26 Cdo 2831/2016
Datum rozhodnutí: 24.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.10.2011



26 Cdo 2831/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně PaeDr. M. H., Ph.D. , zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, o určení, že žalobkyně je nájemkyní bytu na dobu neurčitou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 9/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016, č. j. 68 Co 51/2016-138, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2015, č. j. 27 C 9/2014-113, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je nájemkyní na dobu neurčitou tam specifikovaného bytu a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř. , přípustné, neboť otázku (ne)existence vlastního bytu žalobkyně (jako jedné ze základních podmínek přechodu nájmu bytu) posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se otázkou, kdy jde o vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (tedy ve znění v době smrti nájemce), dále jen obč. zák. , zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně (srovnej např. rozsudek ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura číslo 13, ročník 1997, pod číslem 98, rozsudek ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 106, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 355/2000, odmítl). V nich přijal a odůvodnil závěr, že o vlastní byt jde tehdy, svědčí-li dané osobě takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu. Způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivně (objektivními znaky uvedeného právního titulu), nikoli subjektivní vůlí (záměrem) toho, komu svědčí. Je proto nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje, případně ho zamýšlí v budoucnu ukončit, stejně jako není významný důvod tohoto záměru nebo toho, že se tak dosud nestalo. Jestliže žalobkyně v době smrti nájemce O. R. vlastnila dům (v němž žila před tím, než s ním začala vést společnou domácnost), měla právní titul bydlení, který byl objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu, a nesplnila proto podmínky pro přechod nájmu podle § 706 obč. zák. Za situace, kdy v době smrti nájemce žádnou smlouvu o převodu svého vlastnictví k domu neuzavřela, není pro závěr, zda žalobkyně měla vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák., významné (jak správně konstatoval odvolací soud), že ještě před jeho smrtí uzavřela s dcerou smlouvu o budoucí darovací smlouvě, a po smrti nájemce dceři dům darovala, stejně jako to, že v domě bydlet nechtěla.

Námitkami, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav a vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, navíc uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237- 238a o. s. ř.).

Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§ 237, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 24. listopadu 2016

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu