námitky, že jsou v rozporu s obsahem spisu zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně neměla výhodu z přenechání bytu v Tomešově ulici předchozímu rozvedenému manželovi dcery žalobkyně a že se žalovaný účelově vzdal jiného bytu.


Ze zprávy magistrátu města Brna ze dne 21. 4. 1993 a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1993, č. j. 30 C 447/92-6, který nabyl právní moci dne 27. 2. 1993, vyplynulo, že žalovaný se souhlasem odboru bytového hospodářství magistrátu města Brna přenechal byt, jehož byl výlučným nájemcem, rozvedenému manželu dcery žalobkyně a že tím splnil za žalobkyni podmínku, na níž bylo vázáno vyklizení její nemovitosti. Nevyšlo najevo, že by za to žalobkyně poskytla žalovanému plnění či alespoň právně ošetřené bydlení (založené na lepším titulu než jen na souhlasu, který lze kdykoliv odvolat) ve svém domě. Pak ovšem hodnotící závěr odvolacího soudu, že nejde o okolnost, která by prospívala žalovanému (když se připravil o právní titul k bydlení a umožnil tak žalobkyni splnit její povinnost, aniž mu žalobkyně poskytla adekvátní protihodnotu), je v logickém rozporu s tím, co z provedených důkazů vyplývá.


Z obsahu spisu také vyplynulo (z nájemní smlouvy ze dne 30. 6. 1999 uzavřené mezi městem Brno a firmou O., jejímž společníkem je žalovaný), že i když byl součástí stavby občanské vybavenosti v ulici K. původně i bytový prostor byt správce v přízemí objektu byl žalovaný oprávněn užívat pronajaté prostory pouze k dohodnutému účelu, a to organizování přednáškové činnosti, zabezpečování výchovně vzdělávací činnosti, výuce řízení motorových vozidel, pro ubytovací služby a hostinskou činnost. Jestliže tedy od počátku pronájmu (tedy v době předcházející rozvodu manželství s dcerou žalobkyně) nebylo předpokládáno, že součástí přestavěného objektu zůstane byt, neodpovídá obsahu spisu zjištění odvolacího soudu, že se žalovaný (účelově) vzdal jiného bytu.


Za této situace neobstojí především z důvodu předčasnosti ani právní závěr odvolacího soudu vycházející z výše uvedených nesprávných skutkových zjištění, tj. právní závěr, že bezprostřední realizace vyklizení žalovaného z domu žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.


Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil v celém rozsahu neboť výrok o vyklizení nemůže samostatně nabýt právní moci - (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.); podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. května 2008


JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.


předseda senátu