26 Cdo 2827/2011
Datum rozhodnutí: 30.10.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 2827/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Liberec , se sídlem Liberec, nám. Dr. E. Beneše 1, proti žalované M. U. , bytem L. V. n. N., Z. vr. 1400, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 20 C 338/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 10. března 2011, č.j. 73 Co 546/2010-42, takto:
I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č.j. 20 C 338/2009-21, uložil žalované povinnost ,,zaplatit vyklidit bytovou jednotku č. 1400/60 v domě č. 1400, ulice Z. v., umístěnou ve 13. nadzemním podlaží domu o velikosti kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím, do dvou měsíců od právní moci rozsudku ; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č.j. 73 Co 546/2010-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna vyklidit do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí bytovou jednotku č. 1400/60, o velikosti 2+1, v budově č.p. 1400 v ulici Z. v. v L. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného domu, že původní nájemkyní bytu byla J. U., matka žalované, která zemřela, že žalovaná se k ní nastěhovala v lednu 2009 spolu se svojí dcerou, která je plně invalidní a vyžaduje neustálou péči, že se o matku z důvodu nemoci před její smrtí skoro denně starala a občas v bytě s dcerou přespala, a že žalovaná má v osobním vlastnictví byt o velikosti 1+1 v domě č. 861/16 na D. u. v L. (dále též jen byt v L. ), jenž s dcerou užívala až do ledna 2009. Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná nesplnila jednu z podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31. 10. 2011 (dále též jen obč.zák. ), a to neexistenci vlastního bytu; s ohledem na tento závěr soudy obou stupňů již blíže nezkoumaly naplnění druhé podmínky, tj. vedení společné domácnosti žalované s její matkou, neboť k přechodu práva nájmu bytu musí být splněny obě uvedené podmínky současně. Při výkladu pojmu vlastní byt se odvolací soud k námitce žalované mj. zabýval nálezem Ústavního soudu II. ÚS 544/2000, z nějž rovněž citoval, a zaujal názor, že jelikož z tvrzení žalované vyplývá pouze to, že předmětný byt jí zejména s ohledem na péči o dceru vyhovuje (svým prostorem a kvalitami) více než byt v L., jenž je dle vyjádření žalované kvůli absenci bezbariérového přístupu v podstatě nepoužitelný, nelze dovozovat, že nejde o vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč.zák. Uzavřel, že jelikož sama žalovaná uvedla, že byt v L. užívala již od osmdesátých let a opustila jej spolu se svojí dcerou až v lednu 2009, je zřejmé, že bytová potřeba žalované (a její dcery) může být objektivně uspokojena v jejím vlastním bytě. Žalovaná, na níž nepřešlo právo nájmu předmětného bytu a ani ji nesvědčí jiný právní důvod k jeho užívání, tak bez právního důvodu zasahuje do vlastnického práva žalobce, jenž se právem (§ 126 odst.1 obč.zák.) domáhá jejího vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Obsáhle rekapituluje průběh řízení (včetně obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů) a vyjadřuje přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně, popřípadě byla soudy rozhodnuta odlišně, než bylo judikováno Ústavním soudem ČR v nálezu II. ÚS 544/2000. Za právní otázku, kterou odvolací soud posoudil odlišně od citovaného nálezu ÚS označuje otázku, zda existence formálního stavu, kdy osoba zmíněná v § 706 odst. 1 obč.zák. sice má formálně vlastní byt a disponuje právním titulem, který zakládá právo na bydlení, ale který je ve skutečnosti nepoužitelný pro uspokojení bytové potřeby, je překážkou přechodu nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 obč.zák., tedy na osoby, které prokáží, že jsou dětmi, partnery, rodiči, sourozenci, zetěm či snachou zemřelého nájemce, a které prokáží, že s ním žily v den jeho smrti ve společné domácnosti . Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence vlastního bytu, cituje názor, jenž v této souvislosti zaujal, a namítá, že dospěl k závěru o uživatelnosti vlastního bytu na základě toho, že jej se svojí dcerou v minulosti užívala, aniž se však zabýval skutečnostmi, které existovaly v době jeho rozhodování. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že otázku existence vlastního bytu řešil pouze formálně odkazem na vlastnictví bytu , aniž se však vypořádal s okolnostmi, jež jsou s růstem těžce invalidního dítěte nerozlučně spjaty (zejména výměna vozíku za vozík pro dospělé, s nímž již není pohyb po vlastním bytě žalované možný, nárůst hmotnosti dítěte ). Dovolatelka má dále za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na lidskou důstojnost, neboť ta bude v případě vyklizení zasažena nemožností řádného pohybu, hygieny a realizací dalších potřeb, jež nemohou být ve vlastním bytě uspokojeny. Tím, že dojde k jejímu vyklizení, bude muset předmětný byt vyklidit i její dcera, i když nebyla účastnicí řízení, což dovolatelka považuje za vadu řízení a rovněž za otázku zásadního právního významu, neboť její dcera ač se jí rozhodnutí o vyklizení přímo dotýká neměla možnost uplatnit svá práva. Vadu řízení spatřuje rovněž v tom, že soud postupoval v rozporu s ustanovením § 30 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť přestože u ní byly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o.s.ř., nebyl jí ustanoven právní zástupce, ač to bylo třeba k ochraně jejích zájmů; nebyla navíc ani poučena o tom, že takovou žádost může podat. Závěrem rovněž vyjadřuje přesvědčení, že bylo rozhodnuto v rozporu s ustanovením § 3 obč.zák. a že i samotný výkon rozhodnutí by byl v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukazuje na zdravotní postižení své dcery, jež blíže specifikuje, a uvádí, že napadené rozhodnutí zbavilo jí a její dceru možnosti realizovat jednu z nejzákladnějších životních potřeb potřebu bydlení. Soudům obou stupňů vytýká, že se touto skutečností vůbec nezabývaly, ačkoliv z řízení tyto skutečnosti zcela jasně vyplynuly a byly prokázány a ačkoliv soud měl tuto skutečnost zkoumat z úřední povinnosti . Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR z 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR z 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelkou formulovaná otázka, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, přípustnost dovolání nezakládá.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že slovy mít vlastní byt zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud dovodil v rozsudku z 27. 4. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie mít vlastní byt (§ 706 odst. 1 obč.zák.) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích se Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon 59/96, a z 29. 10. 1998, sp.zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu mít vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč.zák. Stejně tak v rozsudku ze dne 16. 5. 2000, sp.zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o vlastní byt ve smyslu § 706 odst. 1 obč.zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu.
Dovolatelka nezpochybňuje, že je vlastnicí jiného bytu, namítá však, že tento byt není pro ni a pro její dceru vhodný k bydlení, a to s poukazem na okolnosti, které nastaly v době od smrti nájemkyně bytu do doby rozhodování soudu. Dovolatelka tu však přehlíží, že pro posouzení naplněnosti zákonných předpokladů pro přechod nájmu bytu (§ 706 odst. 1 obč.zák.) jsou rozhodné okolnosti, které zde byly dány ke dni smrti nájemce bytu (srov. dikci uvedeného ustanovení).
K námitkám dovolatelky, že bylo rozhodnuto v rozporu s ustanovením § 3 obč.zák. a že i výkon napadeného rozhodnutí by byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), lze uvést, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný pod č. 151 v časopise Soudní judikatura 21/98, dále např. rozsudky z 12. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004, z 19. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1199/2005, a z 29. 10. 2008, sp.zn. 1105/2007 /ústavní stížnost proti posléze uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 23. 2. 2009, sp.zn. IV. ÚS 259/2009/).
Dovolatelka výslovně uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (a to námitkou, že soud z důvodů rozvedených v dovolání postupoval v rozporu s ustanovením § 30 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu v dané věci přichází v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení z 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu.
Pokud jde o námitku, že dcera žalované, přestože se jí rozhodnutí o vyklizení přímo dotýká, nebyla účastníkem řízení a neměla možnost uplatnit svá práva, dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě sice dovolatelka hovoří o vadě řízení, avšak po obsahové stránce (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je dovolací námitka formulována natolik obecně a současně neurčitě, že z ní nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jí dovolatelka uplatnila. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou námitkou blíže zabývat.
Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu